ECLI:CZ:NS:2020:26.CDO.3745.2019.1
sp. zn. 26 Cdo 3745/2019-214
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce M. B., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Martinem Steiningerem, advokátem se sídlem v Teplicích, Aloise Jiráska 1367/1, proti žalovaným 1) R. K., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Kamilou Vránovou, advokátkou se sídlem v Letovicích, Masarykovo náměstí 1065/11, 2) Z. K. , narozené XY, bytem v XY, o vyklizení nemovitých věcí, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 10 C 11/2018, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 21. května 2019, č. j. 23 Co 402/2018-150, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby žalovaní vyklidili „parcelu p. č. st. XY spolu s obytným domem č. p. XY, parcelu p. č. XY a parcelu p. č. XY, zapsané na LV č. XY, pro obec XY, katastrální území XY, u Katastrálního úřadu pro XY, Katastrální pracoviště XY“ (dále jen „Nemovitosti“).
Okresní soud ve Svitavách (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. září 2018, č. j. 10 C 11/2018-100, ve znění usnesení ze dne 10. září 2019, č. j. 10 C 11/2018-210, žalobě vyhověl a uložil žalovaným povinnost vyklidit Nemovitosti do 2 měsíců od právní moci rozsudku (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. května 2019, č. j. 23 Co 402/2018-150, citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. změnil jen ohledně lhůty k plnění tak, že žalovaným uložil povinnost vyklidit Nemovitosti do 15 dnů od právní moci rozsudku, jinak jej potvrdil (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudem prvního stupně (výrok II.) a v odvolacím řízení (výrok III.).
Odvolací soud vyšel shodně se soudem prvního stupně z následujících skutkových zjištění. Původním vlastníkem Nemovitostí byl žalovaný 1) a spolu s ním Nemovitosti užívala i žalovaná 2), jeho matka. Proti oběma žalovaným bylo zahájeno insolvenční řízení, bylo jim povoleno oddlužení a v rámci insolvenčního řízení vedeného proti žalovanému 1) byly Nemovitosti zpeněženy. Vlastnické právo k nim nabyl žalobce příklepem v rámci opakované veřejné dobrovolné dražby společnosti Dražbyprost, s.r.o., č. j. 131/16, konané dne 28. 6. 2017. Ve lhůtě 3 měsíců od konání dražby žalovaný 1) nepodal žalobu na vyslovení neplatnosti veřejné dobrovolné dražby, následně odvoláním napadl usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 15. 1. 2018,
č. j. KSPA 44 INS 12615/2012-B-59, jímž bylo povoleno vyplacení výtěžku zpeněžení Nemovitostí zajištěnému věřiteli. Výzvě žalobce na vyklizení Nemovitostí nevyhověli a nadále je užívají. Odvolací soud se ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že nebylo-li nikým uplatněno právo na určení neplatnosti dražby, žalobce nabyl vlastnické právo k Nemovitostem podle §30 odst. 1 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách (dále jen „zákon o veřejných dražbách“). Výsledek odvolacího přezkumu usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 15. 1. 2018,
č. j. KSPA 44 INS 12615/2012-B-59, jímž bylo povoleno vyplacení výtěžku zpeněžení Nemovitostí zajištěnému věřiteli, již nemůže nabytí vlastnického práva žalobcem zpochybnit. Uzavřel, že žalovaní užívají Nemovitosti bez právního důvodu a žalobce se oprávněně domáhá jejich vyklizení podle §1040 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Rovněž dovodil, že žalovaným nesvědčí žádný právní důvod, pro který by mohli vyžadovat náhradní ubytování. Na rozdíl od soudu prvního stupně za dostatečnou (i přes zjištěné majetkové a sociální poměry žalovaných) pokládal lhůtu k vyklizení v délce 15 dnů, jelikož od vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně již uplynulo více než osm měsíců a žalovaní měli dostatek času na zajištění jiného bydlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 o. s. ř. Namítal, že řízení u soudu prvního stupně a následně i řízení u odvolacího soudu mělo být přerušeno z důvodu probíhajícího odvolacího řízení u Vrchního soudu v Praze a následně i podané ústavní stížnosti, vytýkal odvolacímu soudu, že se nezabýval jeho argumentací, že dražba byla prováděna nestandardním postupem, neboť nebyl o dražbě informován, nepodepsal protokol o předání předmětu dražby, léčil se a byl pod vlivem léků. Dále měl za to, že dovolacím soudem dosud nebyla řešena otázka, zda je povinností žalobce obstarat žalovaným při vyklizení Nemovitostí náhradní bydlení, když žalovaný 1) je v invalidním důchodu, žalovaná 2) je v seniorském věku, je odkázána na péči třetí osoby a potřebuje bezbariérový přístup. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek, případně i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“. Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky zastoupení advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť dovolacím soudem doposud nebyla v poměrech o. z. výslovně vyřešena otázka, zda vlastník nemovitosti je povinen zajistit bytovou náhradu vyklizovaným osobám, které nemovitost užívají bez právního důvodu. Není však důvodné.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným
v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Posléze uvedené vady dovolatel namítl poukazem na to, že řízení před soudem prvního stupně i před odvolacím soudem mělo být přerušeno do skončení řízení o odvolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 15. 1. 2018, č. j. KSPA 44 INS 12615/2012-B-59, jímž bylo povoleno vyplacení výtěžku zpeněžení Nemovitostí zajištěnému věřiteli, a že se odvolací soud měl zabývat i správností postupu při provádění dražby.
Podle ustálené soudní praxe je veřejná dobrovolná dražba neplatná, jen jestliže její neplatnost vyslovil soud; neplatnost této dražby přitom soud nemůže posuzovat v jiném řízení než v řízení podle ustanovení §24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách, a to ani jako otázku předběžnou. Nemůže-li být v řízení o takovém jiném určení posuzována otázka platnosti dražby, nemůže v něm být zpochybněn ani její výsledek, tj. vlastnictví vydražitele (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu z 18. ledna 2006, sp. zn. 21 Cdo 32/2005, uveřejněný pod č. 52/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z 24. ledna 2006, sp. zn. 21 Cdo 20/2005, uveřejněný pod č. 53/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z 15. února 2008, sp. zn. 21 Cdo 718/2007, či z 31. ledna 2013, sp. zn. 21 Cdo 873/2012).
Z uvedeného vyplývá, že nebyla-li vyslovena neplatnost dražby podle §24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách, je v tomto řízení vlastnické právo žalobce nezpochybnitelné. Odvolacímu soudu proto nelze důvodně vytýkat, že nepřerušil řízení, ani že neposuzoval správnost postupu při provádění dražby.
Jde-li o otázku bytových náhrad, povinnost zajistit bytovou náhradu vyklizovaným osobám pro vlastníka nemovitosti z předpisů hmotného práva nevyplývá. O. z. pojem bytových náhrad (náhradního bytu a náhradního ubytování), z předchozí právní úpravy v §712 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále jen „obč. zák.“, nepřevzal a jejich poskytování neupravuje. (Jedinou výjimkou je náhradní bydlení upravené v §768 odst. 2 o. z., které ovšem dopadá výlučně na případy rozvedených manželů, kteří měli k domu nebo bytu, v němž se nacházela jejich rodinná domácnost, stejné, nebo společné právo. O takovou situaci však v souzené věci nejde). Užívá-li někdo nemovitost bez právního důvodu, nelze mu v souvislosti s jeho vyklizovací povinností přiznat právo na zajištění bytové náhrady, a to ani za použití analogie zákona. Judikaturu, která byla za účinnosti obč. zák. přijata k otázce vázanosti vyklizení na bytovou náhradu, nelze v poměrech o. z. aplikovat. Majetkové a sociální poměry vyklizovaných osob tak mohou být zvažovány (jako jedna z právně významných okolností) pouze při řešení otázky, zda ze strany žalobce nejde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (§2 odst. 3 o. z.). Pro úplnost je třeba uvést, že i touto otázkou se odvolací soud zabýval a vyřešil ji v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu [srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. října 2009,
sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod č. 6 v sešitě č. 1-2 (ve znění redakční opravy uveřejněné v sešitě č. 5-6) z roku 2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek], od níž není důvod se odchýlit.
Lze uzavřít, že z pohledu uplatněných dovolacích námitek je napadené rozhodnutí správné. Nejvyšší soud proto – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl [§243d písm. a) o. s. ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalobci nevznikly v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by jinak měl právo vůči neúspěšnému žalovanému.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 1. 2020
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu