ECLI:CZ:NS:2020:26.CDO.3948.2019.1
sp. zn. 26 Cdo 3948/2019-458
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně JUDr. Anny Antlové , se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Sadová 2650/20, jako insolvenční správkyně majetkové podstaty dlužníka P. B., bytem XY, zastoupené Mgr. Janem Petrákem, advokátem se sídlem v Praze 5, Václavské náměstí 828/23, proti žalovanému V. H. , bytem XY, zastoupenému Mgr. Ondřejem Mičaníkem, advokátem se sídlem v Ostravě, U Skleníku 1905/7, o zaplacení částky 31.773.207,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Cm 11/2011, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. června 2019, č. j. 6 Cmo 305/2018-436, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem na vydání platebního rozkazu se P. B. (dále jen „dlužník“) domáhal, aby mu žalovaný zaplatil částku 31.773.207,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení). Návrh odůvodnil tvrzením, že do 25. ledna 2009 měl od žalovaného pronajaty tam specifikované nemovitosti (dále jen „pronajaté nemovitosti“), které za trvání nájmu opravil a upravil na své náklady ve výši 85.873.207,- Kč, které mu žalovaný částečně uhradil postupnými platbami v celkové částce 54.100.000,- Kč. Do současné doby mu však neproplatil zbylou část takto vynaložených investic (odpovídající žalované částce), a to přesto, že tyto investice vložil do pronajatých nemovitostí v souladu s ustanoveními §667 a §669 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 – dále jen „obč. zák.“ (§3074 odst. 1 věta první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Později, v podáních z 25. dubna 2013 (č. l. 51 až 54 spisu), z 27. května 2013 (č. l. 59 až 73 a 78 až 93 spisu) a z 30. října 2013 (č. l. 99 až 111 spisu), jakož i při jednáních před Městským soudem v Praze (soudem prvního stupně) dne 23. října 2013 (č. l. 96 a 97 spisu) a dne 27. srpna 2014 (č. l. 149 až 152 spisu), jednotlivé opravy a úpravy upřesnil a uvedl, že všechny své investice do pronajatých nemovitostí žalovaný odsouhlasil a zároveň se zavázal uhradit mu veškeré náklady s nimi spojené.
Usnesením ze dne 5. listopadu 2014, č. j. KSOS 25 INS XY, Krajský soud v Ostravě zjistil úpadek dlužníka a na jeho majetek prohlásil konkurs; insolvenčním správcem majetkové podstaty dlužníka ustanovil JUDr. Annu Antlovou. Prohlášením konkurzu na majetek dlužníka bylo řízení v této věci ze zákona přerušeno. Jelikož podáním doručeným soudu prvního stupně dne 29. ledna 2015 insolvenční správkyně dlužníka navrhla, aby soud v řízení pokračoval (viz č. l. 202 spisu), stala se tímto dnem účastníkem daného řízení na straně žalobce namísto dlužníka (§264 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení /insolvenční zákon/, ve znění pozdějších předpisů).
Soud prvního stupně nejprve usnesením ze dne 11. listopadu 2013, č. j. 28 Cm 11/2011-124, zastavil řízení – v důsledku částečného zpětvzetí žaloby – ohledně částky 563,- Kč. Poté rozsudkem ze dne 27. května 2015, č. j. 28 Cm 11/2011-253, žalobu ohledně částky 31.772.644,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 4. května 2016, č. j. 6 Cmo 258/2015-275, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud jako soud dovolací usnesením ze dne 21. září 2017, č. j. 26 Cdo 5184/2016-326, dovolání proti citovanému usnesení odvolacího soudu odmítl.
V dalším řízení soud prvního stupně usnesením ze dne 1. srpna 2018, č. j. 28 Cm 11/2011-422, žalobu odmítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně odvolací soud usnesením ze dne 24. června 2019, č. j. 6 Cmo 305/2018-436, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba neodmítá a žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Dovolání žalovaného (dovolatele) proti posledně citovanému usnesení odvolacího soudu není z posléze uvedených důvodů přípustné podle §237 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. – dále opět jen „o.s.ř.“).
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je již dlouhodobě ustálena v názoru, že návrh na zahájení řízení (žaloba) musí obsahovat kromě obecných náležitostí podání (§42 odst. 4 o.s.ř.) mimo jiné rovněž vylíčení rozhodujících skutečností a žalobní návrh – tzv. petit (viz §79 odst. 1 o.s.ř.). Rozhodujícími skutečnostmi se rozumějí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem). Neuvede-li v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení, jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce; v ostatním může být povinnost tvrzení splněna i dodatečně. Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností nebo vylíčení těchto skutečností je natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem je logický rozpor (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 15. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, a z 18. června 2003, sp. zn. 25 Cdo 973/2002, uveřejněná pod č. 209/2002 a 135/2003 časopisu Soudní judikatura, z 22. prosince 2010, sp. zn. 25 Cdo 4045/2009 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 29. června 2011, sp. zn. II. ÚS 951/11/, či jeho rozsudek z 24. února 2015, sp. zn. 26 Cdo 4208/2014). V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon ani od závěru, že vylíčení rozhodujících skutečností může mít – zprostředkovaně – původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě a v textu žaloby na takovou listinu výslovně odkáže. Nelze ovšem opomenout, že uvedený závěr je výjimkou ze zásady, že vylíčení rozhodujících skutečností má obsahovat samotná žaloba (§79 odst. 1 o.s.ř.), a jako výjimka by měl být aplikován restriktivně (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněný pod č. 35/2003 časopisu Soudní judikatura, z 15. července 2008, sp. zn. 29 Odo 742/2006, uveřejněný pod č. 38/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z 22. ledna 2013, sp. zn. 26 Cdo 2758/2012, či jeho usnesení z 23. ledna 2018, sp. zn. 26 Cdo 2031/2017).
Z návrhu na vydání platebního rozkazu, včetně jeho následných doplnění (podáními a přednesy specifikovanými na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí), vyplývá, že dlužník (původně v postavení žalobce) se po žalovaném domáhal zaplacení částky 31.773.207,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že jde o náklady, které vynaložil na opravy a úpravy pronajatých nemovitostí, a k jejichž úhradě se žalovaný zavázal ve smyslu §667 odst. 1 věty druhé obč. zák. V jednotlivých podáních pak zvlášť ke každé z pronajatých nemovitostí vymezil, jaké práce na ní uskutečnil, jaké náklady na jejich realizaci vynaložil a v jakém rozsahu požaduje jejich zaplacení po žalovaném. Současně ve vztahu k jednotlivým typům prací odkázal na soupis příslušných zakázek a svá tvrzení navrhoval prokázat zde uvedenými fakturami. Z těchto důvodů se nedá dovozovat, že by žaloba nebyla projednatelná, jinými slovy řečeno, že neobsahuje vylíčení rozhodujících skutečností v takovém rozsahu, aby bylo zřejmé, jaký skutek má být předmětem řízení. Navíc by bylo protismyslné usuzovat na neprojednatelnost žaloby v situaci, kdy již soud prvního stupně rozhodoval věcně (žalobu zamítl), k odvolání žalobkyně odvolací soud jeho zamítavé rozhodnutí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, přičemž dovolání žalovaného proti zrušujícímu rozhodnutí odvolacího soudu dovolací soud odmítl. Zbývá dodat, že pro dostatečnou identifikaci nároku není rozhodující, zda žalobkyně bezezbytku splnila povinnosti tvrzení (§101 odst. 1 o.s.ř.), zda uvedla všechny rozhodné okolnosti z hlediska hmotného práva, či zda je dokonce její nárok důvodný, jak se snad mylně domnívá dovolatel. Žaloba, která je projednatelná, totiž nemusí být současně žalobou, na jejímž základě lze žalobnímu požadavku vyhovět (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2018, sp. zn. 28 Cdo 5923/2017). Nepřípadná je pak i dovolatelova námitka ohledně nepřípustnosti vylíčení rozhodujících skutečností odkazem na listiny připojené k žalobě. V této souvislosti především nelze přehlédnout, že dlužníkem požadovaný nárok, specifikovaný podrobným popisem provedených prací, včetně uvedení na ně vynaložených nákladů, spolehlivě vyplývá již z jeho samotných podání. Nadto v posuzovaném případě nejde ani o „prostý odkaz žalobce na soubor přiložených listin“ , jak to vyjádřil Nejvyšší soud v usnesení z 19. října 2006, sp. zn. 25 Cdo 2022/2006, jenž by byl ve vztahu k možnému vylíčení rozhodujících skutečností vskutku nepřípustný. Naopak, jak již bylo řečeno výše, dlužník vždy u konkrétních prací odkázal na soupis příslušné zakázky a v ní uvedené faktury. Nemůže být tudíž pochyb o tom, které listiny mají dokládat a prokazovat ten který nárok žalobkyně (resp. dlužníka). Dovolací soud tedy setrvává na svém závěru ohledně projednatelnosti žaloby, vyjádřeném v již citovaném odmítacím usnesení ze dne 21. září 2017, č. j. 26 Cdo 5184/2016-326, jemuž korespondují též právní závěry odvolacího soudu vyjádřené v napadeném rozhodnutí, a které odpovídá intencím výše citovaných judikatorních závěrů, od nichž není důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci.
K dovolatelovu požadavku na přezkoumání otázky, zda je soud oprávněn alternativně posoudit žalobní nárok podle §667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák. za situace, kdy se žalobce domáhal náhrady vynaložených nákladů ve smyslu §667 odst. 1 věty druhé obč. zák., avšak neprokázal se závazek žalovaného (pronajímatele) k jejich úhradě, pak dovolací soud uvádí, že na jejím vyřešení napadené rozhodnutí nespočívá. Jde totiž o úvahu, na níž odvolací soud ve skutečnosti nezaložil svůj závěr ohledně projednatelnosti žaloby, neboť ji uvedl až v návaznosti na možný postup soudu prvního stupně v dalším řízení; lze ji tedy chápat toliko jako argument podpůrný (argument „navíc“). Z toho současně vyplývá, že v tomto ohledu v dovolání nebyl – způsobem uvedeným v ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. – vymezen způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o.s.ř.); vylíčení, v čem je ve vztahu k této otázce spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.), pak dovolatel nepřípadně vztáhl (musel vztáhnout) k posouzení právní otázky, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí (nespočívá). Tato situace pak dovolacímu soudu znemožňuje, aby se uvedenou otázkou mohl blíže zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vycházeje z předestřených závěrů, dovolací soud neshledal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustným podle §237 o.s.ř., a proto je podle §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o.s.ř.) – pro nepřípustnost.
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 2. 2020
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu