ECLI:CZ:NS:2020:26.CDO.3988.2019.1
sp. zn. 26 Cdo 3988/2019-341
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce A. T., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Adamem Zlámalem, advokátem se sídlem v Praze 9, Freyova 983/25, proti žalované S. T., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Ladislavem Tichým, advokátem se sídlem v Poděbradech, Studentská 331/59, o určení neoprávněnosti ukončení nájmu bytu a zaplacení 143 332 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 60 C 318/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2018, č. j. 25 Co 204/2018-193, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 8 518,40 Kč k rukám JUDr. Ladislava Tichého, advokáta se sídlem v Poděbradech, Studentská 331/59, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 1. února 2018, č. j. 60 C 318/2016-146, zastavil řízení o určení neoprávněnosti ukončení nájmu tam specifikovaného bytu (výrok I.) a o zaplacení 1 310 Kč (výrok II.), zamítl žalobu, aby žalované bylo uloženo zaplatit žalobci 32 522 Kč a 100 000 Kč (výrok III.), 8 000 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok IV.), uložil žalované zaplatit žalobci 1 500 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok V.) a rozhodl o nákladech řízení státu (výrok VI.) a o nákladech řízení účastníků (výrok VII.).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. září 2018, č. j. 25 Co 204/2018-193, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích o věci samé III. a IV. potvrdil a změnil jej ve výrocích o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“ Shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení, z části však není přípustné a z části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanovením §237 o. s. ř., avšak podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V projednávané věci bylo rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o několika samostatných nárocích se samostatným skutkovým základem – o nároku na náhradu škody na movitých věcech ve výši 32 522 Kč, náhradu nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč a vrácení peněžité jistoty ve výši 8 000 Kč. Dovolací soud posuzoval u každého z těchto nároků přípustnost dovolání samostatně, a to bez ohledu na to, že byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem [srov. usnesení Nejvyššího soudu z 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné pod č. 9/2000 časopisu Soudní judikatura, ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2896/2015, ze dne 1. 6. 2018, sp. zn. 26 Cdo 1664/2018, či ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 26 Cdo 3371/2018, jejichž závěry jsou použitelné i po změně §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb.]. Protože nároky na náhradu škody na movitých věcech a na vrácení peněžité jistoty nepřevyšují 50 000 Kč (k příslušenství pohledávky se nepřihlíží), nelze v této části přípustnost dovolání opřít o ustanovení §237 o. s. ř., neboť ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. to výslovně vylučuje.
Dovolání žalobce, jímž napadá rozsudek odvolacího soudu v té části, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 100 000 Kč (jakožto nároku na náhradu nemajetkové újmy), pak neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., přičemž tyto vady (nedostatky), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatel včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil (§241b odst. 3 o. s. ř.).
K projednání dovolání totiž nepostačuje pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř., resp. jeho části, jak to učinil dovolatel v úvodu dovolání konstatováním, že „přípustnost dovolání shledává v ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které nebyly dosud v rozhodování dovolacího soudu řešeny, resp. při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Má-li být dovolání přípustné podle citovaného ustanovení proto, že – jak avizoval – napadené rozhodnutí závisí na řešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny nebo při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání především patrno, které otázky hmotného práva má za dosud nevyřešené dovolacím soudem, případně, při řešení kterých otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které „ustálené rozhodovací praxe" se řešení těchto právní otázek odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Takový údaj se však z obsahu dovolání nepodává.
Dovolatel především zpochybnil správnost (úplnost) zjištěného skutkového stavu, resp. způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění rozhodná pro závěr, že dohoda o ukončení nájemního vztahu, již účastníci uzavřeli dne 11. 4. 2016, je platným právním jednáním (s odkazem na §1981 ve spojení s §564 a §582 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). V této souvislosti nelze přehlédnout, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1999,
sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou – vzhledem k následnému chování stran (opuštění bytu a odevzdání klíčů) – natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, neboť i takovýto výklad je zde možný (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).
Nezpůsobilý dovolací důvod (v podobě vady řízení) uplatnil dovolatel rovněž výtkou, že se odvolací soud nevypořádal se všemi jeho námitkami uplatněnými v řízení. K vadám řízení může dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (§237-238a o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 o. s. ř.) nezakládají.
Dovolatel tak prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu, tj. nesprávného právního posouzení věci (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.), nevymezil žádnou právní otázku, na jejímž řešení bylo napadené rozhodnutí založeno.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 1. 2020
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu