ECLI:CZ:NS:2020:26.CDO.4023.2019.1
sp. zn. 26 Cdo 4023/2019-210
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobkyně Vzdělávací institut Praha s.r.o. , se sídlem v Praze 5, Švédská 39, IČO 28868684, zastoupené JUDr. Petrem Kubíčkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Matoušova 595/12, proti žalované městské části Praha 5 , se sídlem v Praze 5, nám. 14. října 1381/4, IČO 00063631, zastoupené Mgr. Monikou Jiráskovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Dlouhá 727/39, o neoprávněnost výpovědi smlouvy o nájmu nebytových prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 245/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2019, č. j. 68 Co 207/2018-158, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 3. 5. 2018, č. j. 42 C 245/2017-95, vyhověl žalobě a určil, že výpověď smlouvy o nájmu nebytových prostor č. 53/0/OOA/09 ze dne 23. 6. 2017 je neplatná (správně neoprávněná); současně žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 22.400 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího zástupce.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 11. 3. 2019, č. j. 68 Co 207/2018-158, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že „žaloba se žádostí, aby bylo určeno, že výpověď smlouvy o nájmu nebytových prostor č. 53/0/OOA/09 ze dne 23. 6. 2017 je neplatná, se zamítá“ (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že účastníci uzavřeli dne 22. 6. 2009 smlouvu o nájmu nebytových prostor č. 53/0/OOA/09 (dále jen „Nájemní smlouva“) na dobu určitou s tím, že dodatkem ze dne 25. 8. 2010 byl nájem prodloužen do 31. 12. 2019, a že žalovaná doručila žalobkyni prostřednictvím datové schránky dne 10. 7. 2017 písemnou výpověď z předmětu nájmu pro hrubé porušení ustanovení čl. IX. odst. 1 Nájemní smlouvy, podle něhož byl nájemce oprávněn přenechat jinému předmět nájmu nebo jeho část do podnájmu pouze po předchozím písemném souhlasu pronajímatele (dále jen „Výpověď“). Porušení uvedeného ujednání spatřovala v tom, že žalobkyně přenechala bez předchozího písemného souhlasu žalované část předmětu nájmu do podnájmu advokátu JUDr. Ondřeji Sovákovi, který zde má zapsáno své sídlo a vykonává zde advokátní činnost, přičemž tuto skutečnost považoval odvolací soud po doplnění dokazování na rozdíl od soudu prvního stupně za prokázanou.
Následně dovodil, že výpovědní důvod je dán, přičemž vztah mezi žalobkyní a JUDr. Ondřejem Sovákem (založený smlouvou o spolupráci ze dne 30. 12. 2013) hodnotil s odkazem na judikaturu dovolacího soudu jako vztah podnájemní. Proto uzavřel, že žalobkyně hrubě porušila povinnosti nájemce, jestliže v rozporu s čl. IX. odst. 1 Nájemní smlouvy přenechala část pronajatých prostor do podnájmu třetí osobě bez předchozího písemného souhlasu žalované.
Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu (k níž se žalovaná prostřednictvím svého právního zástupce vyjádřila), není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud rozhodnou právní otázku posoudil v souladu s ustálenou soudní praxí, od níž není důvod se odchýlit ani v projednávané věci.
Především nelze přehlédnout, že námitkou, že odvolací soud porušil právo účastníka řízení na spravedlivý proces zamítnutím návrhu na provedení důkazu výslechem advokátního koncipienta M. K., pro nadbytečnost, a námitkou, že odvolací soud neopodstatněně dotvořil skutkový děj, pro něž není opora v provedeném dokazování, jestliže vyšel z obsahu protokolu z jednání ze dne 16. 7. 2018 ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 270/2017, napadla ve skutečnosti správnost skutkového (nikoliv právního) závěru odvolacího soudu (že JUDr. Ondřej Sovák měl v části pronajatých prostor evidováno své sídlo a vykonával zde advokátní činnost) a uplatnila tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř. Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). Zjištěné skutečnosti mají oporu v provedeném dokazování, odvolací soud zdůvodnil, z jakých důkazů vycházel, jaké skutečnosti z nich dovodil i proč některé důkazy neprovedl.
Dovolatelka dále – podle obsahu spisu – uplatnila rovněž nepřípustně vadu řízení (námitkou, že postrádá důvěru v možnost dosáhnout spravedlivého rozhodnutí u daného odvolacího senátu), která podle současné právní úpravy není způsobilým dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř.), totiž dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 o. s. ř.) nezakládají.
Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud postupoval – vzhledem k okamžiku podání Výpovědi – podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.", přičemž skončení nájmu prostor sloužícího k podnikání (dříve nájem nebytových prostor podle zákona č. 116/1990 Sb.) se řídí úpravou ustanovení §2308 - §2315 o. z. (§3074 odst. 1 o. z.).
Dovoláním nastolenou otázku (posouzení vztahu mezi žalobkyní a JUDr. Ondřejem Sovákem jako podnájemního) vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit. Nejvyšší soud již dříve dospěl k závěru, že i když je podnájem vztahem zásadně úplatným, o porušení povinnosti nájemce jde i v případě, přenechá-li nájemce byt (jeho část) do užívání jiného, aniž by za to od něj získal úplatu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 26 Cdo 4157/2017, uveřejněný pod číslem 111/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2706/2018). Tyto závěry lze bez pochyby uplatnit i v poměrech nájmu a podnájmu prostor sloužících k podnikání, neboť se týkají podnájemního vztahu jako vztahu navazujícího na vztah nájemní obecně, takže účel podnájmu není rozhodný (srov. §2215 o. z.).
V té části dovolání, která směřuje proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání žalobkyně přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Ze shora uvedených důvodů není dovolání přípustné, a proto je dovolací soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 5. 2020
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu