ECLI:CZ:NS:2020:26.CDO.43.2020.1
sp. zn. 26 Cdo 43/2020-125
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně M. M., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Davidem Černým, advokátem se sídlem v Mělníku, Ve Vinicích 553/17, proti žalovanému V. Č., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Pavlem Kratochvílou, advokátem se sídlem v Kyjově, Žižkova 791/25, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 5 C 22/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. června 2019, č. j. 38 Co 238/2018-71, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hodoníně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. 6. 2018, č. j. 5 C 22/2018-47, uložil žalovanému povinnost do 30 dnů od právní moci rozsudku vyklidit pozemek p. č. XY, jehož součástí je dům č. p. XY v katastrálním území a obci XY, zapsaný na LV XY u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, dále jen „Nemovitosti“ (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok II.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 6. 6. 2019, č. j. 38 Co 238/2018-71, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Ztotožnil se se zjištěním soudu prvního stupně, že žalobkyně nabyla vlastnické právo k Nemovitostem darovací smlouvou ze dne 20. 10. 2010 uzavřenou s žalovaným a jeho manželkou, její matkou, že udělila dárcům ústní souhlas s tím, aby Nemovitosti nadále užívali, a že po smrti matky svůj souhlas odvolala a vyzvala žalovaného k vyklizení Nemovitostí. Uzavřel, že žalovaný je užívá bez právního důvodu (neprávem), a je proto povinen je podle §1040 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), vyklidit. Neshledal, že by výkon práva žalobkyně byl v rozporu s dobrými mravy s odůvodněním, že žalobkyně dlouhodobě poskytovala žalovanému a jeho manželce bydlení v Nemovitostech a ke změně jejího postoje vůči žalovanému došlo z důvodů ležících převážně na jeho straně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, k němuž se prostřednictvím advokáta vyjádřila žalobkyně. Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky zastoupení advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však z posléze uvedených důvodů přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších přepisů, dále jen „o. s. ř.“.
Předně je třeba uvést, že má-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být v dovolacím řízení řešena. Pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části) k projednání dovolání nepostačuje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Těmto požadavkům dovolatel zcela nedostál. Uvedl, že přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se soudy „při řešení otázky hmotného práva týkající se uzavřené darovací smlouvy, na základě které se stala žalobkyně vlastnicí a domáhá se z titulu vlastnického práva vyklizení nemovitosti, odchýlily ve smyslu §237 o. s. ř. od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu“, citoval i ustanovení §237 o. s. ř., neformuloval však žádnou konkrétní otázku, kterou by se měl dovolací soud zabývat.
Vytýkal soudům, že nevzaly v potaz, z jakého důvodu byla darovací smlouva uzavřena (dárci žádali o výměnu obecního bytu v Praze, z důvodu vlastnictví Nemovitostí jim však nebyl dán souhlas), a zmínil rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1709/2002, a ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2609/2006, a jeho usnesení ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 29 Odo 1065/2006. Ty však na danou věc nedopadají, neboť řeší skutkově odlišné situace, a dovolatel nevyložil, v čem se právní posouzení učiněné odvolacím soudem od citované judikatury odchyluje. Měl-li snad dovolatel na mysli, že odvolací soud neměl darovací smlouvu posuzovat toliko podle jejího označení, přehlíží, že soudní praxe je ustálena v závěru, že právní úkony lze vykládat podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, pouze v případě, že tato vůle není v rozporu s jazykovým projevem (§35 odst. 2 obč. zák.). Výkladem nelze doplňovat to, co právní úkon ve skutečnosti neobsahuje, není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2768/2009). Odvolací soud uvedená výkladová pravidla respektoval.
Dovolatel rovněž odkázal na §6 zákona č. 85/2012 Sb. (správně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) a „§3 ObčZ“ (správně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 179/2008, a Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2011, sp. zn. I. ÚS 2788/10, ani v tomto případě však nevymezil otázku, která by měla být předmětem dovolacího přezkumu. Spatřoval-li snad dovolatel přípustnost dovolání také v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení aplikace korektivu dobrých mravů (reprezentované rozhodnutími, na které odkázal), je třeba zdůraznit, že v uvedených rozhodnutích soudy nevyslovily žádný obecný závěr o této otázce (odmítly dovolání a ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost).
Pouze pro úplnost lze dodat, že odvolací soud se otázkou aplikace korektivu dobrých mravů zabýval a jeho rozhodnutí je s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu v souladu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod č. 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, využitelné i v poměrech nynější právní úpravy, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2669/2010). Přihlédl přitom ke všem zjištěným skutečnostem jak na straně dovolatele, tak na straně žalobkyně a jeho úvaha není zjevně nepřiměřená.
Zpochybňoval-li dovolatel správnost zjištěného skutkového stavu a hodnocení provedených důkazů, uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolatel podal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i proti nákladovému výroku II. rozhodnutí odvolacího soudu. Nejvyšší soud však zastává – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k uvedenému výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění; navíc dovolání proti tomuto výroku by ani nebylo přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Za této situace Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolateli právo. Náklady spojené s vyjádřením k dovolání sepsaným advokátem nelze za účelné považovat, neboť vyjádření se minulo důvody, pro něž bylo dovolání odmítnuto, a proto bylo pro rozhodnutí o dovolání bezvýznamné.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 5. 2020
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu