ECLI:CZ:NS:2020:27.CDO.18.2020.1
sp. zn. 27 Cdo 18/2020-335
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce statutárního města Liberec , se sídlem v Liberci, nám. Dr. E. Beneše 1, PSČ 460 59, proti žalované V. S. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Pavlem Maršálkem, advokátem, se sídlem v Liberci, Vrchlického 802/46, PSČ 460 14, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, o žalobě pro zmatečnost podané žalovanou proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 21. 11. 2000, č. j. 35 Co 541/2000-21, a proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 20. 6. 2000, č. j. 10 C 413/2000-10, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 10 C 413/2000, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 11. 6. 2019, č. j. 29 Co 83/2019-271, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k jeho rukám.
Odůvodnění:
[1] Okresní soud v Liberci usnesením ze dne 14. 12. 2018, č. j. 10 C 413/2000-233, zamítl žalobu pro zmatečnost podanou žalovanou dne 30. 1. 2017 z důvodu podle §229 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) [výrok I.], a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.) a o odměně ustanoveného zástupce žalované (výrok III.).
[2] K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. a II. (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
[3] Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[4] Napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, podle něhož je posuzovaná žaloba pro zmatečnost opožděná, neboť ji dovolatelka podala po třech letech od právní moci žalobou napadeného rozhodnutí, tedy po uplynutí objektivní lhůty stanovené §234 odst. 2 in fine o. s. ř.
[5] Dovolatelka namítá, že na její případ nelze aplikovat „promlčení přípustnosti žaloby pro zmatečnost dle ustanovení §234 odst. 1 a 2 o. s. ř.“, neboť nebyla v době doručování žalobou pro zmatečnost napadených rozhodnutí způsobilá řádně se hájit pro své psychické onemocnění, v řízení nebyla řádně zastoupena (plná moc udělená dovolatelkou advokátce Mgr. Lence Vitebské byla neplatná) a tato překážka odpadla až 17. 7. 2017, kdy byl dovolatelce ustanoven opatrovník. Dle názoru dovolatelky na projednávanou věc dopadají závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4670/2007, uveřejněného pod číslem 46/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, od nichž se soudy obou stupňů odchýlily, když na projednávanou věc neaplikovaly §113 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, resp. §645 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.
[6] Uvedená dovolací argumentace je však zcela nepřiléhavá, neboť lhůty pro podání žaloby pro zmatečnost zakotvené v §234 o. s. ř. jsou lhůtami procesními, nikoli hmotněprávními, a dle výslovného znění §235 odst. 1 o. s. ř. jejich zmeškání nelze prominout (shodně viz závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1207/2009, s nimiž je napadené rozhodnutí odvolacího soudu plně v souladu). Hmotněprávní úprava občanského zákoníku na projednávanou věc nedopadá, a na řešení dovolatelkou předestíraných otázek tak rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.
[7] Dovolatelka pomíjí, že podle §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
[8] Jen pro úplnost a bez vlivu na výsledek dovolacího řízení lze dodat, že z povahy objektivní tříleté lhůty stanovené §234 odst. 2 o. s. ř. přímo pro zmatečnostní důvod dle §229 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [účastník řízení neměl procesní způsobilost nebo nemohl před soudem vystupovat (§29 odst. 2) a nebyl řádně zastoupen] plyne, že tato lhůta může uplynout i za situace, kdy v řízení vystupoval procesně nezpůsobilý účastník a dosud mu nebyl ustanoven zástupce ani nedošlo k odpadnutí překážky, pro kterou nemohl před soudem samostatně jednat. Jinak by počátek jejího běhu splýval s počátkem běhu lhůty subjektivní, pročež by zákonná úprava objektivní lhůty postrádala smysl.
[9] Konečně i Ústavní soud v usnesení ze dne 1. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 1170/18, vydaném v projednávané věci (k ústavní stížnosti dovolatelky podané proti rozhodnutím ve věci samé) uzavřel, že dovolatelce objektivní lhůta k podání žaloby pro zmatečnost z důvodu podle §229 odst. 1 písm. c) o. s. ř. již uplynula, pročež jediným jí dostupným účinným prostředkem nápravy je žaloba pro zmatečnost podle §229 odst. 3 o. s. ř. O této žalobě dovolatelky je u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 24 C 213/2018 vedeno samostatné řízení.
[10] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 2. 2020
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu