ECLI:CZ:NS:2020:27.CDO.2120.2019.1
sp. zn. 27 Cdo 2120/2019-1201
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatele P. S. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, PSČ 120 00, za účasti 1) T. B. , narozeného XY, bytem XY, 2) DRUŽBY, stavebního bytového družstva , se sídlem v Brně, Kapucínské náměstí 100/6, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 00047708, 3) E. K. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Františkem Marťánem, advokátem, se sídlem v Brně, Renneská třída 412/34, PSČ 639 00, a 4) M. K. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Františkem Marťánem, advokátem, se sídlem v Brně, Renneská třída 412/34, PSČ 639 00, o určení členství v družstvu a určení, že navrhovatel je nájemcem družstevního bytu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 19 Cm 61/2012, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 8. 2018, č. j. 8 Cmo 95/2018, 8 Cmo 96/2018-1104, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 29. 8. 2018, č. j. 8 Cmo 95/2018, 8 Cmo 96/2018-1110, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
[1] Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. 1. 2018, č. j. 19 Cm 61/2012-1023, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 3. 4. 2018, č. j. 19 Cm 61/2012-1033:
1) určil, že navrhovatel je členem DRUŽBA, stavebního bytového družstva (dále jen „družstvo“) [výrok I.],
2) určil, že navrhovatel je nájemcem ve výroku označeného bytu (výrok II.), a
3) rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
[2] K odvolání druhého, třetího a čtvrtého účastníka Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že v celém rozsahu zamítl návrh na zahájení řízení (první výrok), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý, třetí a čtvrtý výrok).
[3] Jde přitom již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně ve věci samé, neboť předchozí usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 5. 2015, č. j. 8 Cmo 65/2015-701, Nejvyšší soud zrušil usnesením ze dne 23. 11. 2016, č. j. 29 Cdo 3279/2015-788, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení; Vrchní soud v Olomouci poté usnesením ze dne 10. 5. 2017, č. j. 8 Cmo 65/2015-846, zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 10. 2014, č. j. 19 Cm 61/2012-643.
[4] Navrhovatel podal proti prvnímu a druhému výroku v záhlaví označeného usnesení odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[5] Dovoláním uplatněné námitky jsou pouhou polemikou (nesouhlasem) s hodnocením důkazů učiněným odvolacím soudem; hodnocení důkazů však – se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. – nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96).
[6] Předkládá-li dovolatel otázku, zda „změny v textu písemné smlouvy jsou pro účastníky závazné, pokud s nimi neprojevili souhlas a pokud změnu smlouvy nepodepsali,“ přehlíží, že odvolací soud označil dovolatelem podaná tvrzení ohledně toho, proč podepsal (údajně nevyplněnou) dohodu o převodu členských práva a povinností (sepsanou na formuláři družstva), za „naprosto nevěrohodná“ a neuvěřil ani tvrzením, jimiž se dovolatel snažil ozřejmit, proč nechal svůj podpis na (údajně nevyplněné) dohodě o převodu členských práva a povinností úředně ověřit.
[7] Z toho se podává, že odvolací soud napadené rozhodnutí nezaložil na závěru, podle něhož jsou pro smluvní strany „závazné“ i změny, s nimiž strany neprojevily souhlas, nýbrž na závěru, že dovolatel s T. B. uzavřel dohodu o převodu členských práv a povinností. Řešení dovolatelem předestřené otázky se tedy nemůže projevit v poměrech dovolatele založených napadeným rozhodnutím, a proto nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (k tomu srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4934/2014, ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4562/2014, či ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4384/2015, uveřejněné pod číslem 102/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[8] Totožný závěr je na místě také ve vztahu k dovoláním otevřené otázce, zda „se přijetí návrhu (...) obsahující modifikace obsahu (...) považuje za odmítnutí návrhu a za nový návrh.“ Rovněž zde totiž dovolatel vychází z alternativního skutkového stavu, neboť odvolací soud hodnotil provedené dokazování tak, že lze jen „stěží uvěřit“ tvrzení dovolatele, podle nichž dohodu o převodu členských práv a povinností zneužil P. N.
[9] Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že se při řešení otázky, zda „absence ujednání o úplatnosti či bezúplatnosti převodu členských práv a povinností (...) způsobuje absolutní neplatnost,“ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, není ani tato námitka způsobilá založit přípustnost dovolání. Odvolací soud totiž uzavřel, že se dovolatel v poměrech projednávané věci „musel dohodnout, za jakých podmínek k převodu dojde včetně toho, zda půjde o převod bezplatný, nebo úplatný, a v případě, že půjde o úplatný převod, jaká bude výše úplaty a kdy a jak k úplatě dojde.“ I tato otázka je tedy vystavěna na skutkovém základu, na němž napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, a proto se ani řešení otázky následků absence ujednání o (bez)úplatné povaze dohody převodu členských práv a povinností (resp. absence ujednání o stanovení ceny nebo způsobu jejího určení) nemůže projevit v poměrech dovolatele založených napadeným rozhodnutím odvolacího soudu.
[10] Nejinak je tomu, předkládá-li dovolatel otázku, zda soud může „za platnou označit smlouvu o převodu členských práv a povinností, jejíž obsah soudu není znám.“ I v tomto případě dovolatel pomíjí závěry odvolacího soudu, který vzal za prokázané, že navrhovatel uzavřel s T. B. úplatnou smlouvu o převodu členských práv a povinností (ačkoli se přesný obsah dohody nepodařilo zjistit), a tak dovolatel také zde v zásadě jen polemizuje s hodnocením důkazů ze strany odvolacího soudu.
[11] A konečně přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, podle které se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, zda „v režimu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 bylo možné nabýt členský podíl v bytovém družstvu od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele.“ Odvolací soud totiž výslovně uvedl, že závěr ohledně platnosti smlouvy o převodu členství v družstvu uzavřené mezi navrhovatelem a T. B. se „plně uplatní“ i při posouzení smlouvy o převodu členství v družstvu uzavřené mezi T. B. a manželi K. Napadené rozhodnutí tedy není vystavěno na závěru, že by manželé K. nabyli družstevní podíl od „nevlastníka“, a proto se ani řešení této otázky (stejně jako v případě předchozích námitek dovolatele) nemůže projevit v poměrech dovolatele založených napadeným rozhodnutím odvolacího soudu.
[12] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
[13] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. 9. 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 1. 2020
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu