ECLI:CZ:NS:2020:27.CDO.2309.2020.1
sp. zn. 27 Cdo 2309/2020-239
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce INTERGRAM, nezávislé společnosti výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově-obrazových záznamů, z. s. , se sídlem v Praze 1, Klimentská 1207/10, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 00537772, zastoupeného JUDr. Jakubem Fröhlichem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Spálená 84/5, PSČ 110 00, proti žalované STUDENT AGENCY k. s. , se sídlem v Brně, náměstí Svobody 86/17, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 25317075, zastoupené JUDr. Ondřejem Doležalem, advokátem, se sídlem v Brně, Koliště 1912/13, PSČ 602 00, o zaplacení 24.515.883 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 23 C 99/2018, o dovoláních žalobce i žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 5. 2020, č. j. 7 Co 27/2019-191, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 5. 2020, č. j. 7 Co 27/2019-191, se v prvním výroku co do částky 14.859.022 Kč s příslušenstvím a v druhém výroku, jakož i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2019, č. j. 23 C 99/2018-88, ve výroku II. co do částky 14.859.022 Kč s příslušenstvím a ve výroku III., ruší a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
II. Ve zbytku se dovolání žalobce odmítá .
III. Dovolání žalované se odmítá.
Odůvodnění:
[1] Žalobou ze dne 20. 11. 2018 se žalobce po žalované domáhal zaplacení 24.515.883 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení za neoprávněné užití předmětů ochrany (zpřístupňování rozhlasového a televizního vysílání v autobusech bez licenčního oprávnění) za období od 1. 1. 2015 do 31. 8. 2018.
[2] Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 5. 2019, č. j. 23 C 99/2018-88, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 4.828.508 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 19.687.375 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
[3] Vyšel přitom (mimo jiné) z toho, že:
1) Z výzvy k uzavření licenčních smluv za roky 2015-2017 z 21. 9. 2017, z upomínky z 20. 10. 2017, z výzvy k řešení vztahu mezi stranami z 24. 4. 2018, předžalobní výzvy z 18. 9. 2018, a další komunikace mezi účastníky vyplývá, že účastníci spolu ještě před podáním žaloby a dále v průběhu řízení jednali ohledně povinnosti uzavřít licenční smlouvu.
2) Dne 21. 12. 2017 žalobce na svých internetových stránkách zveřejnil „Zásadní sdělení pro provozovatele veřejných produkcí“ (dále jen „prohlášení“), ve kterém informuje uživatele předmětů ochrany, že kolektivní správci „OSA, INTERGRAM, DILIA, OOA-S a OAZA“ vytvořili jedno kontaktní místo, na kterém bude možné od 1. 1. 2018 uzavřít se všemi kolektivními správci dohromady jedinou licenční smlouvu. Žalobce dále v prohlášení uvedl, že „jako vstřícný krok k podpoře nového projektu“ v případě, že měl uživatel předmětů ochrany do 31. 12. 2017 uzavřenou licenční smlouvu s kolektivním správcem „OSA nebo INTERGRAM“ (zastupujícími i zbývající kolektivní správce), nebudou se kolektivní správci domáhat zpětně svých nároků.
3) Podle licenčních smluv ze 4. 3. 2013 a 4. 9. 2018 (a výpisů z účtu žalované a daňových dokladů) uzavřených mezi kolektivním správcem OSA - Ochranným svazem autorským pro práva k dílům hudebním, z. s. (dále jen „OSA“), a žalovanou „měla žalovaná po celé žalované období na provoz autobusů uzavřenou licenční smlouvu s OSA a řádně mu platila stanovené odměny“.
[4] Na takto ustaveném skutkovém základu soud mimo jiné uzavřel, že prohlášení naplňuje znaky veřejného příslibu ve smyslu §2884 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), „který žalovaná platně splnila a nyní má legitimní očekávání uvedené odměny“ spočívající v plnění závazku žalobce nedomáhat se zpětně svých nároků vůči žalované. Soud tak dospěl k závěru, že za období od 19. 11. 2015 do 31. 12. 2017 nelze žalobě z důvodu veřejného příslibu žalobce vyhovět, a v tomto rozsahu žalobu zamítl.
[5] K odvolání žalobce proti výroku II. a žalované proti výroku I. a III. Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[6] Odvolací soud – vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně – dospěl (shodně se soudem prvního stupně) k závěru, že prohlášení lze kvalifikovat jako veřejný příslib a podmínku, na jejíž splnění bylo poskytnutí odměny v projednávané věci vázáno (tj. aby uživatel měl do 31. 12. 2017 uzavřenu licenční smlouvu s „OSA nebo INTERGRAM“), žalovaná splnila, když měla do 31. 12. 2017 uzavřenou licenční smlouvu s OSA.
[7] Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podali žalobce i žalovaná dovolání.
I. K dovolání žalované.
[8] Dovolání žalované Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[9] Dovolatelka v dovolání napadá postup odvolacího soudu, kterým odvolací soud (s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1759/2011, a ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2715/2015) určil výši obvyklé autorské odměny v projednávané věci pomocí sazebníku kolektivního správce OSA, když shledal, že sazebník žalobce za rok 2018 nelze na provoz autobusů použít. Dovolatelka se domnívá, že odvolací soud určil výši obvyklé odměny v rozporu s citovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu, neboť jejich závěry byly učiněny v poměrech kolektivního správce OSA, a nelze je tak aplikovat v poměrech jiného kolektivního správce – žalobce. Současně takto zjištěná obvyklá odměna neodpovídá obvyklé licenční odměně žalobce (ve smyslu rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2715/2015), což podle dovolatelky vyplývá z licenčních smluv, uzavřených s obdobnými uživateli.
[10] Za situace, kdy sazebník žalobce nelze aplikovat na provoz autobusů a kdy autorské odměny v licenčních smlouvách uzavřených mezi žalobcem a obdobnými uživateli, jako je dovolatelka, se odvozují ze stejného mechanismu výpočtu (vycházejícího z počtu obyvatel obce, ve kterém sídlí „kamenná“ provozovna uživatele) podle sazebníku žalobce, má Nejvyšší soud postup odvolacího soudu, který určil výši obvyklé autorské odměny pomocí sazebníku kolektivního správce OSA, za přiměřený. Aplikace sazebníku OSA v projednávané věci naplňuje podmínky obvyklosti ve smyslu rozsudku, sp. zn. 30 Cdo 2715/2015, (k bližšímu vymezení pojmu obvyklosti srov. zejména rozsudek sp. zn. 30 Cdo 2715/2015, a v něm citovanou judikaturu Nejvyššího soudu).
[11] Tento závěr podporuje také skutečnost, že žalobce ve svém sazebníku pro rok 2019 (příloha č. 16 v přílohové obálce spisu) již přistoupil ke stejnému mechanismu výpočtu autorské odměny na provoz dopravních prostředků, jaký použil kolektivní správce OSA v sazebníku, za jehož pomoci odvolací soud určil výši obvyklé odměny v projednávané věci.
[12] Ve světle výše řečeného tak přípustnost dovolání nezakládá ani výhrada (obsažená v doplnění dovolání), kterou dovolatelka brojí proti aplikaci ustanovení §136 o. s. ř. odvolacím soudem, když použití sazebníku OSA v poměrech projednávané věci (opřené o §136 o. s. ř.) odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu.
[13] Otázka dovolatelky, zda „lze analogicky k rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2715/2015, použít k určení obvyklé licenční odměny kolektivního správce v zásadě sazebník tohoto správce“, nesplňuje kritéria stanovená v §237 o. s. ř., neboť na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Dovolatelka pomíjí, že podle dikce §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí).
[14] A konečně otázka předestřená dovolatelkou, „zda je důvodné i přes prokázání obvyklé autorské odměny daného kolektivního správce ve srovnání se srovnatelnými uživateli přistoupit k náhradnímu určení odměny dle sazebníku toho daného kolektivního správce“, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. rovněž nezakládá, neboť je vystavěna na skutkovém základu, na němž napadené rozhodnutí odvolacího soudu (který měl obvyklou autorskou odměnu naopak za neprokázanou) nespočívá, a proto se ani řešení této otázky nemůže projevit v poměrech dovolatelky založených napadeným rozhodnutím odvolacího soudu (k tomu srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4934/2014, ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4562/2014, či ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4384/2015, uveřejněné pod číslem 102/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[15] Namítá-li dále dovolatelka – v doplnění dovolání – údajné vady řízení [nedostatečně zjištěný skutkový stav pro potřeby aplikace §40 odst. 4 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), a neprovedení důkazu znaleckým posudkem předloženým dovolatelkou] přehlíží, že uvedené námitky nejsou způsobilým dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.), přičemž v souvislosti s nimi Nejvyššímu soudu nepředkládá žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž posouzení napadené rozhodnutí závisí a jež by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř.
[16] Nad rámec uvedeného dovolací soud poznamenává, že tvrzení dovolatelky, podle něhož se odvolací soud ke znaleckému posudku „nikterak nevyjádřil, resp. tento neprovedl, přičemž nikterak neodůvodnil svůj závěr o jeho neprovedení“, není pravdivé (viz odstavec 21 napadeného rozsudku).
II. K dovolání žalobce.
[17] Žalobce přípustnost svého dovolání opírá o §237 o. s. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a sice otázky týkající se počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty, otázky posouzení obsazenosti autobusů za situace, kdy žalovaná neunesla „důkazního břemeno ohledně nižší obsazenosti“, a konečně otázky (která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), zda prohlášení dovolatele lze kvalifikovat jako veřejný příslib a zda žalovaná podmínku plnění z veřejného příslibu splnila, když ani po 1. 1. 2018 licenční smlouvu prostřednictvím jednotného kontaktního místa s dovolatelem neuzavřela.
[18] Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.), a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil a přiznal dovolateli náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacím soudem i soudem dovolacím.
[19] Dovolatel předně brojí proti závěru odvolacího soudu o promlčení části nároku v období od 1. 1. 2015 do 18. 11. 2015, jež je – podle jeho názoru – v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu ohledně počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty (cituje zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2883/2011), když u něj nemohla s jistotou nastat vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo.
[20] S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 698/2017, dovolatel ohledně výše odměny dále namítá, že žalovaná neunesla „důkazní břemeno ohledně nižší obsazenosti autobusů,“ a soud tak měl vycházet při stanovení výše odměny z plné obsazenosti.
[21] Ve vztahu k otázce právní kvalifikace prohlášení jako veřejného příslibu a splnění jeho náležitostí dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že z jeho jednání jednoznačně nevyplývala vůle vzdát se vůči žalované svého nároku formou veřejného příslibu, a to zvláště za situace, kdy „průběžně svá práva po žalované uplatňoval, nejdříve mimosoudně a poté soudně“. Dovolatel zdůrazňuje, že „žalovaná do dnešního dne neuzavřela licenční smlouvu na provozování televizního a rozhlasového vysílání v autobusech za žádné období“, pročež mezi ní a dovolatelem žádný závazkový vztah na základě veřejného příslibu (když dovolatel „žádné protiplnění od žalované neobdržel“) nevznikl.
[22] První dovolatelem formulovaná otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť dotčená část nároku vznikla již za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a uplatní se na ni úprava běhu promlčecí lhůty podle §619 odst. 2 o. z. Napadený závěr odvolacího soudu je tak zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu týkající se počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty v kontextu právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1510/2019).
[23] Dovolání nečiní přípustným ani námitka ohledně obsazenosti autobusů, když odvolací soud při náhradním určení výše licenční odměny pomocí sazebníku OSA – akceptuje dovolatelem tvrzenou 85% obsazenost autobusů – dospěl k vyšší částce, než dovolatel požadoval v žalobě; vázán žalobním návrhem proto přiznal žalobci licenční odměnu ve výši, ve které ji žalobou uplatnil. Řešení této námitky se tak nemůže projevit v poměrech dovolatele (není způsobilé přivodit dovolateli příznivější rozhodnutí ve věci) a nelze tak jejím prostřednictvím založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
[24] Dovolání žalobce je však přípustné podle §237 o. s. ř. pro řešení v pořadí třetí otázky týkající se splnění náležitostí veřejného příslibu, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
[25] Dovolání žalobce je (zčásti) důvodné.
[26] Podle §2884 o. z. příslib odměny za nějaký výkon učiněný vůči osobě blíže neurčené zavazuje přislibujícího tehdy, byl-li příslib veřejně vyhlášen.
[27] Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2945/2008, (jehož závěry se obdobně uplatní také v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014) se podává:
1/ Veřejný příslib je jednostranným právním úkonem, který není adresovaný, tedy je určen předem neomezenému okruhu osob, případně omezenému okruhu osob. Příslib musí obsahovat projev vůle, kterým se slibovatel zavazuje, že zaplatí odměnu nebo poskytne jiné plnění tomu, kdo splní stanovené podmínky.
2/ Podstatnými náležitostmi veřejného příslibu jsou určení odměny nebo jiného plnění (předmět příslibu) a stanovení podmínek, na jejichž splnění je poskytnutí odměny nebo jiného plnění závislé. Předmětem příslibu může být jakýkoliv předmět občanskoprávních vztahů, tedy věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty.
3/ Závazkový právní vztah mezi slibovatelem a oprávněným, tj. tím, kdo splnil podmínky, vzniká až splněním cíle, případně vykonáním vyžadované činnosti v souladu s podmínkami příslibu. Obsahem tohoto právního vztahu je nárok oprávněného na odměnu nebo jiné plnění, který je vynutitelný soudní cestou.
[28] V projednávané věci dovolatel na svých internetových stránkách v prohlášení uvedl, že od 1. 1. 2018 mohou uživatelé předmětů ochrany uzavřít jedinou licenční smlouvu se všemi kolektivními správci. Za podmínky, že měl uživatel do 31. 12. 2017 uzavřenou licenční smlouvu s OSA či dovolatelem, určil dovolatel „odměnu“ spočívající v závazku všech kolektivních správců nevymáhat vůči tomuto uživateli zpětně své nároky.
[29] Dovolatel tak stanovil dvě podmínky, na jejichž splnění bylo poskytnutí odměny (nevymáhání nároků zpětně) závislé: skutečnost, že uživatel měl do 31. 12. 2017 uzavřenou licenční smlouvu s OSA či dovolatelem, a dále uzavření jediné licenční smlouvy prostřednictvím kontaktního místa OSA po 1. 1. 2018.
[30] Za situace, kdy žalovaná [která měla již dříve uzavřenou licenční smlouvu s OSA; viz výše bod 3) tohoto rozsudku] po 1. 1. 2018 žádnou licenční smlouvu prostřednictvím kontaktního místa (mimo jiné) s dovolatelem neuzavřela (smlouva ze dne 4. 9. 2018 není licenční smlouvou uzavřenou se všemi kolektivními správci prostřednictvím kontaktního místa OSA), nesplnila podmínky veřejného příslibu dovolatele, a závazkový právní vztah mezi dovolatelem (slibovatelem) a žalovanou (oprávněnou) jakož i nárok žalované na odměnu nebo jiné plnění tak nevznikl.
[31] Dospěl-li odvolací soud k závěru, podle něhož žalovaná tím, že měla do 31. 12. 2017 uzavřenou licenční smlouvu s OSA, splnila podmínku veřejného příslibu žalobce, na jejíž plnění bylo poskytnutí odměny v projednávané věci vázáno, není jeho právní posouzení věci (v tomto rozsahu) správné.
[32] Soudy, vycházeje z nesprávného právního názoru, podle něhož žalovaná splnila podmínky veřejného příslibu, nevyhověly žalobě v rozsahu nároku na licenční odměnu za období od 19. 11. 2015 do 31. 12. 2017 (včetně odpovídající částí příslušenství). Za rok 2015 se žalobce domáhal nároku ve výši 5.473.134 Kč s příslušenstvím, přičemž poměrná část nároku od 19. 11. 2015 do 31. 12. 2015 činí 644.780 Kč (ve zbývající části, tj. do 18. 11. 2015, je nárok promlčen, viz výše odstavec [22]). Za rok 2016 se žalobce domáhal nároku ve výši 7.147.426 Kč s příslušenstvím a za rok 2017 částky 7.066.816 Kč s příslušenstvím. Žaloba tak byla z důvodu splnění podmínek veřejného příslibu zamítnuta v rozsahu poměrné částky za rok 2015 (644.780 Kč), částky za rok 2016 (7.147.426 Kč) a rok 2017 (7.066.816 Kč); tj. celkem co do 14.859.022 Kč s příslušenstvím.
[33] Jelikož řešení otázky otevřené dovoláním žalobce, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné a dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu týkajícím se veřejného příslibu (tj. co do 14.859.022 Kč s příslušenstvím), včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení, podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto v uvedeném rozsahu zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
[34] Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
[35] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. 9. 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 11. 2020
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu