ECLI:CZ:NS:2020:27.CDO.2366.2019.1
sp. zn. 27 Cdo 2366/2019-175
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně LEBLONE LITIGATION GROUP LIMITED , se sídlem ve Faneromenis 145, 6031 Larnaca, Kyperská republika, zastoupené Mgr. Miloslavem Strnadem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, PSČ 120 00, proti žalované Československé obchodní bance, a. s. , se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00001350, o zaplacení 100.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 112/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2019, č. j. 12 Cmo 182/2018-153, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
[1] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 5. 2018, č. j. 47 Cm 112/2016-127, zamítl žalobu o zaplacení 100.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
[2] K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. (první výrok), ve výroku II. o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně změnil (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
[3] Jde přitom již o druhá rozhodnutí soudů obou stupňů ve věci samé, když předchozí rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2017, č. j. 47 Cm 112/2016-70, jímž soud žalobě vyhověl, k odvolání žalované Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. 2. 2018, č. j. 12 Cmo 148/2017-105, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[4] Proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[5] Dovolatelkou předložená otázka, zda se může „aplikace institutu informačního deficitu“ a uložení vysvětlovací povinnosti protistraně domáhat žalobce, jenž v řízení uplatněnou pohledávku nabyl cesí, nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., jelikož na jejím posouzení napadené rozhodnutí ve smyslu citovaného ustanovení nezávisí (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4934/2014, ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4562/2014, ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4384/2015, uveřejněné pod číslem 102/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 27 Cdo 90/2019).
[6] Dovolací argumentace je pak vystavěna na námitce, podle níž odvolací soud nesprávně posoudil otázku břemene tvrzení a břemene důkazního, neboť skutečnost, že se žalovaná zprostila dluhu vyplatit žalobkyni (resp. její právní předchůdkyni) splatnou jistinu dluhopisů, jež pro ni spravovala, musí tvrdit a prokazovat žalovaná. Jelikož obranu tvrzením, že plnila v souladu s obsahem komisionářské smlouvy uzavřené mezi ní a právním předchůdcem žalobkyně, žalovaná uplatnila až ve svém odvolání, učinila tak v rozporu s §118b odst. 1 a §119a o. s. ř. po koncentraci řízení a v rozporu se zásadou neúplné apelace.
[7] Přitom však dovolatelka přehlíží zjevnou bezúčelnost uvedené argumentace. I kdyby jí Nejvyšší soud přisvědčil a dovodil, že břemeno tvrzení a důkazní břemeno v tomto směru vskutku tížilo žalovanou, nelze pominout, že soud prvního stupně měl před vydáním svého prvního rozhodnutí ve věci samé obranu žalované (podle níž se zprostila svého dluhu tím, že převedla emitentem vyplacenou jistinu na účet určený pokynem státního zástupce, neboť dluhopisy byly zajištěny v trestním řízení) za nedostatečnou. Žalobě vyhověl, aniž by žalovanou poučil podle §118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř.
[8] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že poučení o důkazní povinnosti podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. soud poskytne nejen účastníku, který dosud o sporném tvrzení neoznačil žádný důkaz, nebo který sice o svém sporném tvrzení důkaz označil, avšak jde o důkaz zjevně nezpůsobilý prokázat sporné tvrzení, ale i tehdy, provedl-li ohledně sporného tvrzení účastníkem navržené důkazy, jestliže jimi nedošlo k jeho prokázání a jestliže proto (z důvodu neunesení důkazního břemene) by účastník nemohl být ve věci úspěšný (rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[9] V rozsudku ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011, uveřejněném pod číslem 59/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud uzavřel, že nebylo-li účastníku řízení poskytnuto poučení podle ustanovení §118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. dříve, než nastala koncentrace řízení (ač se tak objektivně mělo stát), nebrání ustanovení §118b odst. 1 o. s. ř. tomu, aby tyto skutečnosti vylíčil, resp. aby označil důkazy potřebné k prokázání svých skutkových tvrzení i poté, kdy koncentrace nastala.
[10] Právě taková situace nastala v projednávané věci; nebyla-li žalovaná soudem poučena podle §118a o. s. ř., mohla se bránit obsahem komisionářské smlouvy i po skončení prvního jednání ve věci [resp. v odvolacím řízení – k tomu viz §205a písm. d) o. s. ř.].
[11] Jelikož dovolatelkou formulovaná otázka rozložení procesních břemen mezi účastnice řízení není způsobilá přivodit dovolatelce příznivější rozhodnutí v projednávané věci, nelze jejím prostřednictvím založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
[12] Jen pro úplnost a bez vlivu na výsledek dovolacího řízení Nejvyšší soud dodává, že z obsahu spisu plyne, že žalovaná byla povinna vyplatit jistinu dluhopisů na účet určený vrchním státním zastupitelstvím, neboť dluhopisy byly zajištěny pro účely trestního řízení jako výnos z trestné činnosti usnesením Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 12. 2. 2014, č. j. 2 VZV 1/2012-3082, a toto zajištění se vztahovalo z povahy věci i na právo na výplatu jistiny dluhopisů v případě, že v průběhu zajištění nastane její splatnost. Opačný závěr (zastávaný v průběhu řízení dovolatelkou) by byl v rozporu s účelem trestního zajištění (k tomu srov. přiměřeně důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3903/2017) a jeho nesprávnost potvrzují i závěry usnesení Vrchního státního zastupitelství ze dne 16. 12. 2015, č. j. 2 VZV 1/2012-5225, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. 1 To 4/2016, v nichž orgány činné v trestním řízení přezkoumaly důvodnost zajištění vyplacené jistiny.
[13] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 4. 2020
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu