ECLI:CZ:NS:2020:27.CDO.2479.2019.1
sp. zn. 27 Cdo 2479/2019-528
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně Z. H., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Jakubem Hartmanem, advokátem, se sídlem v Brně, Veveří 456/9, PSČ 602 00, proti žalovanému ASJC a. s. , se sídlem v Brně, Příkop 843/4, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 25332961, zastoupenému Mgr. Zdeňkem Berkou, advokátem, se sídlem v Brně, Krkoškova 728/2, PSČ 613 00, o zaplacení 350.799 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 43 C 73/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2019, č. j. 27 Co 365/2013-488, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení 12.148,40 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
[1] Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 3. 2013, č. j. 43 C 73/2009-131, uložil žalované zaplatit žalobkyni 350.799 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
[2] Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I. (první výrok), změnil ve výroku II. ohledně nákladů řízení před soudem prvního stupně (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
[3] Jde přitom již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, když předchozí vyhovující rozsudek odvolacího soudu ze dne 3. 3. 2015, č. j. 27 Co 365/2013-224, zrušil Nejvyšší soud k dovolání žalovaného rozsudkem ze dne 26. 7. 2017, č. j. 29 Cdo 4137/2015-260.
[4] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[5] Závěr odvolacího soudu, podle něhož dovolatel (jako obchodník s cennými papíry) porušil své povinnosti plynoucí z §15 odst. 1 písm. a) zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, v rozhodném znění (dále jen „ZPKT“), již tím, že se žalobkyní uzavřel komisionářskou smlouvu na základě předsmluvních jednání, vedených osobou bez odborné způsobilosti (jejíž vztah k dovolateli je navíc nejasný), jakož i tím, že v rozporu s takto uzavřenou smlouvou přijal pokyn k nákupu investičních cenných papírů od osoby, která k udělení takového pokynu nebyla žalobkyní zmocněna, a tento pokyn realizoval (investiční cenné papíry koupil na účet žalobkyně), odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu k výkladu pojmu odborné péče [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3695/2013, uveřejněný pod číslem 91/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2018, sp. zn. 27 Cdo 3056/2018, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4436/2017].
[6] Taktéž v souladu s ustálenou judikaturou je závěr odvolacího soudu, podle něhož dovolatel svým (zákonu odporujícím) jednáním (realizací pokynu uděleného v rozporu se smlouvou) způsobil žalobkyni skutečnou škodu ve výši rozdílu mezi částkou 450.000 Kč, již žalobkyně dovolateli poukázala (a již dovolatel použil na nákup investičních cenných papírů), a částkou, kterou následně (po „nuceném“ prodeji investičních cenných papírů) žalobkyni vrátil (99.201 Kč). Pokud by dovolatel neporušil své povinnosti, nekoupil by dne 18. 12. 2006 investiční cenné papíry a poté, kdy mu bylo později téhož dne odňato povolení k činnosti obchodníka s cennými papíry, by žalobkyni vrátil (v souladu s §145 odst. 3 ZPKT) celou částku 450.000 Kč (jakožto zákaznický majetek žalobkyně). K pojmu skutečná škoda srov. v judikatuře např. předchozí kasační rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 4137/2015 a v něm citovanou judikaturu, k posuzování příčinné souvislosti pak viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 25 Cdo 5453/2015, ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3285/2015, či ze dne 5. 9. 2019, sp. zn. 25 Cdo 83/2019.
[7] Poukaz dovolatele na jím předestíraný rozsudek Vrchního soudu v Praze, jakož i v této souvislosti otevíraná otázka výkladu §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a otázka, zda investiční zprostředkovatel musí být k předání pokynu obchodníku s cennými papíry zmocněn zákazníkem, nemohou založit přípustnost dovolání již proto, že v projednávané věci nebylo prokázáno, že by pokyn dovolateli předal investiční zprostředkovatel. Navíc dovolatel přehlíží, že nezbytnost zmocnění i pro investičního zprostředkovatele plynula z (dovolatelem vyhotovené a mezi účastníky uzavřené) komisionářské smlouvy.
[8] K výtce dovolatele, podle níž se odvolací soud s jím předloženým rozhodnutím Vrchního soudu v Praze nijak nevypořádal, Nejvyšší soud podotýká, že soud není povinen budovat vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010). Rozhodnutí odvolacího soudu tomuto požadavku plně vyhovuje; pečlivě, jasně a srozumitelně vysvětluje, na základě jakých skutkových a právních závěrů odvolací soud shledal rozhodnutí soudu prvního stupně (ve výroku ve věci samé) správným.
[9] Otázka, zda je zákazník povinen sledovat vývoj ceny „svého majetku“ (investičních cenných papírů pro něj nakoupených obchodníkem s cennými papíry), pak nemůže založit přípustnost dovolání již proto, že na jejím posouzení napadené rozhodnutí (správně) nespočívá (§237 o. s. ř.).
[10] Otázka věcné příslušnosti soudů nečiní dovolání přípustným již proto, že o tom, že v projednávané věci je v prvním stupni příslušný okresní soud, rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 19. 4. 2012, č. j. Ncp 447/2012-47; jeho výrokem o věcné příslušnosti jsou účastníci i soudy vázány (§104a odst. 7 o. s. ř., dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2016, sp. zn. 29 Cdo 4123/2014).
[11] Konečně namítá-li dovolatel, že odvolací soud neprovedl všechny dovolatelem navržené důkazy, poukazuje na (údajné) vady řízení, aniž v této souvislosti Nejvyššímu soudu předestírá jakoukoliv otázku procesního práva, na jejímž řešení by napadené rozhodnutí spočívalo a jež by splňovala některý z předpokladů přípustnosti (§237 o. s. ř.). Uplatňuje tak nepřípustný dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.), jehož přezkoumání nečiní dovolání přípustným.
[12] Pouze na okraj pak Nejvyšší soud podotýká, že odvolací soud nepochybil, pokud dovolatelem navrhované důkazy neprovedl; k tomu, že soud není povinen provést všechny účastníkem řízení navržené důkazy, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sen. zn. 29 NSCR 91/2014. Odvolací soud přitom v napadeném rozsudku podrobně vysvětlil, proč jejich provedení nepovažoval za potřebné.
[13] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 26. 8. 2020
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu