ECLI:CZ:NS:2020:27.CDO.2526.2018.1
sp. zn. 27 Cdo 2526/2018-528
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobců a) J. N. , narozeného XY, a b) M. N. , narozené XY, obou bytem XY, zastoupených JUDr. Zdeňkou Flídrovou, advokátkou, se sídlem v Litomyšli, Rektora Stříteského 187, PSČ 570 01, proti žalovanému Z. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému Mgr. Martinou Kadaňkovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Cihlářská 643/19, PSČ 602 00, o zaplacení 585.148 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 9 C 26/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 14. 12. 2017, č. j. 72 Co 233/2017-481, 72 Co 234/2017, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
[1] Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 16. 12. 2016, č. j. 9 C 26/2012-424, zastavil řízení v části, v níž se žalobce a) domáhal na žalovaném zaplacení částky 151.113 Kč s příslušenstvím (výrok I.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci a) částku 277.458 Kč (výrok II.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce a) domáhal na žalovaném zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 277.458 Kč (výrok III.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni b) částku 156.577 Kč (výrok IV.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně b) domáhala po žalovaném zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 156.577 Kč (výrok V.), a rozhodl o základu náhrady nákladů řízení s tím, že její výši určí v samostatném usnesení (výroky VI. až X.). Usnesením ze dne 15. 2. 2017, č. j. 9 C 26/2012-431, Okresní soud v Jihlavě určil výši náhrady nákladů řízení (výroky I. až IV.).
[2] Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě k odvolání žalobců i žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I., III. a V. (první výrok), změnil jej ve výroku II. tak, že žalobu žalobce a) o zaplacení částky 277.458 Kč zamítl, a ve výroku IV. tak, že žalobu žalobkyně b) o zaplacení částky 156.577 Kč zamítl (druhý výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí a čtvrtý výrok).
[3] Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jež Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a nejsou splněny ani podmínky přípustnosti dovolání formulované v §237 o. s. ř.
[4] Závěr odvolacího soudu, podle něhož žalobci nemají nárok na majetkový podíl z nevyčerpané restituční rezervy, byla-li v transformačním projektu stanovena (vypočtena) správně, a byla-li stanovena (vypočtena) nesprávně, je „na žalobu třeba pohlížet jako na vydání další části majetkového podílu dle transformačního zákona“, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, z níž se podává, že:
1) U zemědělských družstev se restituční rezerva vytvářela podle skutečného stavu dosud neuplatněných restitučních nároků a byla tudíž odvislá od výše celkových možných (dosud neuplatněných) nároků oprávněných osob na náhrady podle restitučních předpisů (např. podle zákona č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku; dále též jen „zákon o půdě“), s výjimkou náhrad za movitý majetek (živý a mrtvý inventář a zásoby – dále též jen „inventář“), jejichž výše se pro účely vytvoření restituční rezervy vypočítávala vždy podle normativů stanovených na jeden hektar zemědělské nebo lesní půdy v nařízení vlády č. 20/1992 Sb., tj. podle náhradového předpisu vydaného na základě zákonného zmocnění obsaženého v §20 zákona o půdě [srov. §7 odst. 2 písm. a) zákona č. 42/1992 Sb. o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech; dále též jen „transformační zákon“].
2) Výše restituční rezervy pak byla stanovena nesprávně tehdy, jestliže v ní nebyly zohledněny všechny dosud neuplatněné restituční nároky, nebo jestliže v ní byly zohledněny i neexistující („domnělé“) restituční nároky, popř. jestliže při výpočtu restitučních nároků nebylo postupováno v souladu s platným právem (např. při výpočtu náhrad za movitý majetek nebyl dodržen postup stanovený v nařízení vlády č. 20/1992 Sb.). Není pochyb o tom, že byla-li výše restituční rezervy stanovena nesprávně, promítla se tato nesprávnost i do výpočtu majetkových podílů podle §9 odst. 7 transformačního zákona (viz §17 téhož zákona).
3) Výpočet majetkového podílu podle §9 odst. 7 transformačního zákona má pouze pořádkovou povahu. Byl-li výpočet majetkového podílu provedený družstvem nesprávný, mohla se oprávněná osoba domáhat opravy výpočtu u družstva a nebylo-li jí vyhověno, mohla se dovolat soudní ochrany. V rámci soudního přezkumu správnosti výpočtu majetkového podílu provedeného družstvem pak nebyl vyloučen ani přezkum schváleného transformačního projektu co do jeho souladu s platným právem.
4) Závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 3010/08, proto nelze aplikovat na případ, kdy zůstatek restituční rezervy vznikl v důsledku nesprávně (v rozporu s platným právem) stanovené výše této rezervy v transformačním projektu.
5) O případ mezery v transformačním zákoně nejde ani v situaci, kdy (správně stanovená) restituční rezerva nebyla beze zbytku vyčerpána v důsledku toho, že některé (popř. i všechny) restituční nároky, k jejichž uspokojení byla vytvořena, zanikly (jinak než splněním) nebo se staly nevymahatelnými. Takto ušetřené prostředky pak „zůstávají“ v majetku družstva bez ohledu na to, že byly odečteny od jeho čistého jmění určeného k rozdělení na majetkové podíly (podle kritérií stanovených v §17 transformačního zákona).
6) Závěry Ústavního soudu vyjádřené ve výše označeném nálezu mohou nalézt uplatnění pouze v případě, kdy zůstatek částky vyčleněné zemědělským družstvem podle §7 odst. 2 písm. a) transformačního zákona vznikl v důsledku toho, že výše dané částky, ač stanovená správně (v souladu s platným právem), neodpovídala skutečné („konečné“) výši nároků, k jejichž vypořádání byla určena. Výše náhrad za movitý majetek (inventář) se totiž pro účely vytvoření restituční rezervy vypočítávala vždy podle normativů stanovených na jeden hektar zemědělské nebo lesní půdy v nařízení vlády č. 20/1992 Sb., tj. podle náhradového předpisu vydaného na základě zákonného zmocnění obsaženého v §20 zákona o půdě [srov. §7 odst. 2 písm. a) transformačního zákona]. Způsob výpočtu náhrady inventáře, stanovený citovaným nařízením, byl však jen podpůrný a uplatnil se pouze v případech, kdy nebylo možné prokázat odnětí nebo vnesení inventáře nebo nešlo určit jeho „současnou“ hodnotu. Jinak se původním vlastníkům inventáře poskytovala náhrada až do výše hodnoty odňatých (vnesených) věcí v cenách platných ke dni účinnosti zákona o půdě, od níž se odečetla náhrada inventáře vyplacená v minulosti (srov. §20 odst. 3 uvedeného zákona). Z toho lze dovodit, že v určitých případech mohl vzniknout nesoulad mezi tím, jak byl pro účely stanovení restituční rezervy restituční nárok původního vlastníka inventáře vypočten (podle nařízení vlády č. 20/1992 Sb.), a tím, jaká byla jeho skutečná hodnota vyjádřená v cenách odňatých (vnesených) věcí platných ke dni účinnosti zákona o půdě. Právě v takových případech pak mohla nastat situace, zmíněná ve výše označeném nálezu, kdy proces restitucí byl ukončen „uspokojením všech nároků, k jejichž pokrytí byla restituční rezerva určena“, a přes to zde zůstala určitá její nevyčerpaná část.
Srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 26 Cdo 418/2017, a v něm citovanou judikaturu.
[5] V poměrech projednávané věci, s ohledem na skutečnost, že žádná osoba u žalovaného neuplatnila restituční nárok (a proto nebylo z restituční rezervy na vypořádání restitučních nároků nic čerpáno), by žalobcům mohlo vzniknout pouze právo na opravu výpočtu výše majetkového podílu a doplacení příslušného rozdílu v rámci jeho vypořádání podle §13 odst. 3 transformačního zákona, byla-li restituční rezerva v transformačním projektu stanovena nesprávně (v rozporu se zákonem).
[6] Taktéž i závěr odvolacího soudu, podle něhož právo na vypořádání majetkového podílu je podle §13 odst. 4 transformačního zákona promlčeno, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, z níž se podává, že:
1) Majetkový podíl oprávněné osoby z transformace, který podléhá vypořádání způsobem uvedeným v §13 odst. 2 nebo odst. 3 transformačního zákona je majetkovým právem, jež se řídí režimem pohledávek v občanském zákoníku, nestanoví-li transformační zákon jinak.
2) Toto majetkové právo se promlčuje v desetileté promlčecí době (stanovené v §13 odst. 4 transformačního zákona, jež počíná běžet uplynutím sedmi let od schválení transformačního projektu.
Srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2863/2013, a v něm citovanou judikaturu.
[7] V poměrech projednávané věci byl transformační projekt žalovaného družstva schválen valnou hromadou dne 6. 11. 1992. Sedmiletá lhůta pro vypořádání majetkového podílu měla uplynout dne 6. 11. 1999, protože však tento den připadl na sobotu, byl posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den, a to pondělí 8. 11. 1999 (srov. §122 odst. 2 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013; dále též jen „obč. zák.“). Desetiletá promlčecí doba pak skončila dne 8. 11. 2009. Právo žalobců bylo proto ke dni 11. 4. 2012, v němž podali žalobu, promlčeno.
[8] Přípustnost dovolání konečně nezakládá ani dovolatelem předestřená otázka rozporu námitky promlčení vznesené žalovaným s dobrými mravy, neboť i tuto otázku odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, z níž se podává, že:
1) Smyslem §3 odst. 1 obč. zák. je zamezit výkonu práva, který sice odpovídá zákonu, avšak odporuje dobrým mravům. Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje.
2) Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.
3) Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.
Srovnej za všechna rozhodnutí např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 20 Cdo 595/2010, uveřejněné pod číslem 60/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sen. zn. 23 ICdo 19/2015, uveřejněný pod číslem 99/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 31 Cdo 1042/2017, uveřejněný pod číslem 20/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
[9] V poměrech projednávané věci (podle obsahu spisu) žádná z uvedených okolností nenastala. Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, podle něhož „jen to, že určitý, žalobou uplatněný nárok byl po právní stránce posouzen soudy jinak, než jak na něj pohlížely zúčastněné strany, … nemůže vést k závěru, že výkon práva vznést námitku promlčení je v rozporu s dobrými mravy. Tyto skutečnosti nelze přičíst k tíži žalovanému“. Lze souhlasit též s tím, že „promlčecí doba (i její počátek) byla transformačním zákonem stanovena dostatečně dlouhá, právě s ohledem na specifičnost nároků, které transformační zákon upravoval“.
[10] Z obsahu spisu se navíc podává, že přinejmenším dovolatel a) si byl (ještě před uplynutím promlčecí doby) svého nároku na podíl na restituční rezervě vědom, když jej (částečně) uplatnil u soudu již v roce 2000 (jeho žaloba byla zamítnuta rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 10. 9. 2002, č. j. 5 C 1112/2000-71, který nabyl právní moci dne 24. 10. 2002) a dne 2. 8. 2005 učinil u žalovaného dotaz, jak hodlá naložit s vytvořenou restituční rezervou, která je „neodůvodnitelně vysoká“.
[11] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 4. 2020
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu