ECLI:CZ:NS:2020:27.CDO.3443.2018.1
sp. zn. 27 Cdo 3443/2018-118
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce M. P. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Hynkem Růžičkou, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 7, U Průhonu 1589/13a, PSČ 170 00, proti žalovanému L. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému Mgr. Jiřím Sixtou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Husova 240/5, PSČ 110 00, o určení trvání pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 86/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2018, č. j. 62 Co 371/2017-94, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 16. 3. 2018, č. j. 62 Co 371/2017-99, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
[1] Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 3. 2. 2017, č. j. 9 C 86/2016-38, ve znění usnesení ze dne 14. 7. 2017, č. j. 9 C 86/2016-50, určil, že pracovní poměr mezi žalobcem jako zaměstnancem a žalovaným jako zaměstnavatelem vyplývající z pracovní smlouvy, kterou žalovaný a žalobce uzavřeli dne 1. 1. 2007, trvá (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
[2] Městský soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (první výrok), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
[3] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné, neboť dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[4] Otázku, zda pracovní poměr dovolatele, založený pracovní smlouvou ze dne 1. 1. 2007, na jejímž základě dovolatel vykonával pro žalovaného práci jako ředitel společnosti, zanikl v souvislosti se jmenováním dovolatele členem představenstva žalovaného ke dni 1. 5. 2013, odvolací soud zodpověděl v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, z níž se podává, že:
1) Vykonává-li zaměstnanec v pracovním poměru ke kapitálové obchodní společnosti činnost, kterou po svém zvolení má (musí) vykonávat jako člen statutárního orgánu společnosti, zaniká jeho pracovní poměr (neujednají-li si strany něco jiného) konkludentní dohodou o rozvázání pracovního poměru; řečené platí nejen při výkladu právní úpravy účinné do 31. 12. 2011, ale taktéž v režimu obchodního zákoníku po začlenění §66d obch. zák. (tedy ve znění tohoto předpisu účinném od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2013).
2) Přestože §66d obch. zák. umožňoval (od 1. 1. 2012) vykonávat obchodní vedení společnosti v pracovním poměru, šlo o režim, který si společnost a člen jejího statutárního orgánu museli sjednat. Jestliže strany neprojevily vůli podřídit výkon činnosti spadající pod obchodní vedení zákoníku práce, pak na tento právní vztah zákoník práce nedopadal a práva, resp. povinnosti člena voleného orgánu obchodní společnosti zůstaly zcela podřízeny obchodnímu zákoníku.
3) Stranám nic nebrání, resp. nebránilo (ani před začleněním §66d do obchodního zákoníku, ani za jeho účinnosti, a koneckonců ani podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014), aby se dohodly, že původní pracovní poměr zaměstnance, který zanikl jmenováním zaměstnance do funkce statutárního orgánu (nebo jeho člena), se „obnoví“ po zániku této funkce. Jinými slovy, aby strany uzavřely novou pracovní smlouvu, jež založí pracovní poměr totožný s tím, který zanikl v souvislosti se vznikem funkce statutárního orgánu (nebo jeho člena), přičemž dnem nástupu do práce [§34 odst. 1 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce] – a tedy i dnem vzniku tohoto „staronového“ pracovního poměru (§36 zákoníku práce) – určily den, který následuje po dni zániku funkce člena statutárního orgánu.
4) Na rozdíl od právní úpravy účinné do 31. 12. 2011, resp. od 1. 1. 2014, však ustanovení §66d obch. zák. umožňovalo, aby se strany dohodly, že člen statutárního orgánu bude vykonávat obchodní vedení v pracovním poměru; strany tudíž mohly uzavřít i dohodu, podle níž zůstane dosavadní pracovní vztah nově zvoleného člena statutárního orgánu zachován, s tím, že odměnu za výkon funkce musí schválit valná hromada společnosti, jinak členovi statutárního orgánu náleží odměna určená podle §571 odst. 1 obch. zák., resp. §59 odst. 3 a 4 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích).
[5] V aktuální judikatuře srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4344/2017, a ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 27 Cdo 5340/2017, a rozhodnutí v nich citovaná.
[6] Ze shora řečeného se – jinými slovy – podává, že přestane-li vedoucí zaměstnanec po dohodě se svým zaměstnavatelem vykonávat práci podle pracovní smlouvy ve smyslu §2 odst. 1 zákoníku práce, podle uzavřené pracovní smlouvy, a začne-li vykonávat tytéž činnosti (jež dosud vykonával podle pracovní smlouvy) z titulu výkonu funkce člena statutárního orgánu zaměstnavatele, pak – neuzavřou-li strany jinou dohodu – je na místě vycházet z toho, že se (konkludentně) dohodly na ukončení pracovního poměru. Činnost, kterou člen statutárního orgánu vykonává z titulu výkonu funkce člena tohoto orgánu (protože spadá do náplně této funkce), nemůže tento člen vykonávat současně jako závislou práci ve smyslu §2 odst. 1 zákoníku práce [v podrobnostech srov. rozsudky velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 4831/2017 (uveřejněný pod číslem 35/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1993/2019].
[7] Jestliže dovolatel podle pracovní smlouvy vykonával (jako ředitel společnosti) tytéž činnosti, jež měl (po svém zvolení do funkce člena představenstva) vykonávat z titulu funkce člena představenstva (společně s dalšími členy představenstva), a strany se (v době, kdy byl dovolatel zvolen členem představenstva) výslovně nedohodly na tom, že jeho pracovní poměr založený pracovní smlouvou ze dne 1. 1. 2007 bude i nadále trvat (a bude po dobu výkonu funkce „sistován“), popř. na tom, že tento vztah sice zanikne, ale po zániku funkce se „obnoví“, nelze než dovodit, že vycházely z toho, že tento pracovní poměr (bez dalšího) zanikl (dohodou uzavřenou v konkludentní formě).
[8] Odlišný závěr neplyne ani z §66d obch. zák., a to již proto, že ze spisu se nepodává a dovolatel ani netvrdí, že byl pověřen výkonem obchodního vedení v souladu s §66d odst. 1 obch. zák. a že by byla uzavřena dohoda, podle níž by se ode dne jeho zvolení do funkce člena představenstva měl jeho vztah (jako člena představenstva) se žalovaným řídit dříve uzavřenou pracovní smlouvou. Za této situace již proto není nutné posuzovat, zda a případně za jakých podmínek by dovolateli zůstal zachován pracovní poměr podle takto změněné pracovní smlouvy i po zániku funkce člena představenstva.
[9] Na shora popsaných závěrech pak není způsobilá ničeho změnit ani skutečnost, že se strany téměř dva roky po zvolení dovolatele členem představenstva dohodly (ve smlouvě o výkonu funkce), že „v případě skončení funkčního období člena představenstva bude člen představenstva zařazen zpět na původní pozici ředitele společnosti“. Uvedené ujednání totiž nemůže ničeho změnit na tom, že původní pracovní poměr s ohledem na absenci jiné dohody zanikl ke dni zvolení dovolatele členem představenstva. Otázka, zda toto ujednání je způsobilé založit nárok dovolatele na uzavření nové pracovní smlouvy s totožným druhem práce, či zda dokonce představuje novou pracovní smlouvu, není pro projednávanou věc (v níž se dovotalel domáhá určení, že trvá jeho pracovní poměr založený pracovní smlouvou ze dne 1. 1. 2007) významná.
[10] Výrok o náhradě nákladů řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. 1. 2020
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu