ECLI:CZ:NS:2020:27.CDO.954.2019.1
sp. zn. 27 Cdo 954/2019-165
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce R. S. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Hrežem, advokátem, se sídlem ve Vyškově, Purkyňova 143/18, PSČ 682 01, proti žalovanému 1) P. S. , narozenému XY, bytem XY, a žalované 2) M. S. , narozené XY, bytem XY, o určení vlastnického práva k nemovitostem, o žalobě pro zmatečnost podané žalobcem proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 2. 2017, č. j. 20 Co 23/2017-97, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 11. 2018, č. j. 4 Co 25/2018-139, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
[1] Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 14. 9. 2015, č. j. 6 C 127/2013-62 (dále jen „rozsudek“), zamítl žalobu o určení, že tam blíže označené nemovité věci jsou ve vlastnictví žalobce (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
[2] Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, jež Okresní soud ve Znojmě usnesením ze dne 27. 6. 2016, č. j. 6 C 127/2013-83, odmítl jako opožděné. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 1. 2. 2017, č. j. 20 Co 23/2017-97, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
[3] Posledně označené rozhodnutí krajského soudu napadl žalobce žalobou pro zmatečnost podle §229 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), již Krajský soud v Brně usnesením ze dne 6. 6. 2018, č. j. 20 Co 23/2017-121, zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
[4] Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce usnesením ze dne 1. 11. 2018, č. j. 4 Co 25/2018-139, potvrdil usnesení soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
[5] Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[6] Dovoláním otevřenou otázku, zda a kdy byl rozsudek doručen dovolateli, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
[7] Z té se podává, že soudy jsou sice povinny doručovat řádně, neboť v opačném případě by účastníci řízení mohli být výrazně dotčeni na svých právech, ale na druhé straně nelze přijmout formalistický přístup, je-li naplněna materiální funkce doručení, tj. seznámení se s obsahem písemnosti. Jestliže se účastník řízení s obsahem doručované písemnosti seznámil, potom otázka, zda bylo doručení vykonáno předepsaným způsobem, ztrácí význam. Nedodržení formy tedy samo o sobě neznamená, že se doručení musí zopakovat; rozhodující vždy je, zda se předmětná písemnost dostala do rukou adresáta (srov. dovolatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2425/2011, uveřejněný pod číslem 88/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3489/2012, uveřejněné pod číslem 37/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sen. zn. 29 ICdo 119/2017, anebo obdobně stanovisko pléna Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2017, Plsn 1/2015, uveřejněné pod číslem 1/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, odst. 61).
[8] V poměrech projednávané věci sice nebylo možné zjistit přesné datum, kdy byl rozsudek dovolateli doručen na adresu ve Spojených státech amerických, ale podle sdělení samotného dovolatele se tak stalo před koncem roku 2015. Jestliže soudy za této situace vycházely z ustanovení §50j odst. 2 o. s. ř. a uzavřely, že rozsudek byl dovolateli doručen 25. 1. 2016 (tj. v den, kdy Okresní soud ve Znojmě obdržel podání žalobce, jehož obsahem bylo i sdělení, že uvedený rozsudek reálně obdržel), postupovaly správně.
[9] Byl-li dovolateli rozsudek skutečně doručen, nelze považovat doručení za neúčinné jen proto, že se tak nestalo na adrese pro doručování sdělené dovolatelem soudu (§46a odst. 2 o. s. ř.). Skutečnost, že datum doručení je nutné určit podle pravidla uvedeného v §50j odst. 2 o. s. ř., na řečeném ničeho nemění. Uvedené pravidlo upravuje nikoliv fikci samotného doručení (jeho aplikace předpokládá, že účastníku řízení bylo reálně doručeno), ale toliko fikci data doručení. Určení data doručení podle tohoto pravidla je přitom ve prospěch účastníka řízení, jemuž soud doručoval. Reálně byl rozsudek dovolateli doručen dříve než 25. 1. 2016 (což dovolatel sám připouští), v důsledku čehož měl k dispozici ve skutečnosti mnohem delší lhůtu k podání odvolání, než toliko zákonem předpokládaných 15 dnů.
[10] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 5. 2020
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu