ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1163.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 1163/2020-237
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Libočany , IČO: 64018237, se sídlem v Žatci, Hošťálkovo náměstí 133, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , IČ 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových , IČ 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o nahrazení souhlasu žalované s dohodou o vydání jiných věcí než zemědělských nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 1 C 114/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. listopadu 2019, č. j. 12 Co 124/2019-219, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. listopadu 2019, č. j. 12 Co 124/2019-219, se zrušuje v části výroku I., týkající se pozemků parc. č. 110, parc. č. 570, parc. č. 609/4 a parc. č. 644/2 v k. ú. Libočany, a ve výroku II. a v tomto rozsahu se věc tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud zrušil rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 13. 2. 2019, č. j. 1 C 114/2017-167, v části výroku I., jíž byly žalobkyni vydány pozemky parc. č. 110, parc. č. 570, parc. č. 609/4 a parc. č. 644/2 v k. ú. Libočany, řízení v tomto rozsahu zastavil a věc postoupil Státnímu pozemkovému úřadu, Krajskému pozemkovému úřadu pro Ústecký kraj; jinak rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím byly žalobkyni vydány pozemky parc. č. 237/43, par. č. 237/44, parc. č. 577/1, parc. č. 577/3, parc. č. 577/4, parc. č. 604/3, parc. č. 604/4 a parc. č. 604/6 v k. ú. Libočany, potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Poté, co Státní pozemkový úřad, Krajský pozemkový úřad pro Ústecký kraj, svým rozhodnutím ze dne 11. 11. 2015, č. j. SPU 588880/2015, zamítl návrh žalobkyně na vydání pozemků parc. č. 110, parc. č. 570, parc. č. 609/4 a parc. č. 644/2 v k. ú. Libočany, uzavíraje, že nejsou pozemky zemědělskými, a Ministerstvo zemědělství ČR následně v době, kdy již před soudem probíhalo posuzované řízení podle části třetí zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v režimu ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb., rozhodnutím ze dne 14. 3. 2019, č. j. 11804/2019-MZE-11182, které nabylo právní moci dne 29. 3. 2019, určilo, že se na tyto pozemky ve smyslu §17 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), vztahuje zákon o půdě, odvolací soud, dovozuje, že je uvedeným rozhodnutím Ministerstva zemědělství ČR vázán, uzavřel, že soudy v řízení dle části třetí občanského soudního řádu nejsou nadány pravomocí rozhodnout o nároku na vydání dotčených (zemědělských) pozemků v režimu ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb. Přikročil proto v uvedeném rozsahu ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně, zastavení řízení a postoupení věci Státnímu pozemkovému úřadu, Krajskému pozemkovému úřadu pro Ústecký kraj.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Napadla jej v rozsahu, v němž došlo k částečnému zrušení rozsudku soudu prvního stupně, zastavení řízení a postoupení věci Státnímu pozemkovému úřadu, Krajskému pozemkovému úřadu pro Ústecký kraj. Předestřela otázku, zda jsou soudy v řízení dle části třetí občanského soudního řádu, probíhajícím v režimu ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb., vázány rozhodnutím Ministerstva zemědělství ČR, vydaným podle §17 odst. 4 zákona o půdě, a to i v situaci, kdy se oprávněná osoba řízení před správním úřadem neúčastnila. Měla za to, že tato otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve shora uvedeném rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, zda jsou soudy v řízení dle části třetí občanského soudního řádu, vedeném v režimu ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb., vázány rozhodnutím Ministerstva zemědělství ČR vydaným podle §17 odst. 4 zákona o půdě, přičemž odvolací soud tuto otázku vyřešil odchylně od rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).
Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích dovoláním vymezené otázky.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb. nedojde-li mezi oprávněnou osobou a povinnou osobou k uzavření dohody o vydání zemědělské nemovitosti, rozhodne na základě návrhu oprávněné osoby o vydání zemědělské nemovitosti pozemkový úřad; návrh lze podat do 6 měsíců po uplynutí lhůty podle odstavce 2. Účastníky řízení jsou oprávněná osoba a povinná osoba. Zjistí-li pozemkový úřad, že se nejedná o zemědělskou nemovitost, návrh oprávněné osoby na vydání nemovité věci zamítne; v takovém případě se postupuje podle §10 odst. 4.
Podle §10 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb. povinná osoba uzavře s oprávněnou osobou písemnou dohodu o vydání jiné věci než zemědělské nemovitosti do 6 měsíců ode dne doručení výzvy, pokud tento zákon nestanoví jinak (§11). V dohodě budou nemovitosti uvedeny údaji podle katastrálního zákona. Bude-li předmětem vydání pouze část pozemku evidovaného v katastru nemovitostí v podobě parcely, musí být neoddělitelnou součástí dohody geometrický plán.
Podle §10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb. nedojde-li k uzavření dohody o vydání věci podle odstavce 2 nebo podle §11 , může se oprávněná osoba obrátit ve lhůtě 3 let na soud s návrhem, aby nahradil chybějící projev vůle povinné osoby, jinak její nárok zanikne. Lhůta pro podání návrhu podle věty první počíná běžet marným uplynutím lhůty 6 měsíců stanovené v odstavci 2 nebo v §11 .
Podle §17 odst. 4 zákona o půdě v pochybnostech o tom, zda se jedná o nemovitosti, na které se vztahuje tento zákon, rozhodují příslušné ústřední správní úřady.
Zákon č. 428/2012 Sb. zakládá odlišný mechanismus pro uplatnění nároků na vydání nemovitostí zemědělských a nezemědělských (srovnej Kříž, J. In: Kříž, J., Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013. s. 123–125). Předpokládá přitom, že oprávněná osoba učiní jistý úsudek ohledně charakteru požadovaného majetku a výsledku této úvahy uzpůsobí své další kroky. Jí provedená kvalifikace však nesnímá z orgánů veřejné moci, před nimiž své nároky vznese, břímě povinnosti provést vlastní vyhodnocení povahy dotčených nemovitostí (viz výslovná úprava postupu pozemkového úřadu v §9 odst. 6, větě třetí, zákona č. 428/2012 Sb.). Jelikož je nezemědělský charakter sporných objektů předpokladem existence pravomoci soudu k přímému projednání požadavku na jejich vydání v režimu části třetí občanského soudního řádu, musí si tento aspekt coby podmínku řízení (§103 o. s. ř.) posoudit soudy samy i tam, kde již úsudek o své pravomoci k rozhodnutí o restitučním nároku dle §9 zákona č. 428/2012 Sb., a tedy (implicitně) též o zemědělské či nezemědělské povaze dotčených pozemků, vyslovil Státní pozemkový úřad, u něhož oprávněná osoba uplatnila z opatrnosti (jsouc třebas v nejistotě ohledně jejich zemědělského určení k rozhodnému datu) svá práva souběžně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4254/2017).
Pravomoc Ministerstva zemědělství ČR rozhodovat ve správním řízení o zemědělském či nezemědělském charakteru pozemků, založená ustanovením §17 odst. 4 zákona o půdě, se pak vztahuje toliko k vyřešení otázky, zda pozemky podléhají úpravě dané tímto zákonem, a nikoliv již k řešení otázek charakteru pozemků, rozhodných z hlediska zákona č. 428/2012 Sb. V režimu zákona č. 428/2012 Sb. je totiž pravomoc posoudit zemědělský či nezemědělský charakter nárokovaných pozemků svěřena pozemkovému úřadu (§9 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb.) či soudu (§10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb.).
Ve smyslu §135 odst. 2 o. s. ř. přitom soud z rozhodnutí příslušných správních orgánů vychází, není ovšem vyloučeno, aby si otázku řešenou ve výroku rozhodnutí posoudil jako předběžnou jinak. O stejnou věc rozhodnutou (závazně) mezi účastníky řízení pak může jít toliko za předpokladu totožného obsazení sporu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3516/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1114/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 20 Cdo 408/2009). Závaznost vyřešení předběžné otázky pravomocným rozhodnutím správního orgánu je současně bezesporu vázána na existenci pravomoci tohoto orgánu předestřenou otázku (pro účastníky a jiné státní orgány závazně) vyřešit.
V situaci, kdy se dovolatelka (oprávněná osoba) řízení před Ministerstvem zemědělství ČR o vymezení působnosti zákona o půdě ve vztahu k dotčeným pozemkům, vedeného podle §17 odst. 4 zákona o půdě, neúčastnila (pročež pro ni Ministerstvem zemědělství posuzovaná otázka nemohla být jeho rozhodnutím závazně vyřešena) a kdy zákon o půdě ustanovením §17 odst. 4 zjevně nezakládá pravomoc příslušného správního úřadu rozhodovat o otázkách týkajících se aplikace zákona č. 428/2012 Sb., nýbrž mu svěřuje rozhodovací kompetenci toliko ve vztahu k aplikaci zákona o půdě, jsou tedy očividně nesprávnými závěry odvolacího soudu o tom, že je při řešení otázky posouzení zemědělského či nezemědělského charakteru pozemků z hlediska aplikace zákona č. 428/2012 Sb. vázán rozhodnutím Ministerstva zemědělství ČR o povaze předmětných pozemků jako zemědělských, vydaným dle §17 odst. 4 zákona o půdě, a že je v závislosti na výsledcích řízení před tímto správním úřadem bez dalšího vyloučena jeho pravomoc projednat a rozhodnout žalobu o vydání těchto pozemků v řízení dle části třetí občanského soudního řádu v režimu §10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb. Prosadí se zde naopak výše citované judikaturní konkluze, na jejichž základě odvolací soud bude povinen provést vlastní vyhodnocení zemědělské či nezemědělské povahy sporných nemovitostí a v závislosti na něm zvolit další postup (viz již výše citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4254/2017).
Jelikož tedy právní posouzení věci odvolacím soudem z uvedených důvodů neobstojí, Nejvyšší soud, shledávaje dovolání opodstatněným (v situaci, kdy nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, odmítnutí dovolání, jeho zamítnutí nebo změnu rozhodnutí odvolacího soudu), rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) v dovoláním napadeném rozsahu a v souvisejícím nákladovém výroku zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 1, odst. 2, věty první, o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 6. 2020
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu