ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1445.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 1445/2020-383
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Michaelem Pažitným, Ph.D. v právní věci žalobce J UDr. Pavla Čížkovského, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 780/18, identifikační číslo osoby: 66210089, insolvenčního správce dlužníka XY, bytem XY, proti žalované L. D., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Josefem Kunáškem, advokátem se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 911/8, o zaplacení částky 2.569.997,74 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 14 C 44/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. září 2019, č. j. 23 Co 96/2019 – 350, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3, věta první, občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“):
Okresní soud v Kolíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 2. 2019, č. j. 14 C 44/2012 – 306, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit mu částku 1.918.006,74 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.). Žalobci uložil povinnost nahradit žalované (na označený účet soudu prvního stupně) náklady řízení ve výši 94.411,- Kč (výrok II.).
Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 9. 2019, č. j. 23 Co 96/2019 – 350, rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 112.000,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.) a co do částky 2.569.997,74 Kč (v průběhu odvolacího řízení byla za souhlasu odvolacího soudu rozšířena žaloba o částku 763.911,- Kč) s úrokem z prodlení žalobu zamítl (výrok II.). Žalobci uložil povinnost nahradit žalované (na označený účet soudu prvního stupně) náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 84.970,- Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 19.080,- Kč (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti věcnému výroku II. a proti nákladovému výroku III.) podává žalobce dovolání. Má za to, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení §2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, při stanovení výše bezdůvodného obohacení užíváním nemovité věci zapsané do majetkové podstaty dlužníka, jež vzniklo tím, že žalovaná měla v prostorách této nemovité věci uskladněné movité věci v jejím vlastnictví, aniž by za takovéto užívání platila nějakou náhradu. Kritizuje závěr odvolacího soudu, že obvyklou cenu za užívání nestanovil znaleckým posudkem, jenž by ji zjistil přímo ve vztahu k dotčené nemovité věci. Dále žalobce v závislosti na nesprávné aplikaci ustanovení §225 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, nesouhlasil s obdobím, za nějž byla žalované povinnost vydat žalobci bezdůvodné obohacení uložena. Dovolatel rovněž uplatnil rozsáhlé námitky proti výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím. Navrhl, aby dovolací soud v dovoláním dotčeném rozsahu rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 24. 9. 2019 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 věta první o. s. ř.) oprávněnou osobou (účastníkem řízení), jež má vysokoškolské právnické vzdělání [§241 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], zabýval se s ohledem na obsah dovolání nejprve tím, zda má dovolání žalobce veškeré náležitosti vyplývající z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. (s přihlédnutím k ustanovení §237 o. s. ř.), tj. zda nemá vady a je tudíž věcně projednatelné.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Podle §241b odst. 3, věta první, o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z pohledu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. dovolání žalobce zcela zřejmě postrádá obligatorní náležitost spočívající v řádném vymezení některého z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. (k náležitostem dovolání srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, spolu s dalšími rozhodnutími Nejvyššího soudu přístupné na http:// www.nsoud.cz , nebo body 38. a 39. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS – st. 45/16, jež bylo publikováno pod číslem 460/2017 Sb. a je rovněž přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http:/nalus.usoud.cz). Absence této náležitosti dovolání má tak ten důsledek, že původně odstranitelná vada dovolání se marným uplynutím propadné (prekluzívní) lhůty podle ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř. stala vadou neodstranitelnou. Dovolatel dovolání o uvedenou náležitosti v zákonem stanovené lhůtě nedoplnil (aniž by soud byl povinen o tom dovolatele poučit a k doplnění dovolání ho vyzvat – srovnej ustanovení §243b o. s. ř., podle něhož ustanovení §43 o. s. ř. pro dovolací řízení neplatí).
Sluší se uvést, že vymezení důvodu přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. nemůže nahradit vyjádřený nesouhlas dovolatele s právním posouzením věci přijatým odvolacím soudem [k povinnosti rozlišit důvod přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. a dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. srovnej přiléhavý výklad ve shora označeném stanovisku pléna Ústavního soudu]. Pokud dovolací důvod, kterým může být pouze nesprávné právní posouzení věci, se vymezí tak, že dovolatel uvede závěr při interpretaci či aplikaci konkrétního ustanovení hmotného či procesního práva, který pokládá za nesprávný, a vysvětlí, v čem tuto nesprávnost shledává, pak některý ze čtyř možných zákonem upravených případů přípustnosti dovolání je třeba vymezit klasifikací otázky hmotného či procesního práva, na jejímž řešení konečné rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Následně je třeba spojit vazbu tohoto řešení s rozhodovací praxí dovolacího soudu, tj. zda se jednalo o otázku dosud neřešenou, o otázku, která je v praxi soudu dovolacího řešena odchylně, nebo o otázku, která byla řešena v rozporu s praxí dovolacího soudu, popřípadě o otázku, která již v praxi byla dovolacím soudem vyřešena, ale ten by měl o ní nově rozhodnout jinak. K projednání dovolání také nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části, popřípadě prostý odkaz na §237 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Protože v poměrech projednávané věci v dovolání žalobce zcela absentuje vymezení některého z důvodu přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., je pro tento nedostatek dovolání vadné a věcně neprojednatelné. Označená vada dovolání současně brání tomu, aby mohlo být v dovolacím řízení pokračováno.
Z důvodů výše vyložených nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak, než dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. s přihlédnutím k ustanovení §243f odst. 2 o. s. ř. odmítnout.
Protože dovolatel výslovně uvedl, že dovolání směřuje i proti „výroku o náhradě nákladů řízení“, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání ve vztahu výroku III. rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně a o nákladech odvolacího řízení. Proti označenému výroku však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
V souladu s ustanovením §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 5. 2020
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu