ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.2046.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 2046/2020-333
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce města Veltrusy , identifikační číslo osoby 002 37 272, se sídlem ve Veltrusech, Palackého 9, zastoupeného JUDr. Ivanou Šlehoferovou, advokátkou se sídlem v Kralupech nad Vltavou, nám. J. Seiferta 238, proti žalovanému Národnímu památkovému ústavu , identifikační číslo osoby 750 32 333, se sídlem v Praze 1, Malá Strana, Valdštejnské náměstí 162/3, zastoupenému JUDr. Danielou Světlíkovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Teplická 270/40, o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 16 C 364/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2020, č. j. 23 Co 22/2020-318, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 18. 11. 2019, č. j. 16 C 364/2018-300, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce je výlučným vlastníkem stavby bez č.p./č.ev. – objekt občanské vybavenosti (letní kino) stojící na pozemku st. p. č. 552 v katastrálním území Veltrusy (výrok I); současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Žalobcem podané dovolání Nejvyšší soud odmítl [dle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“; viz bod 2. článku II. části první, přechodná ustanovení, zákona č. 296/2017 Sb.], neboť dovolání – v rozporu s ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. – neobsahuje uvedení toho, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání a kdy absence této (obligatorní) náležitosti dovolání (o níž lze dovolání doplnit jen v průběhu trvání lhůty k podání dovolání; srov. §241b odst. 3 věty první o. s. ř.) představuje vadu dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 80/2013“ a „R 4/2014“), jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.].
K přípustnosti dovolání zde dovolatel uvedl tolik, že „považuje přípustnost podání dovolání dle ust. §237 o. s. ř., kdy odvolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud“ (tedy nepřesně parafrázoval část ustanovení §237 o. s. ř., bez uvedení konkrétních hledisek přípustnosti dovolání), dodávaje, že „dovolání je přípustné s ohledem na ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je podáno z důvodu ust. §241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř., neboť dané rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a dále že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud vyřešenou právní otázku posoudil jinak“ (čl. II dovolání).
Příslušná pasáž dovolání – ve světle výše uvedeného – zjevně není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., když významově neodpovídá žádnému z tam uvedených hledisek (srov. shodně např. důvody R 80/2013 nebo R 4/2014). Mělo-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (k tomu srov. zejm. R 4/2014). Mělo-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva (judikatury) se má – podle mínění dovolatele – dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Ani takové údaje se však z dovolání (posuzovaného dle jeho obsahu) nepodávají.
Přitom nelze přehlédnout, že dovolatel odkazuje i na zjevně nepřípadná ustanovení občanského soudního řádu [dovozuje-li přípustnost dovolání i z „ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.“, resp. důvodnost z „ust. §241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř., neboť rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a dále že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci“], případně vychází z jeho nesprávného znění, účinného do 31. 12. 2000. K tomu sluší se dodat, že přípustnost dovolání (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) již není založena diformitou rozhodnutí soudů nižších stupňů (odkazuje-li dovolatel na „ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.“), nehledě na to, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Kritizuje-li pak dovolatel napadené rozhodnutí i prostřednictvím důvodu dle „241 odst. 3 písm. c) o. s. ř.“, namítaje, že „rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování“, lze k tomu jen dodat, že uvedená námitka (významově odpovídající i dovolacímu důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř., ve znění do 31. 12. 2012) dle občanského soudního řádu v rozhodném znění způsobilým dovolacím důvodem není.
Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení se opírá u ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto, zatímco žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 7. 2020
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu