ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.2133.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 2133/2019-163
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně ČSOB Pojišťovny, a. s., člena holdingu ČSOB , IČ 455 34 306, se sídlem v Pardubicích, Masarykovo náměstí 1458, zastoupené Mgr. et Mgr. Adamem Vrbeckým, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1603/57, proti žalovanému J. S. , nar. XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Bc. Milanem Čmelíkem, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Lidická 405/3, o 73.001 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 105 C 66/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 20. listopadu 2017, č. j. 83 Co 290/2016-106, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 29. 2. 2016, č. j. 105 C 66/2015-76, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 73.001 Kč s příslušenstvím (výrok I.) i náklady řízení (výrok II.).
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 20. 11. 2017, č. j. 83 Co 290/2016-106, rozhodnutí soudu prvního stupně k odvolání žalovaného potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž se pokusil vymezit dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [kritice podrobil skutečnost, že odvolací soud nepřihlédl k jeho tvrzení o uhrazení částky 40.000 Kč coby zálohy na opravu vozidla společnosti AUTOHOFI, přestože jím měla být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívalo rozhodnutí soudu prvního stupně, ve smyslu §205a písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)], k vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. však neuvedl ničeho.
K dovolání se prostřednictvím advokáta vyjádřila žalobkyně, jež navrhla jeho zamítnutí pro nedůvodnost.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho způsobilostí k projednání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V souladu s §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se domáhá (dovolací návrh).
Nezbytnou podmínkou projednatelnosti dovolání je uvedení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. Dotčený opravný prostředek tedy musí být formulován tak, aby z něj bylo přesně patrné, které z hledisek vyjmenovaných v §237 o. s. ř. má dovolatel za naplněné (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2016, sp. zn. 25 Cdo 233/2016, ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2168/2016, a ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 183/2015, viz též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, body 31 až 39).
Žalovaný však ve svém dovolání nikterak nenaznačil, z čeho vyvozuje splnění předpokladů přípustnosti tohoto opravného prostředku (§237 o. s. ř. dokonce ani nezmínil). Je tedy zřejmé, že se jedná o podání trpící vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat a která nebyla v zákonem stanovené lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněna (§43 o. s. ř. se přitom v dovolacím řízení neuplatní, viz §243b o. s. ř. a usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 14/18). Nejvyššímu soudu tudíž nezbylo než podle §243c odst. 1 o. s. ř. přikročit k jeho odmítnutí.
Nad rámec nezbytného dovolací soud připomíná, že zpochybněním věrohodnosti důkazního prostředku není, jestliže účastník uvede v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně nebo za odvolacího řízení skutečnosti či navrhne důkazy, pomocí kterých má být skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak ho zjistil soud prvního stupně na základě jím provedeného hodnocení důkazů. Vnášením nových skutečností a označováním důkazů o věci samé totiž účastník nezpochybňuje věrohodnost důkazních prostředků, nýbrž se domáhá odlišného zjištění skutkového stavu oproti závěrům soudu prvního stupně. Takový postup přitom požadavkům ustanovení §205a písm. c) o. s. ř. neodpovídá (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 33 Cdo 448/2016, nebo rozsudky téhož soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2615/2008, a ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 6042/2017). Tvrzení o zaplacení částky 40.000 Kč jako zálohy na opravu vozidla se pak nikterak nevztahuje k věrohodnosti důkazů provedených soudem prvního stupně, nýbrž představuje nový skutkový přednes, který výluce z principu neúplné apelace stanovené v §205a písm. c) o. s. ř. podřadit nelze, pročež ani není možné pokládat dovolací námitky za věcně opodstatněné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, §224 odst. l, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že vyjádření žalobkyně se argumentačně míjí s primárními důvody odmítnutí předmětného dovolání žalovaného (na nevymezení předpokladů přípustnosti daného opravného prostředku v něm poukázáno není), a náklady na jeho zpracování tak nelze mít za účelně vynaložené (obdobně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2535/2014, a ze dne 3. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1790/2017).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 1. 2020
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu