ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.2332.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 2332/2020-241
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Michaelem Pažitným, Ph.D., v právní věci žalobce statutárního města Ústí nad Labem, se sídlem v Ústí nad Labem, Velká Hradební 2336/8, identifikační číslo osoby: 00081531, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, za niž v řízení jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 30 C 60/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. března 2020, č. j. 12 Co 4/2019-217, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. dubna 2020, č. j. 12 Co 4/2019-220, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Labem (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 11. 2018, č. j. 30 C 60/2013-189, určil, že žalobce je vlastníkem ve výroku označených pozemků zapsaných pro obec a katastrální území Trmice na listu vlastnictví č. 10002 v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Ústí nad Labem – dále „předmětné pozemky“ nebo „pozemky“ (výrok I.), a žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 8.900,- Kč (výrok II.).
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 23. 3. 2020, č. j. 12 Co 4/2019-217 (ve znění opravného usnesení), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 600,- Kč (výrok II.).
Soudy obou stupňů vyšly ze závěru, že žalobce je aktivně legitimován k podání určovací žaloby ve smyslu ustanovení §8 zákona 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále „zákon č. 172/1991 Sb.“), přičemž toto ustanovení (ve znění účinném od 29. 6. 2012) mu umožňuje v případě tvrzeného přechodu majetku z vlastnictví státu na obec ve smyslu ustanovení §1 odst. 1, §2, §2a a §2b zákona č. 172/1991 Sb. (bez nutnosti prokazovat existenci naléhavého právního zájmu na navrhovaném určení) domáhat se určení obecního vlastnictví k majetku, k němuž je v katastru nemovitostí zapsáno vlastnické právo státu. Po věcné stránce soudy obou stupňů (soud prvního stupně po rozsáhlém listinném dokazování) věc posoudily ve smyslu ustanovení §2 a §2a zákona č. 172/1991 Sb. Dospěly přitom ke konkluzi, že tři z předmětných pozemků přešly jako historický majetek obce do vlastnictví žalobce ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., tj. ke dni 24. 5. 1991, a zbylé pozemky jako příděl původní obci (městu) Ústí nad Labem ke dni účinnosti novely zákona č. 172/1991 Sb. (zákon č. 114/2000 Sb.), tj. ke dni 1. 7. 2000. Důvodnost žaloby nebyla zpochybněna ani argumentací žalované, která namítala nedostatek aktivní legitimace žalobce, jež by ve vztahu k předmětným pozemkům měla svědčit obci Trmice. Při posouzení otázky aktivní legitimace žalobce k podání určovací žaloby odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění a právního posouzení věci soudem prvního stupně v tom směru, že v návaznosti na rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 29. 11. 1993, jímž došlo ve smyslu ustanovení §11 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů, s účinností od 1. 1. 1994 k rozdělení města Ústí nad Labem a vzniku nové obce Trmice, nepřešel do vlastnictví této obce veškerý nemovitý majetek nacházející se na jejím katastrálním území, ale pouze majetek, jenž byl přílohou dílčího zápisu o předání a převzetí majetku a o specifikaci majetku, který na nově vzniklou obec nepřechází, ze dne 14. 4. 1994. Rozsah ujednání pak dle shodného úsudku soudů obou stupňů nemohl být modifikován ani časově předcházejícím usnesením rady města Ústí nad Labem ze dne 18. 11. 1993, jež souhlasila, mimo jiného, s tím, aby majetek dodatečně dohledaný byl řešen na územním principu.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně pouze proti výroku I., jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé) podává dovolání žalovaná. Má za to, že dovolání je přípustné ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. pro řešení dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešené situace, „kdy při rozdělení obce bylo dohodnuto dělení majetku tak, že v daném případě obec získá do svého vlastnictví (až na výslovně definované výjimky) na území nové obce se nacházející majetek rozdělovaného města, což se zjevně týkalo i nově dohledaného majetku.“ Na podkladě tohoto vymezení žalovaná dovozuje důvod dovolání spočívající v nesprávném posouzení věcné aktivní legitimace žalobce k podání určovací žaloby tehdy, kdy žalující statutární město Ústí nad Labem převedlo své vlastnické právo na obec Trmice. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že změní rozsudek soudu prvního stupně a žalobu zamítne, popřípadě aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání žalované poukazuje na to, že dovolatelka stále opakuje argumenty, jež uplatnila již v řízení před soudem prvního stupně, přičemž jak soud okresní, tak i krajský, důvodnosti jejích námitek nepřisvědčily. Žalobce považuje rozhodnutí soudů nižších stupňů za věcně správná a souladná s platnou judikaturou, zejména Ústavního soudu. Stěžejní otázku věcné aktivní legitimace přitom soudy posoudily na základě dostupných důkazů, a měla-li žalovaná za to, že žalobce legitimován není, měla předložit přesvědčivé důkazy již v nalézacím řízení, což se ovšem – i z důvodu nepořádku na straně státu vztahujícímu se k evidenci odňatého obecního majetku, jehož vydání je podle zákona č. 172/1991 Sb. požadováno – nestalo.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 23. 3. 2020 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), za niž jedná osoba s vysokoškolským právnickým vzděláním [§241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], zabýval se tím, zda má dovolání žalované veškeré obligatorní náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§241a odst. 2 o. s. ř.) a zda jeho obsah lze následně poměřovat s některým z důvodů přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Podle §241b odst. 3, věta první, o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z pohledu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. dovolání žalované zcela zřejmě postrádá obligatorní náležitost spočívající v řádném vymezení některého z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (k náležitostem dovolání srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, spolu s dalšími rozhodnutími Nejvyššího soudu přístupné na http:// www.nsoud.cz , nebo body 38. a 39. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS – st. 45/16, jež bylo publikováno pod číslem 460/2017 Sb. a je rovněž přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http:/nalus.usoud.cz). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí „závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem.
S ohledem na shora citovaná ustanovení občanského soudního řádu a požadavky judikatury dovolacího soudu na řádné vymezení některého z důvodu přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., jež plně obstály i v ústavně-právní rovině (i v procesu abstraktní kontroly ústavnosti právních norem), nezbývá dovolacímu soudu než konstatovat, že dovolání žalované není pro absenci vymezení některého z důvodu přípustnosti dovolání věcně projednatelné. Dovolatelka nevymezuje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by měla být dovolacím soudem (nově) řešena, ale pouze „opisuje“ a vlastnímu procesnímu stanovisku přizpůsobuje (interpretuje) text dílčího zápisu ze dne 14. 4. 1994 obsahujícího projevenou vůli zástupců žalobce a obce Trmice při rozdělení nemovitého majetku. Dovolatelka v zásadě dovolací soud nabádá, aby sám nově řešenou otázku vymezil a věcnou aktivní legitimaci žalobce posoudil skrze dovolatelkou (v dovolání) formulovaný skutkový stav.
Dovolatelka v dovolání sice ohlašuje (jediný možný) dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), nicméně přehlíží, že jeho řádné uplatnění spočívá ve vysvětlení, jaké nesprávnosti se odvolací soud při výkladu či aplikaci konkrétního ustanovení hmotného či procesního práva dopustil, popřípadě z jakého důvodu je právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné. V poměrech projednávané věci ovšem dovolání žalovaná uvozuje důvod dovolání kritikou skutkových zjištění, která soud prvního stupně učinil z rozsáhlého listinného dokazování a odvolací soud je plně převzal. Dovolatelka pomíjí, že od 1. 1. 2013 nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně zpochybnit skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Dovolání, které je přípustné, lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Přitom nelze vycházet z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
Ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srovnej např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. 1. 2013 k dispozici nemá.
Absence náležitosti dovolání (vymezení jeho přípustnosti) má tak ten důsledek, že původně odstranitelná vada dovolání se marným uplynutím propadné (prekluzívní) lhůty podle ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř. stala vadou neodstranitelnou. Dovolatelka dovolání o uvedenou náležitosti v zákonem stanovené lhůtě nedoplnila (aniž by soud byl povinen o tom dovolatelku poučit a k doplnění dovolání ji vyzvat – srovnej ustanovení §243b o. s. ř., podle něhož ustanovení §43 o. s. ř. pro dovolací řízení neplatí); dovolání žalované je tudíž vadné a věcně neprojednatelné. Označená vada dovolání současně brání tomu, aby mohlo být v dovolacím řízení pokračováno.
Z důvodů výše vyložených nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak, než dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. s přihlédnutím k ustanovení §243f odst. 2 o. s. ř. odmítnout.
V souladu s ustanovením §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 28. 7. 2020
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu