ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.2556.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 2556/2020-1179
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyň a) O. K. , narozené XY, bytem XY, b) I. K. , narozené XY, bytem XY, obou zastoupených Mgr. Ilonou Kindlovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené JUDr. Ľubomírem Fockem, advokátem se sídlem v Praze 1, Náprstkova 276/2, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 15 C 38/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. dubna 2020, č. j. 19 Co 78/2020-1007, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni b) náklady dovolacího řízení ve výši 22.651,20 Kč k rukám její zástupkyně, Mgr. Ilony Kindlové, advokátky se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Trutnově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 1. 2020, č. j. 15 C 38/2019-935 (údaj vycházející z číslování spisu), jenž je konečným rozsudkem ve vztahu k žalobkyni b), nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobkyní b) smlouvu o bezúplatném převodu ve výroku specifikovaných pozemků v katastrálním území XY a XY (dále „předmětné pozemky“), které jsou ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výrok I.), zastavil řízení ohledně ve výroku konkretizovaných pozemků v katastrálním území XY a XY (výrok II.) a žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni b) k rukám její zástupkyně náklady řízení ve výši 201.412,- Kč (výrok III.).
K odvolání žalované proti výrokům I. a III. Krajský soud v Hradci Králové (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 4. 2020, č. j. 19 Co 78/2020-1007, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a III. potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni b) k rukám její zástupkyně náklady odvolacího řízení ve výši 22.651,- Kč (výrok II.).
Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně jsou osobami oprávněnými ve smyslu ustanovení §4 zákona o půdě a domáhají se vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§11a odst. 1 zákona o půdě). Protože shledaly dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobkyním liknavým pro dlouhodobé neplnění její povinnosti vypořádat nárok na vydání náhradních pozemků, jakož i pro faktické vyloučení žalobkyň z možné účasti ve veřejných nabídkách v důsledku nesprávného ocenění restitučního nároku žalobkyň žalovanou, vyhověly požadavku uspokojit restituční nárok žalobkyň mimo zákonem předpokládaný postup a nahradily projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu předmětných pozemků. Pokud jde o výši restitučního nároku, soudy nižších instancí shledaly, že nevydané pozemky je třeba ocenit jako stavební, jelikož k odňatým pozemkům existovala ke dni jejich odnětí státem územně plánovací dokumentace, která tyto pozemky určovala k zastavění, a následně na těchto pozemcích byla realizována výstavba sídlišť, přičemž nevydané pozemky dle znaleckého posudku společnosti PROSCON, s. r. o., svou hodnotou několikanásobně převyšují hodnotu žalobkyněmi vybraných náhradních pozemků. Nadto odvolací soud připomněl, že totožné odvolací námitky žalované již byly vypořádány v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 1. 2020, č. j. 19 Co 302/2019-701, jímž bylo pravomocně rozhodnuto – ve vztahu k žalobkyni b) - o části žalobou uplatněného nároku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (reprezentované v dovolání konkretizovanými rozhodnutími), popřípadě pro existenci právní otázky dovolacím soudem dosud neřešené. Domnívá se, že nebyly splněny předpoklady pro odlišný postup, než předvídá zákon o půdě v ustanovení §11a, tj. dlouhodobá nemožnost restituenta domoci se svých práv, aktivní účast oprávněné osoby ve veřejných nabídkách pozemků a liknavost či svévole na straně státu. Za nesprávné (a judikatuře dovolacího soudu odporující) dovolatelka považuje i ocenění oprávněné osobě odňatých pozemků, potažmo určení hodnoty restitučního nároku, namítajíc, že odňaté a nevydané pozemky odvolací soud nesprávně ocenil jako pozemky stavební. Má totiž za to, že ke změně charakteru odňatých pozemků došlo bez přičinění původního vlastníka až po jejich přechodu na stát v důsledku vydání územního rozhodnutí, a tudíž ve prospěch žalobkyň nelze započítat navýšení ceny odňatých pozemků zapříčiněné změnou jejich charakteru. Vyjadřuje též přesvědčení, že odvolací soud nedostál své povinnosti posoudit důvody pro aplikaci srážek ve smyslu přílohy 7 vyhlášky č. 182/1998 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále „vyhláška č. 182/1988 Sb.“), dle stavu nevydaných pozemků v době jejich odnětí, přičemž dle názoru dovolatelky je třeba odlišovat problematiku administrativního začleňování obcí od problematiky uplatnění srážek dle přílohy 7 vyhlášky č. 182/1998 Sb. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i výroky I. a III. rozsudku soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém podrobném vyjádření označily dovolání žalované za nepřípustné a nedůvodné. Neztotožnily se s argumentací dovolatelky stran předpokladů pro uspokojení restitučního nároku žalobkyň mimo zákonem předpokládaný postup, jakož i charakteru a ocenění odňatých pozemků. Navrhly proto, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, popřípadě zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné. K žalovanou nastoleným právním otázkám ocenění restitučního nároku žalobkyň, možnosti uspokojování restitučního nároku žalobkyň při tvrzeném nedostatku jejich aktivity a liknavosti či svévole žalované při uspokojování restitučního nároku lze pro stručnost plně odkázat na odůvodnění a závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2020, č. j. 28 Cdo 2555/2020-1168, v němž ve věci týchž účastnic dovolací soud dospěl k závěru, že hodnotící závěr odvolacího soudu o liknavosti žalované a aktivním přístupu žalobkyň není nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem věci, a za korektní považoval též postup odvolacího soudu v otázce ocenění restitučního nároku žalobkyň. Ve zmíněném rozhodnutí Nejvyšší soud rozhodoval o dovolání podaném proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 27. 6. 2019, č. j. 15 C 38/2019-355, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 1. 2020, č. j. 19 Co 302/2019-701, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 28. 2. 2020, č. j. 19 Co 302/2019-709, jenž je ve vztahu k žalobkyni a) rozsudkem konečným a ve vztahu k žalobkyni b) rozsudkem částečným. Rozhodoval-li nyní odvolací soud ve vztahu k žalobkyni b) o zbývající části žalobou uplatněného restitučního nároku (o vhodnosti dalších žalobou vybraných náhradních pozemků), nebylo lze totožnou dovolací argumentaci, již žalovaná opětovně vznáší v nyní podaném dovolání (týkající se ocenění restitučního nároku a možnostech jeho uspokojení), shledat relevantní, jelikož posouzení předkládaných otázek musí být logicky totožné.
Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s ustanovením §243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně b) domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 16. 9. 2020
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu