ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.2986.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 2986/2020-566
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců a) F. M. , narozeného dne XY, bytem XY, a b) J. M. , narozeného dne XY, bytem XY, obou zastoupených Mgr. Markem Plajnerem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6, proti žalované BENETA Group a.s. , se sídlem v Benátkách nad Jizerou, Pražská 190/136, IČO 27424880, zastoupené Mgr. Janem Krátkým, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, nám. Míru 14, o zaplacení částky 222.995 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 15 C 337/2013, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2020, č. j. 18 Co 157/2017-537, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 31. srpna 2020, č. j. 18 Co 157/2017-560, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Praze k odvolání žalobců výrokem I. rozsudku ze dne 20. 1. 2020, č. j. 18 Co 157/2017-537, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 31. 8. 2020, č. j. 18 Co 157/2017-560, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 9. 11. 2016, č. j. 15 C 337/2013-386 [jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobci domáhali po žalované zaplacení částky ve výši 222.995 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 60.000 Kč od 31. 10. 2013 do 29. 12. 2013, z částky 120.000 Kč od 30. 12. 2013 do 2. 3. 2014, z částky 180.000 Kč od 3. 3. 2014 do 29. 4. 2015, z částky 213.500 Kč od 30. 4. 2015 do 25. 5. 2015 a z částky 222.995 Kč od 26. 5. 2015 do zaplacení (výrok I.), a jímž dále rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v celkové výši 111.591,60 Kč, a to každý ze žalobců polovinu této částky, tedy žalobce a) částku 55.795,80 Kč, a žalobce b) částku 55.795,80 Kč, k rukám zástupce žalované Mgr. Jana Krátkého (výrok II.), a České republice - na účet nebo do pokladny Okresního soudu v Mladé Boleslavi -náklady státu v celkové výši 43.874 Kč, a to každý ze žalobců polovinu této částky, tedy žalobce a) částku 21.937 Kč, a žalobce b) částku 21.937,- Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.)] a dále rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 65.498 Kč k rukám jejího zástupce a České republice - na účet Krajského soudu v Praze - náklady státu ve výši 4.235 Kč.
Rozhodnutí odvolacího soudu je shodně se soudem prvního stupně založeno na závěru, že žalobou (podanou dne 31. 10. 2013) uplatněný nárok žalobců [v průběhu řízení se souhlasem soudu prvního stupně postupně změněný (rozšiřovaný)] na zaplacení náhrady za bezdůvodné obohacení ve výši žalované částky, které dle nich mělo žalované vzniknout tím, že v období od 1. 11. 2011 do 30. 4. 2015 užívala bezesmluvně pozemky v jejich podílovém spoluvlastnictví (každého v rozsahu id. ½) v uzavřeném areálu v Benátkách nad Jizerou, tím, že se na nich nacházejí budovy ve vlastnictví žalované, není důvodný. Soudy poukázaly na to, že z průběhu předchozího řízení vedeného u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 12 C 154/2009 mezi týmiž účastníky řízení, jakož i z průběhu daného řízení je zřejmé, žalobci nejsou schopni se se žalovanou shodnout v tom, jaké částky jim má žalovaná platit za užívání pozemků, přičemž k vyřešení věci účastníci nedospěli ani jiným způsobem (např. uzavřením nájemní smlouvy, případně převodem pozemků); žalovaná tak žalobcům zasílala nepravidelně různé platby jako zálohy „na vznikající bezdůvodné obohacení“, nicméně výše bezdůvodného obohacení nebyla pro období od 1. 11. 2011 do 30. 4. 2015 známa. Provedeným dokazováním pak bylo prokázáno, že žalovaná se do prodlení s placením těchto záloh nedostala a že jejich celková výše, poskytnutá každému ze žalobců v období od 1. 11. 2011 do 30. 4. 2015, odpovídala souhrnné výši obvyklého nájemného v daném místě a čase, jak bylo soudy zjištěno z revizního znaleckého posudku společnosti BDO Appraisal services - Znaleckého ústavu s. r. o. (nyní GT Appraisal services - Znalecký ústav a.s.) a z výpovědi zpracovatele tohoto posudku před soudy obou stupňů, se zohledněním promlčení uplatněného nároku žalobců na zaplacení náhrady za bezdůvodné obohacení za období od 1. 5. 2012 do 30. 4. 2013 (vznikající každým následujícím dnem poté, co bezdůvodné obohacení vzniklo) v dvouleté subjektivní promlčecí době podle §107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), neboť žalobci, ačkoliv nepochybně věděli o tom, že žalovaná pozemky užívá i v tomto období, a dle nich jí tak vznikalo bezdůvodné obohacení, uplatnili nárok za období od 1. 5. 2012 do 31. 12. 2012 až v průběhu řízení před soudem prvního stupně podáním doručeným mu dne 30. 4. 2015 a nárok za období od 1. 1. 2013 do 30. 4. 2013 uplatnili taktéž až v průběhu řízení před soudem prvního stupně podáním doručeným mu dne 26. 5. 2015, takže právo na náhradu za bezdůvodné obohacení jim tak pro žalovanou důvodně vznesenou námitku promlčení nelze za období od 1. 5. 2012 do 30. 4. 2013 přiznat. K odvolací námitce žalobců, že „soud prvního stupně nesprávně posoudil námitku promlčení, když v daném případě se jednalo o úmyslné bezdůvodné obohacení, ohledně nějž platila desetiletá promlčecí doba“, odvolací soud (aniž jakkoli korigoval závěr soudu prvního stupně o promlčení nároku žalobců za toto období dle §107 odst. 1 obč. zák.) dodal, že „je mu z jeho rozhodovací praxe známo, že účastníci již dlouhou řadu let nejsou schopni uzavřít pro obě strany akceptovatelnou nájemní smlouvu, avšak tuto skutečnost lze těžko podřadit pod úpravu zavinění tak, jak je upraveno v trestním zákoníku“. Důvodnými odvolací soud neshledal ani námitky žalobců týkající se závěrů revizního znaleckého posudku společnosti BDO Appraisal services - Znaleckého ústavu s. r. o., neboť „znalec“ dodržel soudem prvního stupně uložené zadání, závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, když „znalec“ popsal a řádně zdůvodnil použitý postup pro stanovení výše obvyklého nájemného v daném místě a čase i vhodnost výběru srovnatelných vzorků, znalecký posudek je bez jakýchkoli vnitřních rozporů, jeho závěry jsou logické, správné a na posuzovanou věc zcela přiléhající, a že jejich správnost se žalobcům nepodařilo jakkoli zpochybnit, a to ani doplňujícími dotazy na znalce v rámci odvolacího jednání.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, jehož přípustnost spatřují v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek „hmotného práva“, a to:
1) „zda v případě, že žalovaná ví, že užívá cizí pozemek bez právního důvodu, neboť za toto užívání částečně nebo nepravidelně platí náhradu, dochází z její strany k úmyslnému bezdůvodnému obohacení na úkor žalobce (žalobců)“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 33 Odo 938/2002, nebo ze dne 15. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 709/2009;
2) „zda lze ve vztahu k platbám, které žalovaná dobrovolně a pravidelně hradila na náhradu na její straně vznikajícího bezdůvodného obohacení, účinně uplatnit námitku promlčení nároku připadajícího na období, kdy byly tyto platby uskutečněny, nebo se z její strany jedná o plnění odpovídající naturální obligaci, neboť k plnění došlo z její strany dobrovolně ještě před výzvou žalobců k plnění“, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena;
3) „zda lze za částečný úspěch ve věci (§142 odst. 3 občanského soudního řádu - poznámka NS) považovat situaci, kdy je sice dán a soudy uznán základ žalovaného nároku v podobě existence užívání pozemků žalobců žalovanou bez právního důvodu, avšak na základě znaleckého posudku je stanoveno, že žalobou uplatněný dluh z titulu bezdůvodného obohacení za takové užívání vzhledem k průběžným úhradám ze strany žalované nevznikl“, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
„Nad rámec“ dovolání pak žalobci - „při plném vědomí toho, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, potažmo odvolacím, a že dovolacímu přezkumu nepodléhá hodnocení důkazů“ - doplnili, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu „trpí vadou spočívající v nesprávném postupu odvolacího soudu při hodnocení znaleckého posudku BDO Appraisal services - Znalecký ústav s. r. o., jehož závěry byly podkladem pro závěry odvolacího soudu o skutkovém stavu“. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, bylo podáno včas, oprávněnými osobami (žalobci), zastoupenými advokátem, dospěl k závěru, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. pak platí, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
K otázce dovolatelů ad 1), která ovšem přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá:
Se zřetelem k §3028 odst. 1 a 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se právní poměr vzniklý mezi účastníky, jakož i práva a povinnosti z něho vzniklé, řídí zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
U práva na vydání bezdůvodného obohacení je stanovena dvojí, kombinovaná promlčecí doba, a to subjektivní a objektivní. Tyto dvě promlčecí doby počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Subjektivní promlčecí doba je dvouletá, objektivní promlčecí doba je buď tříletá u nezaviněného a nedbalostního bezdůvodného obohacení, nebo desetiletá, jedná-li se o úmyslné bezdůvodné obohacení. Pro vzájemný vztah subjektivní a objektivní promlčecí doby platí, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že oprávněnému ještě běží druhá promlčecí doba. Pokud marně uplynula alespoň jedna z uvedených lhůt a je vznesena námitka promlčení, nelze právo přiznat (ke vztahu promlčecích dob upravených v §107 odst. 1 a odst. 2 obč. zák. srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1277/2004, či ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 319/2012, nebo obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2284/2010, z nichž vyplývá, že právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí uplynutím té promlčecí doby, jejíž běh skončí dříve; stejný názor zastává i odborná literatura - viz Švestka, J. in: Švestka, Spáčil, Škárová, Hulmák. Občanský zákoník. Komentář. I. díl. 2. vydání Praha: C. H. Beck 2009, s. 609).
Pakliže v dané věci dospěly soudy obou stupňů k závěru, že nárok žalobců na náhradu za bezdůvodné obohacení, které podle jejich tvrzení mělo žalované vzniknout za období od 1. 5. 2012 do 30. 4. 2013, se promlčel v (samostatně běžící) dvouleté subjektivní promlčecí době dle §107 odst. 1 obč. zák, pak je nadbytečné zabývat se otázkou, zda objektivní promlčecí doba byla tříletá či desetiletá. Je možno jen dodat, že žalobci ani v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně nezpochybnili jeho závěr o promlčení nároku za uvedené období v subjektivní promlčecí době, a jen namítali, že „je třeba zohlednit, že v daném případě se jedná o úmyslné bezdůvodné obohacení, kde je promlčecí doba 10 let“, a že odvolací soud v napadeném rozsudku nikterak nekorigoval závěr soudu prvního stupně o částečném promlčení nároku žalobců za období od 1. 5. 2012 do 30. 4. 2013 dle §107 odst. 1 obč. zák., jen se poněkud nevýstižně vypořádal s uvedenou odvolací námitkou žalobců.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani otázka dovolatelů pod bodem ad 2), neboť na takto položené otázce napadený rozsudek odvolacího soudu nezávisí a ani nespočívá, jelikož ji [a námitky k ní se vztahující, že „bylo-li žalovanou průběžně plněno, pak nárok žalobců za období od 1. 5. 2012 do 30. 4. 2013 nemohl být promlčen, neboť v době uplatnění námitky promlčení bylo na tento nárok ze strany žalované již dobrovolně (s)plněno, jednalo se tak o plnění z titulu naturální obligace, které se však v takovém případě ve smyslu ustanovení §455 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, nevrací, nemělo tedy být ani vyloučeno z posuzování výše nároku žalobců na vydání bezdůvodného obohacení v žalobci uplatněném období“, že „za promlčený by tak dle názoru žalobců mohl být považován maximálně nárok odpovídající rozdílu mezi částkou požadovanou žalobci a žalovaným průběžně dobrovolně hrazenou náhradou za neoprávněné užívání pozemků ve vlastnictví žalobců, nikoliv ale celý nárok žalobců“, a že „v takovém případě by však soud prvního stupně, ani soud odvolací nemohly dospět k závěru, že nárok žalobců na vydání bezdůvodného obohacení je nižší než částka, kterou jim žalovaná za vzniklé bezdůvodné obohacení uhradila“] uplatnili až v dovolacím řízení (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, či ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2894/2015, z nichž vyplývá, že dovolání není přípustné podle 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí).
Otázkou formulovanou dovolateli pod bodem ad 3) se dovolací soud nemohl zabývat, neboť přípustnost dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení před soudy obou stupňů je vyloučena §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
K polemice dovolatelů s hodnocením revizního znaleckého posudku společnosti BDO Appraisal services - Znaleckého ústavu s. r. o. (§127 odst. 2 o. s. ř.) odvolacím soudem dovolací soud - již nad rámec jeho závěru o nepřípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. - připomíná, že podle jeho ustálené rozhodovací praxe je znalecký posudek jedním z důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad §132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, či usnesení téhož soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 209/2018). Má-li soud při rozhodování k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce, musí je zhodnotit v tom smyslu, který z nich a z jakých důvodů vezme za podklad svého rozhodnutí a proč nevychází ze závěrů druhého znaleckého posudku (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. 33 Odo 325/2001). K jakému znaleckému posudku se soud v nalézacím řízení přikloní a ze kterého vyjde, je tedy otázkou hodnocení důkazů (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2123/2015).
V posuzované věci se ovšem nejednalo, jak se dovolatelé mylně domnívají, o situaci, v níž by závěry dvou na sobě nezávisle vypracovaných znaleckých posudků o téže odborné otázce byly ve vzájemném rozporu, nýbrž o kvalitativně odlišnou situaci, v níž soud prvního stupně přistoupil k přezkoumání původního znaleckého posudku znalce Ing. Štěpána Pohla ze dne 6. 2. 2015 revizním znaleckým posudkem jiného znalce, a to společnosti BDO Appraisal services - Znaleckého ústavu s. r. o. (§127 odst. 2 o. s. ř.). Rozhodne-li soud o vypracování revizního znaleckého posudku, musí znalec v takovém posudku nejenom věc znovu posoudit, ale vyjádřit se rovněž ke správnosti přezkoumávaného posudku (srov. Zprávu o úrovni znaleckého dokazování u soudů a státních notářství Cpj 161/79 občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSR, schválenou usnesením pléna Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 12. 1980, sp. zn. Pls 3/80, uveřejněnou pod č. 1/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Je tudíž lichá námitka dovolatelů, že „předmět“ revizního znaleckého posudku je „mnohem širší, když revize jiných znaleckých posudků je pouze jednou jeho částí“, přičemž „provádí zcela nově, tedy nezávisle na závěrech předchozích znaleckých posudků, stanovení výše obvyklého nájemného“, jelikož zřejmě přehlédli konkluze citované judikatury, jakož i to, že zpracovatelé revizního znaleckého posudku dodrželi zadání uložené jim usnesením soudu prvního stupně ze dne 29. 12. 2015, č. j. 15 C 337/2013-248.
Namítají-li dovolatelé dále, že odvolací soud se nevypořádal „s ostatními znaleckými posudky, které byly v řízení provedeny“, pak je třeba poukázat na to, že v daném řízení před soudem prvního stupně byl vyžádán jen znalecký posudek znalce Ing. Štěpána Pohla, o jehož správnosti měl tento soud i po výslechu znalce pochybnosti, a právě proto vyžádal revizní znalecký posudek (§127 odst. 2 o. s. ř.). S námitkami žalobců proti tomuto reviznímu znaleckému posudku se zcela vyčerpávajícím způsobem vypořádal zpracovatel tohoto znaleckého posudku při svých výsleších před soudy obou stupňů, jak konstatoval soud prvního stupně na straně 6 odůvodnění jeho rozsudku, a odvolací soud v bodu 19. odůvodnění napadeného rozsudku s tím, že správnost jeho závěrů se žalobcům nepodařilo jakkoli zpochybnit, a to ani doplňujícími dotazy na znalce v rámci odvolacího jednání.
Hodnocení důkazu revizním znaleckým posudkem odvolacím soudem žádným deficitem netrpí, a je tak lichá i námitka dovolatelů, že „je pouhým obecným opisem postupu soudu při hodnocení důkazu znaleckým posudkem“, tedy v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06, který „se sice týká hodnocení důkazu znaleckým posudkem v trestním řízení“, avšak není dán důvod pro neaplikování jeho závěrů „i na proces hodnocení důkazu znaleckým posudkem v občanskoprávním řízení“.
Zda v posuzované věci zvolil zpracovatel revizního znaleckého posudku správnou metodu výpočtu obvyklého nájemného za užívání pozemků žalovanou ve vlastnictví žalobců v daném místě a čase, je otázkou skutkovou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4754/2014, a ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1315/2015), jejíž řešení přezkumu v dovolacím řízení nepodléhá.
Ze shora uvedeného vyplývá, že dovolatelé v dovolání zpochybnili jen postup odvolacího soudu (resp. soudů obou stupňů) při hodnocení důkazu revizním znaleckým posudkem, a z toho vyplývající skutková zjištění stran určení hladiny obvyklého nájemného za užívání jejich pozemků žalovanou v daném místě a čase. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), což je dovolatelům známo, jak sami v dovolání uvedli.
K vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Protože dovolání žalobců není podle §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 11. 2020
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu