ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.3005.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 3005/2020-191
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Olgy Puškinové ve věci žalobce D. S. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 1686/13, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , IČ 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o 13.980.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 16 C 235/2018, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 24. října 2019, č. j. 35 Co 232/2019-117, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci usnesením ze dne 4. 9. 2019, č. j. 16 C 235/2018-100, zastavil řízení o zaplacení částky 13.980.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Žalobce se žalobou ze dne 20. 7. 2018 u shora označeného soudu domáhal uvedené sumy z titulu bezdůvodného obohacení, k němuž mělo dojít v důsledku toho, že žalobce nejprve na základě smlouvy o postoupení pohledávek úplatně od postupitelů nabyl práva na vydání náhradních pozemků a poté dne 29. 6. 2005 uzavřel smlouvu se Státním pozemkovým úřadem, jíž byl na žalobce a D. S. bezúplatně převeden pozemek, na jehož údržbu a renovaci žalobce následně vynaložil nemalé peněžní prostředky. Po 12 letech od podpisu této smlouvy byl kontrakt prohlášen za neplatný, přičemž se žalovaná bezdůvodně obohatila tím, že se zbavila zákonné povinnosti splnit závazek vůči původním oprávněným a nenahradila žalobci investice do pozemku. Dne 19. 3. 2018 bylo žalobcem zahájeno řízení u Obvodního soudu pro Prahu 3 vedené pod sp. zn. 4 C 168/2018, v němž žalobce uplatňoval nárok na zaplacení částky 13.980.000 Kč z titulu náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Následně, dne 10. 4. 2018, uplatnil týž nárok u Obvodního soudu pro Prahu 1, u nějž bylo zahájeno řízení pod sp. zn. 19 C 32/2018, pročež bylo toto řízení dne 9. 8. 2018 zastaveno z důvodu překážky litispendence. Řízení u Obvodního soudu pro Prahu 3 do dnešního dne skončeno nebylo, a proto soud rozhodl o zastavení předmětného řízení, jež je vedeno pro skutkově shodný nárok, podle §104 o. s. ř.
K odvolání žalobce přezkoumal zmíněné rozhodnutí Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, jenž je usnesením ze dne 24. 10. 2019, č. j. 35 Co 232/2019-117, potvrdil ve správném znění (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II.). Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, kvitoval, že v dané kauze brání v řízení překážka věci zahájené, přičemž akceptoval, že žalobce žalobami míří ke stejnému cíli a není rozhodné, jak v jednotlivých žalobách hodnotí věc po právní stránce. Dále konstatoval, že v projednávané věci nejsou dány podmínky k přerušení řízení, a svůj závěr o zastavení řízení založil na zjištěném shodném předmětu obou řízení a na totožném okruhu účastníků.
Proti tomuto usnesení brojí dovoláním žalobce, spatřuje jeho přípustnost ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), v otázce doposud Nejvyšším soudem neřešené, potažmo v potřebě vyřešit ji jinak. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2570/2018 namítá, že bylo v rozporu s touto judikaturou řízení nesprávně zastaveno, ačkoli mělo být pouze přerušeno dle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Dovolatel přitom zdůrazňuje odlišnost účastníků i předmětu obou zahájených řízení, zejména ve vztahu k rozhodnému okamžiku pro podání jednotlivých žalob. Rovněž pokládá otázku poměru subsidiarity bezdůvodného obohacení ve vztahu k nárokům dle zákona č. 82/1998 Sb., uváděje, že tato otázka byla řešena pouze ve vztahu k odpovědnosti za škodu dle §420 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Navrhuje proto zrušení usnesení krajského soudu a vrácení mu věci k dalšímu řízení.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání přípustné není.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že překážka věci zahájené (litispendence) uvedená v §83 o. s. ř. patří k podmínkám řízení, jejichž nedostatek soudu znemožňuje, aby pokračoval v již zahájeném řízení. Pro její posouzení je rozhodná totožnost řízení, jež je dána shodou v jejich předmětu a v jejich účastnících. Předmětem občanského soudního řízení je žalobcem uplatněný procesní nárok, který je vymezen předmětem (žalobním petitem) a základem, jejž tvoří právně relevantní skutečnosti, na nichž žalobce svůj nárok zakládá, tedy skutkem. Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. Pro posouzení, zda je dána překážka věci zahájené, není potom významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. III ÚS 2551/16, uveřejněný pod číslem 56/2018 Sbírky nálezů a usnesení, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4020/2014, uveřejněné pod číslem 90/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2273/2018, nebo ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 795/2019). Totožnost účastníků je potom zachována, jedná-li za Českou republiku jiná organizační složka státu, než jaká vystupuje v jiném probíhajícím řízení, neboť pasivně legitimovanou je v těchto řízeních sama Česká republika (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4404/2018).
Nadto je záhodno uvést, že příslušnou organizační složku je soud povinen zjistit a jednat s ní, a to dokonce bez ohledu na to, jakou organizační složku označil žalobce v žalobě. Případné chybné označení organizační složky by nebylo ani vadou podání (§43 o. s. ř.) ani nedostatkem podmínky řízení (§104 o. s. ř.). Zákon kogentně stanovuje (viz §21a odst. 1 o. s. ř.), kdo vystupuje v řízení za stát, a je povinností soudu, aby tento požadavek, a to i bez součinnosti s účastníky řízení, naplnil (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1076/2014, či ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2362/2011).
Odkazuje-li dovolatel na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2570/2018, v němž soud upřednostnil přerušení řízení před jeho zastavením, je nutné tento odkaz považovat za nepříhodný. Citované rozhodnutí pojednává o odlišné procesní situaci, neb v této věci nebylo zřejmé, zda má řízení probíhat před Státním pozemkovým úřadem či před civilními soudy, pročež Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je procesně přiléhavějším postupem, i s ohledem na zákonem stanovené prekluzivní lhůty k uplatnění restitučních nároků, řízení přerušit. V projednávané věci je ovšem patrné, že žalobcem uplatněný nárok bude řešen před civilním soudem, jenž se vypořádá s celým nárokem bez ohledu na jeho právní kvalifikaci, a tedy nehrozí, že by v dané kauze mohlo dojít k odepření spravedlnosti, jak v dovolatelem odkazované kauze.
Odvolací soud správně uvedl, že skutkový základ žaloby v dané věci a žaloby v řízení probíhajícím u Obvodního soudu pro Prahu 3 je shodný, tentýž nárok, jenž je vymezen žalobním petitem, vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn. Jinými slovy jak nárok z titulu bezdůvodného obohacení, tak nárok z titulu náhrady škody ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. vyplývá ze skutečnosti, že smlouva o převedení pozemků do vlastnictví dovolatele a S. byla prohlášena za neplatnou. Tato neplatnost poté vyvolává jeden následek – tvrzenou povinnost žalované k zaplacení 13.980.000 Kč s příslušenstvím. V obou těchto kauzách je proto vedle totožnosti účastníků řízení (v obou kauzách je žalována Česká republika) dána i totožnost předmětu řízení. Rozhodl-li tedy odvolací soud v posuzované věci o zastavení řízení pro překážku litispendence v situaci, kdy o téže věci stále probíhalo jiné, dříve zahájené řízení, obstojí jeho rozhodnutí v konfrontaci s výše uvedenou judikaturou, na níž není důvodu čehokoliv měnit.
O otázce subsidiarity bezdůvodného obohacení ve vztahu k odpovědnosti za škodu dle zákona č. 82/1998 Sb. odvolací soud nerozhodoval (jeho rozhodnutí na ní nezáviselo) právě z důvodu zastavení řízení pro litispendenci. S touto otázkou, stejně jako s otázkami dalšími, se vypořádá Obvodní soud pro Prahu 3 v již zahájeném řízení. I v této námitce je tak dovolání nepřípustné.
Ze shora vylíčeného je tedy zjevné, že odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu nerozhodl, přičemž dovolatel řádně neformuloval jiný důvod, pro který by bylo možné na jeho podání pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 12. 2020
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu