ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.3392.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 3392/2019-394
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce L. K. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Davidem Hladíkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Smilova 356, proti žalovaným 1. M. J. , nar. XY, a 2. K. B. , nar. XY, shodně bytem XY, zastoupeným Mgr. Pavlem Střelečkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Pouchovská 1255/109, o 134.117 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 11 C 81/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 19. prosince 2018, č. j. 27 Co 342/2018-356, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit na nákladech dovolacího řízení žalovaným částku 12.947 Kč k rukám advokáta Mgr. Pavla Střelečka do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 18. 5. 2018, č. j. 11 C 81/2014-316, uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 19.814,55 Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalobu do částky 114.302,45 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III.), jakož i o náhradě nákladů státu (výrok IV.). Ve většině tak nevyhověl požadavku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v jím provedených pracích pro žalované. Vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla uzavřena neplatná smlouva o dílo, na jejímž základě žalobce realizoval specifikované práce v domě spoluvlastněném žalovanými. Aplikuje §451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), dospěl k závěru, že se žalovaní na úkor žalobce obohatili, neuhradili-li mu celou částku, jež odpovídá hodnotě jím provedených činností. Při úsudku o výši jejich obohacení vyšel ze znaleckých posudků (zejména revizního znaleckého posudku Ing. Radka Machaly), z nichž se také podává, že plnění bylo provedeno vadně. Po odečtení nákladů na odstranění zjištěných nedostatků (mimo závěrečného úklidu, výmalby, či montáže a demontáže specifikovaných zařízení) uzavřel, že předmětné dílo (nepočítaje v to cenu zbudování kanalizace a vodovodu, jež nebyly osobně provedeny žalobcem, který neprokázal, že by svým dodavatelům zaplatil) bylo v rozhodné době a v dané lokalitě možné pořídit za 765.214,55 Kč. Jelikož žalovaní 745.400 Kč žalobci již uhradili, shledal jeho nárok důvodným jen do částky 19.814,55 Kč.
K odvolání obou stran sporu přezkoumal zmíněné rozhodnutí Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, jenž je rozsudkem ze dne 19. 12. 2018, č. j. 27 Co 342/2018-356, ve výroku I. změnil tak, že se žaloba do částky 19.814,55 Kč s příslušenstvím zamítá (výrok I.), ve výroku II. je potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky (výroky III. a IV.) i o náhradě nákladů řízení státu (výrok V.). Odvolací soud se ztotožnil s posouzením smlouvy o dílo jako neplatné i s názorem, že se žalovaní skrze práce provedené žalobcem na jeho úkor bezdůvodně obohatili, přičemž jejich prospěch představuje cena, za niž by v letech 2011 a 2012 v tomtéž místě obdrželi od jiného srovnatelné plnění. Při vymezení rozsahu prací na rozdíl od okresního soudu neshledal důvodu nepočítat v ně realizaci vnitřní kanalizace a vodovodu. Vycházeje rovněž ze znaleckého posudku Ing. Machaly ztotožnil se i se sumou stanovenou jako nezbytnou pro odstranění veškerých vad plnění (včetně montáže a demontáže zařizovacích předmětů, výmalby po stavebních pracích a úklidu), a dospěl tak k závěru, že částka uhrazená žalovanými přesahuje hodnotu poskytnutého plnění ze strany žalobce, pročež přistoupil ke změně rozsudku soudu prvního stupně tak, že byl žalobce neúspěšný v celém rozsahu.
Proti tomuto rozhodnutí brojí dovoláním žalobce, maje je za přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu. Odklon spatřuje v řešení otázky od čeho odvíjet výši bezdůvodného obohacení. Nesouhlasí s úsudky soudů, že se jedná o ekvivalent k ceně provedených prací, nýbrž je zapotřebí zkoumat, o kolik se dům pracemi zhodnotil. Odkazuje přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 477/2003. Dále rozporuje postup soudu, jenž bez dalšího převzal závěry znaleckého posudku, aniž by je náležitě prověřil (k tomu poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3450/2007). Konečně pak prosazuje aplikaci §150 o. s. ř. při rozhodování o náhradě nákladů řízení.
K dovolání se společným podáním vyjádřili žalovaní. Považujíce je za neodůvodněné, zatímco napadený rozsudek označují za přesvědčivý a spravedlivý, navrhli mimořádný opravný prostředek odmítnout, respektive zamítnout a žalobci uložit povinnost nahradit jim náklady dovolacího řízení.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání ovšem přípustné není.
Judikatura Nejvyššího soudu se předloženou otázkou výše bezdůvodného obohacení majícího původ v pracích provedených na základě neplatné smlouvy o dílo již dříve zabývala, přičemž přijala a nadále zastává názor, že oproti právu objednatele na vrácení uhrazené ceny díla (respektive záloh na ni) stojí právo zhotovitele na vydání majetkového prospěchu vyjádřeného sumou, již by objednatel jinak musel v daném místě a čase vynaložit na opatření takového plnění. V obdobných situacích dominuje zájem na zachování rovnovážného postavení smluvních stran, pročež se zvolený ekvivalent jeví přiléhavějším než objektivní změna v tržní ceně nemovitosti. Dovolatelem prosazovaný přístup, při němž by se výše bezdůvodného obohacení odvíjela právě od míry zhodnocení rekonstruovaného objektu, se naproti tomu aplikuje v případech, plnil-li stavebník bez právního důvodu, tedy neexistovala-li pro takové plnění opora v žádném ujednání (byť i neplatném nebo později odklizeném) stran (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5705/2015, či v něm odkazovaný rozsudek téhož soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4137/2011, a jeho usnesení ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3369/2013, popřípadě ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3569/2014). Naznačená diferenciace přitom stále zohledňuje judikaturou konstantně přijímanou tezi, podle které rozsah bezdůvodného obohacení má odpovídat míře majetkového prospěchu obohaceného, nikoli újmě, již utrpěl ochuzený (v podrobnostech viz též citovaný rozsudek sp. zn. 28 Cdo 5705/2015).
Odvolací soud shora připomenuté konkluze v nyní projednávaném sporu reflektoval, odvodil-li výši bezdůvodného obohacení od obvyklé ceny žalobcem realizovaných prací zjištěné na základě znaleckého posudku, jenž bral současně v potaz kvalitu plnění, a jeho hodnotu o příslušnou částku ponížil. Posouzení dotčené otázky lze proto považovat za s judikaturou plně konformní, na čemž ničeho nezmění ani poukaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 33 Odo 477/2003. Uvedené rozhodnutí totiž řeší skutkově odlišnou situaci, v níž bylo případným bezdůvodné obohacení ocenit právě pomocí míry zhodnocení opravovaného domu. Z rozhodnutí se přitom nepodává, že by rekonstrukci předcházelo neplatné či zrušené ujednání stran. Odvolací soud v tehdejší věci přistoupil (chybně) ke stanovení výše bezdůvodného obohacení skrze cenu vynaložených investic, neboť měl za to, že není možné určit míru zhodnocení (změnu tržní ceny) nedostavěné nemovitosti. Upozornění na jmenované rozhodnutí z nastíněných důvodů nelze považovat za přiléhavé, pročež ani tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže.
Druhou námitkou orientovanou vůči postupu soudů, jež vycházely z provedeného revizního znaleckého posudku, brojí žalobce toliko proti hodnocení důkazů, které ovšem přezkumu v dovolacím řízení podléhat nemůže (za všechny viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, dále též obdobně usnesení téhož soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 108/2011). K hodnocení znaleckého posudku nadto srovnej judikaturu Nejvyššího soudu reprezentovanou například jeho rozsudkem ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5138/2014, přičemž ani jí (včetně dovolatelem citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007) se postup nalézacích soudů, jež nechaly provést revizní znalecký posudek a v rámci své úvahy reflektovaly veškerá specifika řešené kauzy (zejména rozsah vad poskytnutého plnění i náklady na jejich zapravení), nepříčí. Odkaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06, jenž se vyjadřuje k hodnocení znaleckého posudku v trestním řízení, se pak jeví v projednávané věci nepřiléhavým. Konfrontuje-li žalobce v dovolání úsudek soudu o v daném místě obvyklé ceně srovnatelných prací s jinými tvrzeními, domáhá se revize skutkových zjištění, jež je ovšem v dovolacím řízení zacíleném výlučně na aspekty právní rovněž zapovězena (srov. kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2870/2014, a ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 258/2014, nebo již zmíněný rozsudek sp. zn. 28 Cdo 5705/2015).
V souvislosti se třetí skupinou dovolacích námitek mířících proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení jeví se nezbytným připomenout, že rozhodné znění o. s. ř. účinné od 30. 9. 2017 již dovolání do nákladových výroků nepřipouští – srovnej §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Z vylíčeného je zřejmé, že dovolatelem označené problémy krajský soud vyřešil v souladu s konstantní judikaturou. Nepředložil-li dále žalobce jinou otázku, z níž by bylo možné na přípustnost dovolání usuzovat, nezbylo Nejvyššímu soudu než je podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. l, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalovaným v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Podle §7 bodu 5, §8 odst. 1 a §12 odst. 4 advokátního tarifu činí sazba odměny za jeden společný úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 10.400 Kč, po připočtení paušální náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení §13 odst. 4 advokátního tarifu a navýšení o 21 % DPH dle §137 odst. 3 o. s. ř. mají tedy žalovaní právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 12.947 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 4. 2020
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu