ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.4332.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 4332/2019-303
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce P. R. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Martinem Klímou, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, tř. Václava Klementa 203/9, proti žalovanému Státnímu statku Jeneč, státnímu podniku v likvidaci , identifikační číslo osoby: 000 16 918, se sídlem v Praze 17, Řepy, Třanovského 622/11, zastoupenému Mgr. Pavlem Mollerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Haštalská 760/27, o zaplacení 207 852 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 20 C 149/2016, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2019, č. j. 30 Co 257/2019-262, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
V záhlaví označeným usnesením odvolacího soudu bylo změněno usnesení soudu prvního stupně (usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. 5. 2019, č. j. 20 C 149/2016-224) tak, že „rozsudek pro zmeškání Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. 4. 2019, č. j. 20 C 149/2016-184, se ruší“.
Odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – považoval důvody, pro něž žalovaný zmeškal první jednání ve věci, při němž byl vynesen rozsudek pro zmeškání (17. 4. 2019), za omluvitelné (ve smyslu §153b odst. 4 o. s. ř.), vycházeje ze zjištění, že žalovaný si v průběhu řízení zvolil svým zástupcem advokáta Mgr. Pavla Mollera, kterému již dne 8. 2. 2019 udělil písemně procesní plnou moc a jemuž pak v účasti u nařízeného jednání zabránila náhlá zdravotní indispozice. Návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání žalovaný podal „bezprostředně po odpadnutí překážky“ a při zachování lhůty dle §153b odst. 4 věty druhé o. s. ř.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce (dále též jako „dovolatel“) dovolání. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena; jako dovolací důvod ohlašuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Konkrétně odvolacímu soudu vytýká, že za relevantní omluvitelný důvod zmeškání prvního jednání považoval skutečnosti spočívající na straně nově zvoleného zástupce žalovaného, ačkoliv změna zastoupení nebyla soudu do vydání rozsudku pro zmeškání oznámena a kdy tak vůči soudu bylo účinné zastoupení zástupcem původním (kdy ani předložení plné moci nově zvoleným zástupcem u jednání – dle mínění dovolatele – nepůsobilo by bez dalšího zánik původního zastoupení). Zavinění dovolatel shledává i na straně žalovaného, jenž o změně zástupce mohl soud s předstihem informovat, případně tak mohl učinit i jeho zástupce. Přitom poukazuje i na restituční rozměr dané věci.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) se po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., zabýval tím, zda je dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. §237 o. s. ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
V rozhodovací praxi dovolacího soudu byl opakovaně artikulován závěr, že důvodem pro zrušení rozsudku pro zmeškání (jenž je zvláštním druhem rozsudku dle §153b o. s. ř., jímž lze rozhodnout ve sporném řízení, jsou-li splněny všechny zákonné předpoklady – mimo jiné, že se žalovaný k jednání, které bylo prvním jednáním o věci, bez omluvy nedostavil, popřípadě jeho omluva, která došla soudu před zahájením jednání, je nedůvodná) podle ustanovení §153b odst. 4 o. s. ř. je mimo jiné situace, kdy žalovaný první jednání ve věci zmešká z „omluvitelného důvodu“. Příčina toho, proč žalovaný zmeškal první jednání ve věci, tak musí mít s ohledem na její povahu, nepředvídatelnost, závažnost, rozsah nebo z jiných důvodů aspekt ospravedlnitelnosti (toho, co lze v dané situaci omluvit). Omluvitelným důvodem mohou být nejen události mající objektivní povahu, ale i okolnosti žalovaným zaviněné či jinak způsobené, lze-li je v dané situaci považovat za omluvitelné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 1998, sp. zn. 21 Cdo 672/98, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 32 Cdo 120/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2016, sp. zn. 26 Cdo 355/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1880/2017).
Je-li účastník v řízení zastoupen, realizuje svá procesní práva a povinnosti prostřednictvím svého zástupce; z toho logicky vyplývá, že stěžejní podmínka pro zrušení rozsudku pro zmeškání (tedy existence omluvitelného důvodu) musí být v případě zastoupení splněna právě ze strany zástupce žalovaného (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 20 Cdo 935/2000, uveřejněné pod číslem 47/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. I. ÚS 1084/08, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2907/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2593/99).
Ačkoliv je zastoupení vůči soudu účinné teprve předložením plné moci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1088/2017, ale i §28 odst. 2 o. s. ř.), vzniká oprávnění zastupovat účastníka v občanském soudním řízení již uzavřením dohody o plné moci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2610/2015, ale i Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, komentář k §24, marg. č. 1). Podle ustálené rozhodovací praxe je absence průkazu oprávnění účastníka zastupovat nedostatkem podmínky řízení, který lze odstranit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4747/2014, uveřejněné pod číslem 1/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2352/2000) a dodatečným předložením plné moci soudu jsou schváleny nejen úkony učiněné v řízení před předložením plné moci soudu, ale i ty úkony, jež zástupce účastníka učinil ještě před podpisem plné moci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 495/97, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1821/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2697/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 1996, sp. zn. 2 Cdon 1007/96, v němž byl vysloven i ten závěr, že nedostatek zastoupení odvolatele – kdy odvolání bylo podepsané jen jeho zástupcem – lze zhojit i po uplynutí lhůty k podání odvolání).
V posuzované věci žalovaný doložil (předložením písemně udělené plné moci z 8. 2. 2019), že v době před konáním prvního jednání (17. 4. 2019) zmocnil k zastupování v řízení advokáta Mgr. Pavla Mollera, jemuž pak v účasti u jednání zabránila náhlá zdravotní indispozice (pro kterou nemohl soudu včas adresovat ani omluvu z tohoto jednání; viz odvolacím soudem učiněné skutkové zjištění o ošetřování jmenovaného ve zdravotnickém zařízení). Úvaha odvolacího soudu, že danou skutečnost je nutno považovat za omluvitelný důvod zmeškání jednání žalovaným (jeho zástupcem) ve smyslu §153b odst. 4 o. s. ř., není okolnostem nepřiměřená a je konformní s výše citovanou rozhodovací praxí.
Poukázal-li odvolací soud i na předchozí procesní aktivitu žalovaného v tomto řízení (žalovaný se řadou svých podání v dané věci uplatněnému nároku žalobce bránil), reflektoval tím i rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž při rozhodování o návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání nelze takové okolnosti pominout (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2005, sp. zn. III. ÚS 428/04, nebo nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3143/15).
V konfrontaci s učiněným skutkovým zjištěním (plná moc písemně udělená zástupci Mgr. Pavlu Mollerovi) pak neobstojí ani argumentace dovolatele, že v době konání prvního jednání ve věci byl žalovaný stále zastoupen advokátem JUDr. Janem Rudolfem a že nedošlo k ukončení tohoto zastoupení. V tom směru je lichá i námitka dovolatele, že i v případě předložení plné moci (udělené dne 8. 2. 2019 advokátu Mgr. Pavlu Mollerovi) při jednání soudu (jež se konalo dne 17. 4. 2019) nedošlo by k zániku plné moci dosavadního zástupce, zjevně ignorující ustanovení §28 odst. 3 o. s. ř., jež zakládá fikci výpovědi plné moci dosavadního zástupce. Bez významu je zde i skutečnost, zda žalovaný či jím zvolený zástupce mohli soud o změně zastoupení informovat (nehledě na to, že omluvitelný důvod může spočívat i ve skutečnosti účastníkem či jeho zástupcem zaviněné – viz shora citovanou judikaturu). V daném kontextu pak nelze pominout, že oznámení účastníka o volbě zástupce a doložení tohoto zastoupení až při jednání soudu (neučinil-li dříve zástupce účastníka vůči soudu jiný úkon) není postupem nikterak výjimečným a nestandardním (a nejde ani o postup protivící se právním předpisům, jestliže ustanovení §32 odst. 1 o. s. ř. vyžaduje doložení oprávnění k zastupování účastníka při prvním úkonu zástupce ve věci). V posuzované věci odvolací soud také nezjistil žádné další okolnosti, jež by odůvodňovaly závěr, že ze strany žalovaného jde o účelové jednání (dodatečné simulování změny zastoupení) či o jiné zneužití práva (jež nepožívá právní ochrany; srov. §2 o. s. ř.). Zjevně nepřípadný je zde i odkaz dovolatele na zásadu ex favore restitutionis , jež se uplatňuje při výkladu a aplikaci restitučních předpisů (a jež se v dané věci může prosadit až při hmotněprávním posouzení žalobcem uplatněného restitučního nároku, na základě dokazováním zjištěného skutkového stavu, k němuž se zde otevírá prostor právě po zrušení rozsudku pro zmeškání).
Z uvedeného vyplývá, že předpoklady přípustnosti dovolání (ve smyslu §237 o. s. ř.) naplněny nejsou, neboť označené právní otázky, na jejichž zodpovězení napadené rozhodnutí závisí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejsou dány důvody pro jiné posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených otázek.
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), v celém rozsahu nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení ve věci končí (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 8. 2020
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu