ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.559.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 559/2020-284
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: L. M., nar. XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Ondřejem Malovcem, advokátem se sídlem v Nymburku, Boleslavská 137/8, proti žalované: Československá obchodní banka, a. s., IČO 00001350, se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, zastoupená Mgr. Markem Lošanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o zaplacení 129 296,80 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 34 C 215/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. září 2019, č. j. 15 Co 194/2019-263, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. září 2019, č. j. 15 Co 194/2019-263, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen – „odvolací soud“) ze dne 10. 9. 2019, č. j. 15 Co 194/2019-263, byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen – „soud prvního stupně) ze dne 6. 2. 2019, č. j. 34 C 215/2017-229, změněn tak, že se žaloba o zaplacení 129 296,80 Kč s příslušenstvím zamítá (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně byla žalobkyně zavázána nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud uzavřel, že žalobě manželky povinného o vydání bezdůvodného obohacení, představovaného plněním vymoženým v exekučním řízení na její úkor, směřující vůči oprávněnému, nelze vyhovět v případě, kdy se exekučního řízení účastnila, neúspěšně uplatnila návrh na částečné zastavení exekuce v rozsahu dotýkajícím se majetku v jejím výlučném vlastnictví a k exekučnímu vymožení plnění došlo v souladu s právními předpisy. Z uvedeného důvodu odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Předestřela otázku, zda plnění vymožené exekučně z jejího výlučného majetku na úhradu výlučného dluhu manžela představuje bezdůvodné obohacení osoby v exekučním řízení oprávněné, získané na úkor dovolatelky. Měla za to, že tato otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud řešena. Odkazujíc na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1020/16, dále vytýkala, že odvolací soud porušil princip předvídatelnosti svého rozhodnutí. Upozorňovala rovněž na nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, poukazujíc přitom na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3050/17. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky opodstatněnosti žalob na vydání bezdůvodného obohacení v případech, kdy ochuzenému svědčilo k exekučně vymoženému plnění lepší právo než osobě v exekučním řízení oprávněné, jež byla odvolacím soudem posouzena odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).
Zmatečnosti (§229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají. Řízení přitom netrpí ani dovolatelkou vytýkanou vadou nepředvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže tento svůj rozsudek – oproti závěrům soudu prvního stupně – nezaložil na jiných skutkových základech posuzovaného sporu, nýbrž toliko na odlišném právním posouzení otázky, zda plnění nabyté oprávněnou osobou v exekučním řízení může – obecně vzato – zakládat její bezdůvodné obohacení; za nepředvídatelné (překvapivé) totiž rozhodnutí odvolacího soudu nelze označit jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak, než soud prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 694/2011, ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3504/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2649/2018). Rozhodnutí odvolacího soudu současně netrpí ani dovolatelkou namítanou nepřezkoumatelností, jsou-li z jeho odůvodnění patrné důvody napadeného rozhodnutí, přičemž ani jeho případné formulační nedostatky (deficity z hlediska požadavků kladených na odůvodnění rozsudku ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř.) nemohly být na újmu uplatnění práv dovolatelky, nebránily-li jí ve formulaci zcela konkrétních dovolacích námitek (k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014).
Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích dovoláním vymezené otázky.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Jelikož posuzované plnění bylo exekučně vymoženo a poukázáno oprávněné osobě v červenci 2014, tj. po nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen – „o. z.“), řídí se práva a povinnosti účastníků hodnoceného právního vztahu tímto zákonem (srov. jeho část pátou, hlavu II. – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1, oddíl 1, §3028 odst. 1).
Podle §2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
Podle §2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
Z ustálené rozhodovací praxe vyplývá, že k právní ochraně třetích osob, které mají k výtěžku (výnosu) získanému výkonem rozhodnutí (exekucí) z hlediska hmotného práva „lepší“ právo než ten, komu byl tento výtěžek vyplacen, slouží při výkonu rozhodnutí (exekuci) tzv. žaloba z lepšího práva. Takové lepší právo z hmotněprávního hlediska zakládá nárok z bezdůvodného obohacení tehdy, jestliže žalovaný získal na úkor žalobce majetkový prospěch plněním bez právního důvodu. Není přitom významné, jak bylo postupováno v řízení o výkon rozhodnutí (exekuci). I kdyby žalovaný obdržel výtěžek (výnos) získaný výkonem rozhodnutí (exekucí) nařízeným a provedeným v souladu se zákonem, nejde o právní důvod k tomu, aby si takto získané plnění mohl ponechat. Již ve stanovisku občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 1974, sp. zn. Cpjf 79/72, jež bylo uveřejněno pod číslem 20/1974 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, byl přitom formulován závěr, že ochranu práv třetí osoby neposkytuje pouze žaloba na vyloučení věci z výkonu rozhodnutí (excindační žaloba), ale i žaloba na plnění z titulu neoprávněného majetkového prospěchu (podle právní úpravy účinné od 1. 1. 1992 šlo o institut bezdůvodného obohacení), a to bez ohledu na to, zda třetí osoba podala excindační žalobu, popřípadě ji podat mohla. K uvedené konkluzi se následně přihlásil Nejvyšší soud i v poměrech konkursního řízení (srov. např. rozsudek ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, uveřejněný pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), když dovodil, že byl-li výtěžek zpeněžení majetku sepsaného do konkursní podstaty vyplacen úpadcovým věřitelům, může se ten, kdo tvrdí, že k výplatě výtěžku došlo neprávem, neboť podle hmotného práva měl ke zpeněženému majetku „lepší právo“ než úpadce, domáhat vydání bezdůvodného obohacení žalobou směřující vůči osobám, mezi které byl rozdělen, přičemž účinnému uplatnění takového nároku není na překážku ani případný negativní výsledek sporu o vyloučení majetku, jehož následným zpeněžením byl výtěžek získán, z konkursní podstaty. Pro závěr, zda měl žalovaný k přijetí plnění právní důvod, není tedy rozhodující procesní úprava postupu při výkonu rozhodnutí (exekuci) či uplatnění právních institutů sloužících ochraně ochuzeného ve vykonávacím (exekučním) řízení (excindační žaloba, návrh na částečné zastavení exekuce) nebo výsledek řízení o nich, ale vždy jen hmotné právo (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1345/2011, či ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1509/2009). Získal-li tedy žalovaný na uspokojení své pohledávky plnění z majetku jiné osoby než povinného, aniž by k tomu měl hmotněprávní důvod, nebo náleželo-li správně (podle hmotného práva) plnění jinému věřiteli než jemu, bylo mu vždy plněno bez právního důvodu, tedy i v případě, že k tomu došlo v souladu s výsledky vykonávacího (exekučního) řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2489/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4531/2008, již výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1345/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2146/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2496/2014, či z odborné literatury Drápal, L. – Kůrka, V.: Výkon rozhodnutí v soudním řízení. 1. vydání. Linde Praha a. s., Praha. 2004, str. 846-847; shodné závěry, byť vyjádřené v podmínkách konkursního řízení, jsou rovněž obsaženy v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 29 Cdo 1511/2015).
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že konkluze odvolacího soudu o tom, že žaloba z lepšího práva založená na argumentaci, že žalovaná (coby oprávněná) exekučně vymohla na uspokojení své pohledávky za povinným plnění z výlučného majetku jeho manželky (žalobkyně), a nikoliv z majetku povinného, aniž k tomu měla hmotněprávní důvod, nemůže bez dalšího obstát v situaci, kdy se žalobkyně exekučního řízení účastnila, neúspěšně uplatnila návrh na částečné zastavení exekuce v rozsahu dotýkajícím se majetku v jejím výlučném vlastnictví a k exekučnímu vymožení plnění došlo v souladu s právními předpisy, jsou nesprávné a odporující výše citované judikatuře, na níž není důvodu čehokoliv měnit. Není totiž jakkoliv právně významné, jak bylo postupováno v exekučním řízení, ani zda a s jakým výsledkem v něm ochuzený (žalobce) uplatnil právní instituty sloužící k ochraně jeho majetkových práv (excindační žaloba, návrh na zastavení exekuce). Ani okolnost, že žalovaný (oprávněný) obdržel exekučně vymožené plnění v souladu s právními normami upravujícími exekuční řízení, přitom nezakládá právní důvod k tomu, aby si je bez dalšího mohl ponechat, neboť pro závěr o hmotněprávním důvodu nabytého plnění není rozhodující procesněprávní úprava exekučního řízení, v jejímž rámci bylo plnění vymoženo, nýbrž toliko úprava hmotněprávní.
Jelikož tedy právní posouzení věci odvolacím soudem z uvedených důvodů neobstojí, Nejvyšší soud, shledávaje dovolání opodstatněným (v situaci, kdy nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, odmítnutí dovolání, jeho zamítnutí nebo změnu rozhodnutí odvolacího soudu), rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 1, odst. 2, věty první, o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz .
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 5. 2020
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu