ECLI:CZ:NS:2020:28.ND.411.2020.1
sp. zn. 28 Nd 411/2020-166
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně AKEA, s.r.o. , identifikační číslo osoby 607 30 242, se sídlem v Rajhradě u Brna, Ostrůvek 370, proti žalované XY, identifikační číslo osoby XY, se sídlem v XY, zastoupené Mgr. Michalem Stachem, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Na Hradbách 56, o zaplacení částky 1 115 766 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 12 C 299/2017, o návrhu žalobkyně na přikázání věci jinému soudu, takto:
Věc vedená u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 12 C 299/2017, se nepřikazuje k projednání a rozhodnutí jinému soudu téhož stupně.
Odůvodnění:
Žalobou došlou Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci dne 28. 12. 2017 se žalobkyně domáhá uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 1 115 776 Kč se specifikovaným příslušenstvím.
Podáním doručeným soudu prvního stupně dne 5. 3. 2020 žalobkyně navrhla, aby věc byla přikázána „jinému okresnímu soudu na území Olomouckého, Zlínského, Pardubického nebo Královehradeckého kraje“.
Podaný návrh na delegaci věci některému z okresních soudů na území jí označených krajů žalobkyně odůvodňuje tvrzením, že jednatel žalované Z. H. působí jako přísedící u Okresního soudu v Jindřichově Hradci, s jehož soudci má blízké osobní vztahy a mohl by tak na ně působit. Obdobný argument pak vznáší i ve vztahu k soudcům nadřízenému Krajského soudu v Českých Budějovicích. Dovozuje, že postoupení věci některému z okresních soudů v jí uváděných krajích přispěje k nestrannému a nezávislému posouzení věci. K tomu poukazuje i na délku tohoto soudního řízení, jež bylo zahájeno žalobou v roce 2017, o které dosud nebylo meritorně rozhodnuto.
Žalovaná s podaným návrhem na přikázání věci jinému soudu nesouhlasila.
Podle §12 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), nemůže-li příslušný soud o věci jednat, protože jeho soudci jsou vyloučeni (§14, §15 odst. 2 a §16a), musí být věc přikázána jinému soudu téhož stupně (odstavec první). Věc může být jinému soudu téhož stupně přikázána také z důvodu vhodnosti (odstavec druhý). O přikázání věci rozhoduje soud, který je nejblíže společně nadřízen příslušnému soudu a soudu, jemuž má být věc přikázána. Účastníci mají právo se vyjádřit k tomu, kterému soudu má být věc přikázána, a v případě odstavce 2 též k důvodu, pro který by věc měla být přikázána (odstavec třetí).
O přikázání věci rozhodl Nejvyšší soud jako soud nejblíže společně nadřízený dotčeným soudům – Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci a některému z okresních soudů na území Olomouckého nebo Zlínského kraje, jemuž má být věc dle žalobkyní podaného návrhu přikázána (srov. §12 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přikázání věci jinému soudu z důvodu nutnosti podle ustanovení §12 odst. 1 o. s. ř. je skutečnost, že příslušný soud nemůže ve věci jednat, protože jeho soudci jsou z projednání a rozhodování věci vyloučeni (k podmínkám uplatnění postupu dle §12 odst. 1 o. s. ř. srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 29 Nd 231/2016, proti němuž byla podaná ústavní stížnost usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 3994/2016, odmítnuta), a věc tudíž nelze přikázat jinému soudci téhož soudu (§16a odst. 1 o. s. ř.).
Z obsahu předloženého spisu se podává, že o námitce podjatosti soudců Okresního soudu v Jindřichově Hradci, vznesené žalobkyní v jejím podání ze dne 3. 10. 2019, rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 21. 1. 2020, č. j. 22 Nc 1802/2020-121, tak, že soudci Okresního soudu v Jindřichově Hradci (s výjimkou soudkyně JUDr. Jany Pošvářové, jíž však projednávaná věc podle rozvrhu práce k projednání a rozhodnutí přidělena nebyla), nejsou z projednávání a rozhodnutí věci vyloučeni. Z uvedeného tudíž plyne, že není naplněn předpoklad (vyloučení všech soudců místě příslušného soudu), při jehož splnění může nadřízený soud rozhodnout o přikázání věci jinému soudu z důvodu nutnosti podle §12 odst. 1 o. s. ř. (k tomu – krom shora odkazovaného rozhodnutí – dále srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 20 Nd 245/2017).
Důvody pro přikázání věci jinému soudu téhož stupně ve smyslu §12 odst. 2 o. s. ř. (k delegaci vhodné) pak mohou být různé v závislosti na předmětu řízení, postavení účastníků i jiných okolnostech. Předpokladem přikázání věci jinému soudu dle citovaného ustanovení je především existence okolností, jež umožňují hospodárnější a rychlejší projednání věci. Přitom je třeba mít na zřeteli, že obecná místní příslušnost soudu, jenž má věc projednat, je základní zásadou. Přikázání věci jinému než příslušnému soudu je výjimkou z této zásady a jako takovou je třeba ji vykládat restriktivně. Pokud by soud přikázal věc jinému soudu, aniž by pro to byly splněny podmínky, porušil by tím ústavně zaručené právo zakotvené
v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, kde je stanoveno, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu a soudce stanoví zákon. Důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání soudu jinému tedy musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do výše citovaného ústavního principu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2001, sp. zn. I. ÚS 144/2000, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve svazku č. 24, ročník 2001, str. 281; z judikatury Nejvyššího soudu pak např. usnesení ze dne 31. 8. 2011, sen. zn. 29 NSČR 33/2010, uveřejněné pod č. 3/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Argumenty uváděné žalobkyní, včetně jejího subjektivního přesvědčení o tom, že se jí u příslušného soudu nedostane nestranného rozhodnutí v přiměřené lhůtě (zahrnující obavu, že soudci tohoto soudu by mohli být při rozhodování věci ovlivněni jednatelem žalované – navzdory negativnímu rozhodnutí nadřízeného soudu o vyloučení dotčených soudců z projednání a rozhodnutí věci), nelze považovat za právně relevantní důvod k delegaci věci jinému soudu ve smyslu §12 odst. 2 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2018, sp. zn. 20 Nd 449/2017, usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 20 Nd 118/2019). Ani z obsahu spisu pak nevyplývá, že by požadovaná delegace věci některému z okresních soudů v žalobkyní uváděných krajích vedla k hospodárnějšímu a rychlejšímu projednání dané věci. [Rozhodnutí o přikázání věci jinému soudu mohlo by v kolizi právě i s principem hospodárnosti řízení, měl-li by se jiný soud od samého počátku seznamovat s již projednávanou materií]. Přitom i výtky ohledně délky dosud neskončeného řízení (pokud ji žalobkyně nepovažuje za přiměřenou) lze řešit adekvátními procesnímu prostředky, jež jsou k dispozici i žalobkyni (a jejichž navržení je na jejím uvážení), které mohou přispět k urychlení řízení účinněji, než přikázání věci v průběhu řízení jinému než místně příslušnému soudu, u něhož bylo řízení zahájeno.
Jelikož důvody pro delegaci věci jinému soudu téhož stupně (ať již jde o důvody delegace nutné dle §12 odst. 1 o. s. ř., či delegace vhodné dle §12 odst. 2 o. s. ř.) nejsou naplněny, Nejvyšší soud dle §12 odst. 3 věty první o. s. ř. rozhodl tak, že se projednávaná věc vedená u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 12 C 299/2017 jinému soudu téhož stupně nepřikazuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 9. 2020
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu