ECLI:CZ:NS:2020:29.CDO.1412.2018.1
sp. zn. 29 Cdo 1412/2018-942
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců Mgr. Rostislava Krhuta a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce České spořitelny, a. s. , se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 45244782, zastoupeného Mgr. Markem Pilařem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční 763/15, PSČ 110 00, proti žalovanému JUDr. Miroslavu Nyplovi , advokátu, se sídlem v Hradci Králové, Dukelská třída 15/16, PSČ 500 02, jako správci konkursní podstaty úpadce TES PRAHA a. s., identifikační číslo osoby 64949133, zastoupenému JUDr. Milanem Novákem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Dukelská třída 15/16, PSČ 500 02, za účasti Mgr. Pavla Klána , bytem XY, jako správce konkursní podstaty úpadce TESLAMP Holešovice a. s., identifikační číslo osoby 00009784, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, zastoupeného Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Nádražní 58/110, PSČ 150 00, o určení pravosti nevykonatelné pohledávky, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 41 Cm 74/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. září 2017, č. j. 13 Cmo 16/2016-860, takto:
I. Dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. září 2017, č. j. 13 Cmo 16/2016-860, se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, jakož i v rozsahu, v němž směřuje proti výrokům o nákladech odvolacího řízení.
II. Ve zbývající části se dovolání zamítá .
III. Žalobce je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí částku 3.388 Kč, k rukám zástupce vedlejšího účastníka; jinak nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 13. května 2016, č. j. 41 Cm 74/2004-771, Krajský soud v Hradci Králové (dále též jen „konkursní soud“) zamítl žalobu, kterou se žalobce (Česká spořitelna, a. s.) domáhal vůči žalovanému (a též vůči 2. žalovanému BOHEMIAN ARTISAN, s. r. o.) určení, že popřená pohledávka žalobce ve výši 1.139.524.847,22 Kč (dále jen „sporná pohledávka“), přihlášená do konkursního řízení na majetek úpadce TES PRAHA a. s., vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 42 K 22/2001, je zjištěna co do právního důvodu, jako pohledávka II. třídy s nárokem na oddělené uspokojení vázaná na podmínku, kterou je poskytnutí plnění žalobcem z titulu bezdůvodného obohacení do konkursní podstaty úpadce TESLAMP Holešovice a. s., na základě pravomocného a vykonatelného rozhodnutí vydaného v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 238/2000 (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
Konkursní soud vyšel z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. června 2013, č. j. 9 Cmo 437/2012-957, jímž byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. června 2012, č. j. 46 Cm 238/2000-874, kterým byla zamítnuta žaloba TESLAMP Holešovice a. s. na vydání bezdůvodného obohacení proti České spořitelně, a. s. Dovolání proti tomuto rozhodnutí zamítl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. srpna 2015, sp. zn. 32 Cdo 4328/2013. Konkursní soud zamítl žalobu s odůvodněním, že ze zjištěného skutkového stavu zřetelně vyplývá, že podmínka, na kterou byla sporná pohledávka navázána, nebyla splněna.
K odvolání žalobce a vedlejšího účastníka Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek konkursního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý, třetí a čtvrtý výrok).
Odvolací soud k námitkám odvolatele uvedl, že ač je žaloba na určení pohledávky svou povahou žalobou určovací, je i v těchto případech pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení [§154 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2007 (dále též jen „o. s. ř.“)], neboť jde o rozsudek, jenž zakládá (procesní) práva a povinnosti účastníkům (incidenčního) řízení.
Dále zdůraznil, že taková žaloba slouží pouze pro potřeby konkursu samotného a jejím smyslem je postavit najisto, zda bude popřená nevykonatelná pohledávka v konkursu poměrně uspokojována (zjištěna a poměrně uspokojena). Z toho plyne, že pro rozhodnutí soudu je rozhodující stav v době jeho vyhlášení a že jím soud konstituuje právo věřitele v konkursu na (byť jen poměrné) uspokojení jeho pohledávky; nejde o deklarování stavu, který tu byl ke dni přihlášení sporné pohledávky do konkursního řízení. Potud se také neuplatní závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 23. září 2005, sp. zn. 28 Cdo 652/2005.
S odkazem na výše uvedené odvolací soud uzavřel, že pro rozhodnutí soudu je právně významné, zda pohledávka věřitele přihlášená jako podmíněná se může změnit na pohledávku nepodmíněnou v důsledku naplnění podmínky, na kterou je vázána. Jelikož se ale podmínka, na kterou je sporná pohledávka v projednávané věci navázána, stala v průběhu řízení o žalobě nemožnou, ztotožnil se odvolací soud se závěry konkursního soudu.
Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně v celém rozsahu) podal žalobce dovolání, namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil konkursnímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel (zjevně veden nesprávným poučením odvolacího soudu, vycházejícím z aktuální úpravy důvodů přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu) namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu se dílem odchýlilo od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dílem řeší otázky dosud dovolacím soudem neřešené.
Konkrétně dovolatel snáší argumenty pro závěr, že v incidenčním sporu má být existence jeho pohledávky posuzována podle stavu ke dni jejího přihlášení do konkursu, nikoli ke dni rozhodnutí soudu. Dovolatel k tomu namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu nerespektuje závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2005, sp. zn. 28 Cdo 652/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. listopadu 2008, sp. zn. 21 Cdo 4302/2007, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2005, sp. zn. 30 Cdo 1072/2004. Obdobně argumentuje pro závěr, že i podmíněnost pohledávky má být zkoumána ke dni přihlášení pohledávky, nikoli ke dni rozhodnutí soudu, s tím, že jde o otázku dosud Nejvyšším soudem neřešenou.
Dovolatel dále namítá, že napadené rozhodnutí (stejně jako rozhodnutí konkursního soudu) je nepřezkoumatelné, rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze stavu, jenž není pro rozhodnutí o věci rozhodný, otázka (ne)existence podmínky, na kterou byla sporná pohledávka vázána, neměla být v řízení zkoumána a naopak skutková zjištění vypovídající o oprávněnosti sporné pohledávky měla být v řízení zohledněna.
Vedlejší účastník požaduje zamítnutí dovolání.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) [§433 bod 1. a §434], s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud poznamenává, že po vydání napadeného rozsudku zanikl druhý žalovaný (BOHEMIAN ARTISAN, s. r. o.) bez právního nástupce (i v konkursním řízení) výmazem z obchodního rejstříku ke dni 16. ledna 2018 (tedy ještě před zahájením dovolacího řízení v této věci), což se projevilo i ve vymezení okruhu osob (srov. záhlaví tohoto rozhodnutí), vůči kterým Nejvyšší soud rozhodl o podaném dovolání.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, jíž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně v bodu II. výroku o náhradě nákladů řízení, a proti druhému, třetímu a čtvrtému výroku rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení, Nejvyšší soud odmítl dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako objektivně nepřípustné (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když zásadní právní význam napadeného rozhodnutí shledává Nejvyšší soud ve vymezení podmínek pro zjištění pohledávky vázané na odkládací podmínku, potud jde o právní otázku dovolacím soudem v konkursních poměrech dosud neřešenou.
Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval nejprve tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem v posouzení pohledávky vázané na splnění podmínky, která se v průběhu sporu stala nemožnou.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání a občanského soudního řádu (ve znění účinném k 31. prosinci 2007, pro věc rozhodném):
§20 (ZKV)
(…)
(4) Přihlásit lze i pohledávku vázanou na podmínku. Ručitel takto přihlašuje svoji pohledávku, která mu vůči úpadci vznikne, bude-li za něho plnit jeho závazek vůči věřiteli. Obdobně přihlašují své pohledávky i osoby, jejichž věci, práva nebo pohledávky zajišťují pohledávky oddělených věřitelů vůči úpadci (§27 odst. 5).
(…)
§33 (ZKV)
(…)
(2) Částky připadající na
(…)
b/ podmíněné nároky, které správce uznal;
(…)
se složí do úschovy u soudu a po splnění podmínek se rozvrhnou novým rozvrhovým usnesením.
Ustanovení o řízení
§66a (ZKV)
(1) Pro konkurs a vyrovnání se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak.
(…)
§154 (o. s. ř.)
(1) Pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení.
(…)
K problematice přiměřené aplikace občanského soudního řádu (v této věci v režimu §66a odst. 1 ZKV) se Ústavní soud vyjádřil (přímo pro konkursní poměry) v nálezu ze dne 5. listopadu 2002, sp. zn. II. ÚS 179/01, uveřejněném pod číslem 139/2002 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, v něm uzavřel, že ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání předepisující při absenci jiné úpravy přiměřenou aplikaci občanského soudního řádu (§66a odst. 1 ZKV), nedává soudu prostor pro libovůli v dotčeném směru. Je-li úprava, kterou zákon o konkursu a vyrovnání postrádá, obsažena v občanském soudním řádu, je povinností soudu občanský soudní řád „přiměřeně“ aplikovat (nemůže jeho užití vyloučit). Tamtéž Ústavní soud uzavřel, že k cílům konkursu soud přihlíží v rámci přiměřené aplikace občanského soudního řádu [k těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil (rovněž pro konkursní poměry) i později např. v usnesení ze dne 29. května 2014, sp. zn. 29 Cdo 2963/2012].
Závěr, že rozhodný stav pro rozhodnutí o věci je okamžik vyhlášení rozsudku (§154 odst. 1 o. s. ř.), se tak pro absenci jiné právní úpravy v zákoně o konkursu a vyrovnání uplatní i v poměrech žaloby na určení pravosti popřené pohledávky v poměrech konkursního řízení.
Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud (mimo jiné) i v rozsudku ze dne 25. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 145/2010, a pro další typ sporů vyvolaných konkursem již v rozsudku ze dne 30. května 2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000, uveřejněném pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Žaloba na určení existence pohledávky konkursního věřitele má povahu procesní žaloby, jejímž prostřednictvím se (jen) pro dobu trvání konkursu konečným způsobem určuje výše pohledávky, kterou se konkursní věřitel účastní konkursu, zejména pak distribuce výtěžku zpeněžení. Konečné určení výše pohledávky věřitele pro účely konkursu však nelze považovat za „konstituování práva věřitele na uspokojení v konkursu“, rozhodnutí o žalobě na určení existence pohledávky konkursního věřitele nezakládá, nemění ani nevede k zániku hmotněprávního vztahu; jde o rozhodnutí deklaratorní, které pro účely konkursu deklaruje výši pohledávky konkursního věřitele podle stavu ke dni vyhlášení rozhodnutí. Potud je argumentace odvolacího soudu nesprávná.
Vztaženo na podmíněnou pohledávku vázanou na odkládací podmínku (jež musí být přihlášena do konkursu postupem dle §20 odst. 4 věty první ZKV), bude-li v průběhu incidenčního sporu o této pohledávce postaveno na jisto, že nemůže dojít ke splnění této podmínky, pak odtud též plyne, že daný konkursní věřitel nemá a nikdy nebude mít pohledávku, jíž by se mohl účastnit konkursu. Tomu potom odpovídá závěr, že žaloba takového konkursního věřitele na určení existence této jeho pohledávky má být zamítnuta. Ostatně, to, že pro možnost věřitele uspokojit v konkursním řízení poměrně pohledávku vázanou na splnění odkládací podmínky, je určující aktuální stav pohledávky (a tedy i to, zda se splnění podmínky stalo nemožným) plyne též z dikce §33 odst. 2 písm. b) ZKV (z nějž plyne, že důvod odmítnout uspokojení takové pohledávky bude dán i tehdy, stane-li se splnění odkládací podmínky nemožným až po zjištění pohledávky vázané na splnění odkládací podmínky; pak bude částka vyhrazená pro takovou pohledávku k dodatečnému rozvrhu rozvržena mezi ostatní věřitele [srov. v literatuře např. Zoulík, F. in: Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. 3. vydání. Praha, C. H. Beck 1998, str. 179]).
Ve vztahu k námitce dovolatele o nedostatečném odůvodnění skutkových i právních závěrů, na nichž jsou rozhodnutí soudů nižších stupňů založena, jež otevírá otázku přezkoumatelnosti obou rozhodnutí, je rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.
Dovoláním napadené rozhodnutí (potažmo rozhodnutí soudu prvního stupně) pak zjevně ani v intencích výše citovaných závěrů nepřezkoumatelné není. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně dostatečným způsobem vyložil, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jaký učinil závěr o skutkovém stavu i jak věc posoudil po právní stránce; nedostatek důvodů jim proto vytýkat nelze.
Jde-li o vliv skutkových zjištění, která vyplynula z předcházejícího projednávání věci před soudy nižších stupňů, a závazného právního posouzení věci odvolacím soudem (v předcházejícím kasačním rozhodnutí) na důvodnost žaloby, uvedenou argumentací se snaží dovolatel odůvodnit (pouze) závěr o své aktivní věcné legitimaci v řízení, přestože na závěru o této otázce napadené rozhodnutí nespočívá. Dovolatel tak uplatňuje pro dovolací řízení potud právně bezcennou argumentaci (neschopnou přinést mu úspěch ve věci).
Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.) se z obsahu spisu nepodávají.
Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy správné, pročež Nejvyšší soud dovolání v rozsahu, v němž směřovalo proti výroku ve věci samé, zamítl dle ustanovení §243b odst. 2 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 (co do zamítnutí) a §146 odst. 3 (co do odmítnutí) o. s. ř.
Dovolání žalobce bylo zamítnuto a odmítnuto, čímž vedlejšímu účastníkovi vůči němu vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty sestávají z mimosmluvní odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 5. září 2018). S přihlédnutím k době započetí úkonu právní služby přísluší advokátu žalovaného odměna podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v aktuálním znění (dále jen „advokátní tarif“).
Incidenční spor o učení existence pohledávky konkursního věřitele je ve smyslu ustanovení §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu sporem o určení, zda tu je právní vztah nebo právo, u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 35.000 Kč. Tomu odpovídá (dle §7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 2.500 Kč. S náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč tak jde o částku 2.800 Kč. Spolu s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 588 Kč jde celkem o částku 3.388 Kč, kterou dovolací soud přiznal vedlejšímu účastníkovi k tíži žalobce.
Žalovanému, který by též měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady podle obsahu spisu nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 30. 4. 2020
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu