ECLI:CZ:NS:2020:29.CDO.156.2019.1
sp. zn. 29 Cdo 156/2019-106
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s. , se sídlem v Praze 4, Želetavská 1525/1, PSČ 140 92, identifikační číslo osoby 64 94 82 42, proti žalovaným 1) J. K. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Kryštofem Mannem, advokátem, se sídlem v Praze 6, Na Ořechovce 572/15, PSČ 162 00, a 2) M. W. , narozenému XY, bytem XY, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 13 Cm 72/2016, o dovolání prvního žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. srpna 2018, č. j. 2 Cmo 24/2018-85, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Směnečným platebním rozkazem ze dne 31. května 2016, č. j. 13 Cm 72/2016-25, Městský soud v Praze uložil žalovaným [1) J. K. a 2) M. W.], aby společně a nerozdílně zaplatili žalobci směnečný peníz ve výši 12.152.725,- Kč s 6% úrokem od 19. února 2015 do zaplacení a náhradu nákladů řízení ve výši 607.637,- Kč.
K námitkám prvního žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. března 2017, č. j. 13 Cm 72/2016-43, ponechal výše označený směnečný platební rozkaz ve vztahu k prvnímu žalovanému v platnosti.
Proti tomuto rozsudku podal první žalovaný odvolání a následným podáním ze dne 23. května 2017 požádal o osvobození od placení soudních poplatků.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. září 2017, č. j. 13 Cm 72/2016-64, prvnímu žalovanému nepřiznal osvobození od soudních poplatků; usnesením ze dne 1. listopadu 2017, č. j. 13 Cm 72/2016-70, soud prvního stupně odmítl jako opožděné odvolání prvního žalovaného proti usnesení o nepřiznání osvobození od soudních poplatků.
Usnesením ze dne 13. prosince 2017, č. j. 13 Cm 72/2016-77, Městský soud v Praze zamítl návrh prvního žalovaného na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti usnesení o nepřiznání osvobození od soudních poplatků.
Vrchní soud v Praze k odvolání prvního žalovaného usnesením ze dne 24. srpna 2018, č. j. 2 Cmo 24/2018-85, potvrdil usnesení soudu prvního stupně (č. l. 77).
Odvolací soud – cituje ustanovení §58 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a vycházeje z obsahu spisu – uzavřel, že odvolání
žalovaného ze dne 23. listopadu 2017 (správně ze dne 23. října 2017) neobsahovalo návrh na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání; takový návrh byl obsažen až v podání ze dne 30. listopadu 2017. Přitom lhůta k podání návrhu na prominutí zmeškání lhůty začala prvnímu žalovanému běžet 21. října 2017 (dle tvrzení prvního žalovaného se dne 20. října 2017 vrátil ze služební cesty) a marně uplynula dnem 6. listopadu 2017; návrh na prominutí zmeškání lhůty obsažený v podání ze dne 30. listopadu 2017 je tak opožděný.
Konečně se odvolací soud ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož měl první žalovaný „dostatečný časový prostor“ k podání odvolání.
Usnesením ze dne 24. srpna 2018, č. j. 2 Cmo 195/2018-88, Vrchní soud v Praze potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 1. listopadu 2017 (č. l. 70).
Konečně usnesením ze dne 11. října 2018, č. j. 13 Cm 72/2016-92, Městský soud v Praze zastavil řízení o odvolání žalovaného proti rozsudku ze dne 7. března 2017 a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Toto usnesení bylo žalovanému doručeno dne 24. října 2018 a podle obsahu spisu nebylo napadeno odvoláním.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze „ze dne 24. srpna 2018, č. j. 2 Cmo 24/2018“, podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
S poukazem na závěry formulované v rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 30/2015 (jde o usnesení ze dne 14. září 2015, sp. zn. 21 Cdo 30/2015, uveřejněné pod číslem 63/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 63/2016“) dovolatel snáší argumenty proti závěru odvolacího soudu ohledně „omluvitelnosti překážek, které dovolatel uvedl jako důvod, proč zmeškal lhůtu k podání odvolání a proč by mu měla být lhůta prominuta“. Současně poukázal na skutečnost, že při podání odvolání dne 23. října 2017 si nebyl vědom skutečnosti, že jde o odvolání opožděné, když „omylem“ vycházel z toho, že mu usnesení soudu prvního stupně o nepřiznání osvobození od soudních poplatků bylo doručeno nikoli 5. října 2017, ale až 6. října 2017.
Dále dovolatel zdůrazňuje, že měl právo podat odvolání kdykoli během odvolací lhůty, a to stejně tak první den, jako poslední den lhůty; pokud mu v podání odvolání poslední den lhůty zabránila neočekávaná událost, jde o důvod omluvitelný. Úvahy soudů nižších stupňů, podle nichž žalovaný mohl podat odvolání v době, kdy nebyl na služební cestě nebo kdy byl předvolán jako svědek ke Krajskému soudu v Brně, jsou podle jeho názoru v daném kontextu nesprávné.
Konečně dovolatel namítá, že „lhůtu nezmeškal“, když usnesení soudu prvního stupně ze dne 26. září 2017 (o nepřiznání osvobození od soudních poplatků) mu bylo doručeno v obálce, která je označena nápisem „doporučeně do vlastních rukou“; jde tak o písemnost doručovanou podle ustanovení §49 o. s. ř., která měla být uložena na poště a do schránky měla být vhozena teprve desátým dnem po uložení.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud dovolání, které mohlo být přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a podle něhož žalovaný požádal o prominutí zmeškání lhůty opožděně – je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Ta spočívá na závěrech, podle nichž:
1) Za omluvitelný důvod, pro který účastník zmeškal lhůtu, je třeba ve smyslu ustanovení §58 odst. 1 o. s. ř. považovat jak překážku (událost), která účastníku řízení nebo jeho zástupci objektivně (nezávisle na jejich vůli) zabránila učinit včas příslušný procesní úkon, tak i okolnost účastníkem řízení nebo jeho zástupcem případně způsobenou nebo jinak zaviněnou, jestliže ji lze považovat − zejména za přihlédnutí ke všem okolnostem případu a k poměrům účastníka nebo jeho zástupce − za omluvitelnou.
Podání návrhu na prominutí zmeškání lhůty imanentně předpokládá, že účastník ví o tom, že lhůtu (on nebo jeho zástupce) zmeškal a že je proto z procesního úkonu, který mu (jinak) přísluší, vyloučen; nelze totiž úspěšně dovozovat, že by účastníku mohla uplynout patnáctidenní lhůta k podání návrhu na prominutí zmeškání lhůty uvedená v ustanovení §58 odst.1 o. s. ř. ještě dříve, než se o zmeškání lhůty vůbec dozvěděl.
Srov. např. R 63/2016.
2) Ze žádného ustanovení občanského soudního řádu nevyplývá, že by v případě, kdy je podáno zjevně opožděné odvolání, které neobsahuje návrh na prominutí zmeškání lhůty ve smyslu §58 odst. 1 o. s. ř., měl soud (ať již soud prvního stupně nebo soud odvolací) povinnost vyzvat odvolatele k podání takového návrhu.
Viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 1999, sp. zn. 26 Cdo 1910/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2000, pod číslem 65, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2019, sp. zn. 29 Cdo 4539/2018.
3) Omluvitelným důvodem pro prominutí zmeškání lhůty podle §58 o. s. ř. může být nejen důvod vyplývající z objektivních okolností, ale i zaviněné jednání nebo opomenutí, pokud je lze považovat s ohledem na okolnosti konkrétního případu za omluvitelné.
Srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2014, sp. zn. 30 Cdo 3383/2013.
Přitom v poměrech dané věci považuje Nejvyšší soud za zjevně nepřípadnou argumentaci dovolatele, podle níž při podání odvolání nevěděl, že jde o odvolání opožděné, když z dokladu o doručení usnesení soudu prvního stupně (ze dne 26. září 2017) zjevně plyne, že bylo prvnímu žalovanému doručeno (vložením do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky) dne 5. října 2017 a posledním dnem patnáctidenní lhůty k podání odvolání byl pátek 20. října 2017. Současně dovolatel své tvrzení o omylu ohledně data doručení (nikoli 5. října 2017 ale 6. října 2017) nijak nevysvětlil.
V této souvislosti Nejvyšší soud doplňuje, že usnesení soudu prvního stupně ze dne 26. září 2017 bylo prvnímu žalovanému doručováno (viz pokyn na č. l. 65) za použití obálky typu č. III. (doručování jiných písemností - §50 odst. 1 a 2 o. s. ř.) [k tomu srov. ustanovení §1, §2, §6 instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 27. září 2011, č. 145/2011-OD-ST, kterou se vydávají vzory obálek pro doručování písemností soudů a státních zastupitelství, potvrzení o přijetí, vzory výzvy a sdělení pro vyvěšení na úřední desce soudu a státního zastupitelství, jakož i příloha 2 zmíněné instrukce].
Dále Nejvyšší soud dodává, že pro posouzení přípustnosti dovolání je právně nevýznamná argumentace dovolatele, podle níž odvolání bylo včasné; v takovém případě by totiž nemohlo být návrhu žalovaného na prominutí zmeškání vyhověno již proto, že by lhůtu k podání odvolání nezmeškal.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání prvního žalovaného Nejvyšší soud odmítl a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Přitom Nejvyšší soud o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl proto, že řízení již bylo v mezidobí skončeno (viz shora zmíněné usnesení ze dne 11. října 2018, č. j. 13 Cm 72/2016-92, jímž soud prvního stupně rozhodl o zastavení řízení o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. března 2017 pro nezaplacení soudního poplatku, které bylo prvnímu žalovanému doručeno 24. října 2018).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 1. 2020
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu