ECLI:CZ:NS:2020:29.CDO.2313.2018.1
sp. zn. 29 Cdo 2313/2018-953
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce PACIFIC ALLIANCE, INC. , se sídlem 8407 N. E. Fremont Street, 229 Portland, Oregon, 97220, Spojené státy americké, zastoupeného JUDr. Petrem Vališem, advokátem, se sídlem v Praze, Balbínova 1093/27, PSČ 120 00, proti žalovanému Oily Rock Group Ltd. , se sídlem Pasea Estate, Road Town, P. O. Box 3149, Tortola, Britské panenské ostrovy, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Cm 80/2003, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. ledna 2018, č. j. 12 Cmo 198/2017-931, takto:
I. Dovolací řízení se zastavuje .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 8. srpna 2003, č. j. Sm 1473/2002-24 uložil žalovanému (Oily Rock Group Ltd.), aby do tří dnů od jeho doručení zaplatil žalobci (PACIFIC ALLIANCE, INC.) částku 9.880.104.000,- Kč s 6% úrokem od 1. ledna 2000 do zaplacení, odměnu ve výši 32.933.680,- Kč a na nákladech řízení částku 2.661.515,- Kč.
K námitkám žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. června 2004, č. j. 53 Cm 80/2003-125, směnečný platební rozkaz zrušil a žalobci uložil zaplatit žalovanému náklady řízení v částce 1.662.395,- Kč „s 19 % DPH“. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce usnesením ze dne 26. ledna 2006, č. j. 12 Cmo 269/2005-196, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Následně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. listopadu 2009, č. j. 53 Cm 80/2003-723, ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti a žalovanému uložil zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 18.900.884,40 Kč.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal žalovaný odvolání; podáním ze dne 4. března 2010 požádal o přiznání osvobození od soudních poplatků.
Usnesením ze dne 6. září 2012, č. j. 53 Cm 80/2003-799, Městský soud v Praze, vycházeje z toho, že žalovaný byl k 11. červenci 2008 vymazán z registru společností, zastavil řízení o jeho návrhu na osvobození od placení soudního poplatku za odvolání (§107 odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu − dále též jen „o. s. ř.“).
Usnesením ze dne 6. listopadu 2012, Městský soud v Praze zrušil své usnesení ze dne 6. září 2012 (§12 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích), s tím, že výmaz žalovaného z rejstříku společností na Britských Panenských ostrovech nemá za následek ztrátu způsobilosti žalovaného být nadále účastníkem řízení (čl. 213 a násl. Zákona o společnostech č. 16 z roku 2004, ve znění zákona č. 26/2005, platného na Britských Panenských ostrovech – dále jen „Zákon o společnostech“).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného usnesením ze dne 28. ledna 2013, č. j. 12 Cmo 482/2012-831, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 6. listopadu 2012. Odvolací soud s poukazem na „úředně ověřený překlad“ Zákona o společnostech zdůraznil, že jedním z důvodů pro výmaz společnosti je neuhrazení ročního poplatku nebo pokuty z prodlení v době splatnosti [čl. 213 písm. c)]. Jelikož se společnost, člen představenstva, společník společnosti, likvidátor nebo konkursní správce mohou nadále hájit v řízeních, která byla proti společnosti zahájena nebo byla společností vedena před datem výmazu (čl. 215 odst. 2), nutno dovodit, že výmaz společnosti žalovaného (…) nemá automaticky za následek ztrátu subjektivity a společnost tak může pokračovat v již zahájených řízeních. Zůstane-li společnost vymazaná z rejstříku podle čl. 213 vymazaná kontinuálně po dobu desíti let, je zrušena s účinkem od posledního dne tohoto období (čl. 216).
Následně Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. července 2013, č. j. 53 Cm 80/2003-855, (mimo jiné) zamítl návrh žalovaného na osvobození od soudního poplatku za odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2009; Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. listopadu 2013, č. j. 12 Cmo 298/2013-856, usnesení soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil. Dovolání žalobce proti posledně označenému usnesení odvolacího soudu odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. listopadu 2015, č. j. 29 Cdo 5305/2015-888.
Konečně usnesením ze dne 8. června 2017, č. j. 53 Cm 80/2003-919, Městský soud v Praze, odkazuje na ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen „zákon“), zastavil odvolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku za odvolání a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného usnesením ze dne 4. ledna 2018, č. j. 12 Cmo 198/2017-931, potvrdil usnesení soudu prvního stupně a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Přitom nepovažoval za relevantní požadavek žalovaného, aby „vyčkal uplynutí desetileté lhůty od výmazu společnosti“ (a s tím spojeného zániku žalovaného).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, „spatřuje dovolací důvody v tom, že v daném případě se jedná o otázku, která nebyla v dané konkrétnosti dosud řešena, a v tom, že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci“; požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatel akcentuje, že v poměrech dané věci „požadavek na standardní prokázání majetkových poměrů neexistujícího subjektu nelze hodnotit než jako požadavek absolutně nesplnitelný“. Přitom z obsahu spisu – pokračuje dovolatel – plyne i „určitý morální aspekt daného případu, kdy žalovaný tím, že splnil své závazky vůči směnečnému věřiteli realizací smlouvy o poskytnutí záruk a zástav ze dne 8. září 1998 a převedl na směnečného věřitele ke dni 26. června 2001 veškerý svůj majetek, fakticky dal vzniknout situaci, která musela logicky vést k jeho zániku. Z daného pohledu, kdy fakticky se žalobce domáhá po žalovaném splnění závazku, který zanikl splněním, a v důsledku toho došlo k zániku žalovaného a tím zprostředkovaně k tomu, že žalovaný by nemohl v důsledku své absolutní majetkové nedostatečnosti bránit svá práva, je zřejmé, že takovéto striktní trvání na formálním a standardním prokazování majetkových poměrů účastníka by nemělo obstát a prioritou by měla být snaha o nalezení práva a spravedlnosti“.
Proto je podle dovolatele nepochybné, že „vzhledem na všechny okolnosti daného případu by zastavení řízení v důsledku neodstranitelné překážky řízení daleko více odpovídalo principům spravedlnosti, než jakákoli aprobace takovéto šikanózní žaloby“.
Podáním došlým Nejvyššímu soudu dne 21. srpna 2018 (původní) zástupce žalovaného JUDr. Petr Nipl (s odvoláním na předchozí korespondenci ohledně situace žalovaného) zopakoval, že žalovaný byl vymazán z registru společností na Britských panenských ostrovech ke dni 11. července 2008, s tím, že důvodem pro výmaz společnosti bylo neuhrazení pravidelného registračního poplatku registračnímu úřadu. Jelikož z obsahu spisu i ze zjištění soudů nižších stupňů ohledně právní úpravy platné na Britských panenských ostrovech plyne, že k „definitivnímu“ zániku žalovaného dojde (až) uplynutím deseti let od výmazu společnosti z registru společností, žalovaný zanikl k 11. červenci 2018; k témuž datu zanikla i plná moc, kterou žalovaný původně JUDr. Petru Niplovi v daném řízení udělil.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud v prvé řadě akcentuje, že dovolatel nijak nevymezil důvod dovolání, tj. právní posouzení věci, na němž dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, a které pokládá za nesprávné, včetně toho, v čem spočívá tato nesprávnost (§237 a §241a odst. 3 o. s. ř.). Srov. např. důvody stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněného pod číslem 460/2017 Sb.
Dovolací argumentace totiž směřuje dílem proti závěrům, na nichž soud prvního stupně založil rozsudek ze dne 5. listopadu 2009, dílem proti závěrům obsaženým ve (shora zmíněných) rozhodnutích o nepřiznání osvobození od soudních poplatků. Názor dovolatele, podle něhož „by zastavení řízení v důsledku neodstranitelné překážky řízení daleko více odpovídalo principům spravedlnosti, než jakákoli aprobace takovéto šikanózní žaloby“ (jinými slovy řečeno, podle něhož měl odvolací soud vyčkat, až žalovaný ztratí způsobilost být účastníkem řízení), přitom žádnou právní otázku neotvírá.
Jakkoli by výše uvedené (obecně vzato) mělo za následek odmítnutí dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř., v poměrech dané věci, kdy dovolatel (žalovaný) v průběhu dovolacího řízení (ke dni 11. července 2018) ztratil způsobilost být účastníkem řízení [čl. 213 písm. c), čl. 215 odst. 2 a čl. 216 Zákona o společnostech, ve spojení s ustanovením §19 o. s. ř.] a není zde žádný právní nástupce, s nímž by bylo možné v řízení pokračovat, Nejvyšší soud řízení o dovolání žalovaného zastavil (§243b a §107 odst. 1 a 5 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2020
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu