ECLI:CZ:NS:2020:29.CDO.2689.2018.1
sp. zn. 29 Cdo 2689/2018-109
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce obce Lánov , se sídlem v Lánově, Prostřední Lánov 200, PSČ 543 41, identifikační číslo osoby 00278041, zastoupeného JUDr. Milenou Duškovou, advokátkou, se sídlem ve Vrchlabí, Krkonošská 155, PSČ 543 01, proti žalovanému Stavoka Kosice, a. s. , se sídlem v Kosicích 130, PSČ 503 51, identifikační číslo osoby 25275119, zastoupenému Mgr. Karlem Půšem, advokátem, se sídlem v Sloupnu 13, PSČ 503 53, o splnění závazku předat záruční listinu, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 18 C 148/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. ledna 2018, č. j. 47 Co 215/2017-90, ve znění usnesení ze dne 21. února 2018, č. j. 47 Co 215/2017-94, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
[1] Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 18. července 2017, č. j. 18 C 148/2016-68, uložil žalovanému, aby „vydal“ žalobci „bankovní záruku k zajištění splnění povinnosti žalovaného dostát svým závazkům z titulu odpovědnosti za vady jím realizovaného díla ze smlouvy o dílo uzavřené mezi žalobcem a žalovaným dne 16. května 2012, č. 2503/2012“, s tím, že bankovní záruka bude obsahovat ve výroku blíže vymezené náležitosti, vystavena bude pouze bankou, která byla zřízena a provozuje činnost podle zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, a bude platná od 30. srpna 2014 po dobu 72 měsíců (I. výrok). Dále uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 108.917,40 Kč (II. výrok).
[2] Soud prvního stupně vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku zejména z toho, že:
1/ Dne 16. května 2012 uzavřel žalobce (jako objednatel) a žalovaný (jako zhotovitel) smlouvu o dílo č. 2503/2012 (dále též jen „smlouva o dílo“), jejímž předmětem bylo provedení blíže označené stavby. V článku VIII. smlouvy o dílo se smluvní strany dohodly, že nejpozději do 15 dnů ode dne protokolárního předání a převzetí hotového díla zhotovitel „předloží (předá)“ objednateli „bankovní záruku k zajištění splnění povinnosti zhotovitele dostát svým závazkům z titulu odpovědnosti za vady jím realizovaného díla, tj. za smluvené kvalitativní a kvantitativní parametry díla (za jakost díla) v záruční době (tzv. bankovní záruka za kvalitu díla)“. Bankovní záruka bude obsahovat písemné prohlášení banky, že uspokojí objednatele až do výše 3 % ceny díla bez daně z přidané hodnoty (tj. do částky 2.176.052 Kč), jestliže zhotovitel nesplní své povinnosti z titulu odpovědnosti za vady realizovaného díla v záruční době. Bankovní záruka musí být platná po celou záruční dobu, která činí 72 měsíců od převzetí díla objednatelem (článek XIII. smlouvy). Bankovní záruka bude vystavena pouze bankou, která byla zřízena a provozuje činnost podle zákona o bankách.
2/ Provedené dílo bylo předáno objednateli dne 30. srpna 2014.
3/ Zhotovitel nepředal objednateli bankovní záruku podle článku VIII. smlouvy o dílo v dohodnuté lhůtě a neučinil tak ani později.
[3] Na takto ustaveném základě soud prvního stupně uzavřel, že žaloba je důvodná. Přitom zdůraznil, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o dílo ve smyslu ustanovení §536 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (ve znění účinném do 31. prosince 2013, jež je s ohledem na datum uzavření smlouvy pro věc rozhodné), jejíž součástí bylo i vedlejší ujednání, podle kterého se žalovaný zavázal předložit v dohodnuté lhůtě žalobci bankovní záruku k zajištění případných závazků z titulu odpovědnosti za vady jím realizovaného díla. Svůj závazek žalovaný nesplnil.
[4] Soud prvního stupně neshledal důvodnou námitku žalovaného, že mezi účastníky byla uzavřena ústní dohoda, podle níž žalobce nebude vystavení a předání bankovní záruky po žalovaném požadovat. K prokázání takové dohody neoznačil žalovaný žádné důkazy, navíc ke změně smlouvy o dílo by mohlo podle ujednání smluvních stran dojít pouze písemnou formou.
[5] Za opodstatněné neměl soud prvního stupně ani výhrady žalovaného, že ujednání o zajištění závazku žalovaného prostřednictvím bankovní záruky je neplatné pro svou neurčitost. Podle soudu prvního stupně je ve smlouvě jasně stanoven text, který má bankovní záruka obsahovat, a je z ní rovněž zřejmé, kdo má bankovní záruku vystavit, jaké závazky a v jaké výši by měla zajišťovat a na jakou dobu má být poskytnuta. Malá nepřesnost v textu smlouvy o dílo (odkaz na neexistující článek smlouvy) nepředstavuje podstatnou vadu smlouvy, která by měla za následek její neplatnost.
[6] K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 30. ledna 2018, č. j. 47 Co 215/2017-90, ve znění usnesení ze dne 21. února 2018, č. j. 47 Co 215/2017-94, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, a to „ve správném znění“, podle kterého je žalovaný povinen vydat žalobci „listinu o bankovní záruce“, změnil jej ve výroku o nákladech řízení tak, že výše nákladů řízení, které je žalovaný povinen nahradit žalobci, činí 15.797,40 Kč (první výrok) a uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 5.136,70 Kč (druhý výrok).
[7] Odvolací soud přitakal skutkovým i právním závěrům soudu prvního stupně. K odvolacím námitkám žalovaného pak uvedl, že s tvrzením o existenci ústní dohody o změně smlouvy o dílo nemohl žalovaný v řízení uspět již z toho důvodu, že v poměrech dané věci byla smlouvou o dílo realizována veřejná zakázka, přičemž jak pro uzavření takové smlouvy, tak pro její změnu zákon vyžaduje (pod sankcí absolutní neplatnosti) písemnou formu (srov. §7 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, a §40 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále jen „obč. zák.“).
[8] Důvod, proč odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „ve správném znění“, spočívá pouze v zájmu na „stručnosti, srozumitelnosti a vykonatelnosti“ jinak věcně správného rozhodnutí.
[9] Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti oběma jeho výrokům) podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na řešení (níže uvedených) právních otázek, jež dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyly vyřešeny, případně při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
[10] Podle dovolatele jde konkrétně o otázku 1/ důkazního břemene ve sporu o vydání věci, 2/ uložení povinnosti k plnění prostřednictvím třetí osoby a 3/ materiální (ne)vykonatelnosti rozhodnutí.
[11] Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. K předestřeným otázkám pak argumentuje následovně:
[12] Ad 1/ (K důkaznímu břemenu ve sporu o vydání věci.)
Z obsahu podané žaloby se podle dovolatele podává, že předmětem daného sporu byl požadavek žalobce na vydání záruční listiny. Předpokladem úspěšnosti takové žaloby však je i okolnost, že ke dni rozhodnutí soudu žalovaný skutečně drží věc, jejíž vydání žalobce požaduje. Důkazní břemeno ohledně této skutečnosti přitom nepochybně tíží toho, kdo nárok na vydání věci uplatňuje (potud dovolatel odkazuje též na důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. února 2007, sp. zn. 22 Cdo 1010/2006). V projednávané věci se ovšem soudy nižších stupňů existencí předmětné listiny vůbec nezabývaly, žalobce v tomto směru dokonce ani ničeho netvrdil.
[13] Ad 2/ (K uložení povinnosti k plnění prostřednictvím třetí osoby.)
Jestliže v projednávané věci nemělo jít o vydání věci v pravém slova smyslu (nešlo o tzv. vindikační žalobu), ale soudy zamýšlely rozhodnout o ediční povinnosti žalovaného (o povinnosti vyhotovit požadovanou listinu), pak oba soudy přehlédly, že k vydání záruční listiny je oprávněna pouze banka. Napadeným rozhodnutím tak byla v podstatě uložena povinnost plnění osobě odlišné od účastníka řízení (bance), přičemž sám žalovaný uloženou povinnost splnit nemůže.
[14] Ad 3/ (K materiální vykonatelnosti rozhodnutí.)
Povinností soudu bylo učinit takové rozhodnutí, které by bylo věcně i logicky správné a které by bylo možné v případě nesplnění uložené povinnosti vynutit příslušnou formou exekuce. Výrok rozsudku odvolacího soudu je však podle přesvědčení dovolatele vnitřně rozporný, nesrozumitelný a tudíž nevykonatelný, když z použité formulace není zřejmé, zda má jít o vydání listiny již existující (kterou má žalovaný pouze vydat žalobci), nebo o listinu, která má být teprve vytvořena. V naposledy uvedeném případě by pak navíc nebylo možné „vydat listinu platnou v době dávno minulé“ (uvést v záruční listině, že bankovní záruka bude platná již od 30. srpna 2014).
[15] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
[16] Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.
[17] V rozsahu, ve kterém směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jež se týkají nákladů řízení (proti měnící části prvního výroku a proti druhému výroku), vylučuje přípustnost dovolání žalovaného ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Nadto dovolatel ve vztahu k této části napadeného rozhodnutí ani neuplatňuje žádnou dovolací argumentaci. Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné.
[18] Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., pak Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
[19] Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
[20] K otázce důkazního břemene ve sporu o vydání věci.
Na řešení této otázky napadené rozhodnutí zjevně vůbec nespočívá. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) – zcela v intencích toho, jak žalobce v podané žalobě vymezil (vylíčením rozhodujících skutečností a formulací žalobního petitu) předmět řízení – vyšel z toho, že žalobce se v dané věci domáhá splnění smluvní povinnosti mající původ v uzavřené smlouvě o dílo, tj. poskytnutí smluveného zajištění ve formě bankovní záruky, jejíž vystavení (některou z bank provozujících svou činnost podle zákona o bankách) se žalovaný zavázal opatřit. Oproti mínění dovolatele tedy v projednávané věci soudy nerozhodovaly o tzv. vindikační žalobě, kterou by se žalobce domáhal ochrany svého vlastnického práva proti tomu, kdo mu již existující věc (listinu) neprávem zadržuje (srov. §126 odst. 1 obč. zák.), nýbrž o žalobě na splnění výše označené smluvní povinnosti. O tom, že záruční listina dosud nebyla (některou z bank) vystavena a předána žalobci, přitom žádných pochyb není.
[21] K otázce uložení povinnosti k plnění prostřednictvím třetí osoby.
I potud se uplatněná dovolací argumentace zjevně míjí s obsahem rozhodnutí obou soudů. Jak se podává z výrokové části rozsudku soudu prvního stupně i rozsudku odvolacího soudu (s přihlédnutím k důvodům, na nichž oba soudy založily své závěry o důvodnosti žaloby), povinnost „vydat“ záruční listinu nepochybně nebyla oběma soudy uložena třetí osobě (bance), nýbrž přímo žalovanému. Obsahem smluvního závazku žalovaného (jak byl zjištěn soudy nižších stupňů z příslušných částí smlouvy o dílo) bylo zajistit u jím zvolené banky vystavení bankovní záruky ve prospěch žalobce s tím, že obsah záruční listiny bude odpovídat minimálně tomu, co bylo účastníky ujednáno v čl. VIII. smlouvy o dílo a takto vystavená záruční listina bude následně předána v dohodnuté lhůtě žalobci. Jestliže takový závazek žalovaný převzal, byl povinen jej také splnit. Okolnost, že k vystavení bankovní záruky je oprávněna pouze banka, je přitom pro rozhodnutí dané věci právně bezvýznamná; jde o skutečnost evidentní, jež ovšem nečiní plnění žalovaného bez dalšího nemožným (potud srov. mutatis mutandis též závěry Nejvyššího soudu formulované v rozsudku ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 3162/2009, uveřejněném pod číslem 42/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo v rozsudku ze dne 26. dubna 2018, sp. zn. 29 Cdo 2601/2016, uveřejněném pod číslem 65/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[22] K materiální (ne)vykonatelnosti rozhodnutí.
Potud je napadené rozhodnutí odvolacího soudu v obecné rovině souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, z níž se podává, že exekuční titul ukládající povinnost jinou než zaplacení peněžité částky je materiálně vykonatelný, jen je-li možné nařídit jeho výkon některým ze způsobů uvedených v §258 odst. 2 o. s. ř. Způsob výkonu rozhodnutí (exekuce) na nepeněžité plnění se řídí povahou uložené povinnosti. Při zkoumání této povahy soud vychází, přihlížeje k předepsanému způsobu výkonu rozhodnutí (exekuce), z obsahu rozhodnutí, především z jeho výroku, případně i z odůvodnění, avšak pouze za účelem výkladu výroku, tedy k odstranění případných pochybností o obsahu a rozsahu výrokem uložené povinnosti; výrok titulu nelze jakkoli doplňovat či opravovat. K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2004, sp. zn. 20 Cdo 965/2003, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2004, pod číslem 183.
[23] Současně není pochyb o tom, že v poměrech dané věci nebyla napadeným rozhodnutím uložena žalovanému povinnost k (nepeněžitému) plnění, které by neodpovídalo některému ze způsobů výkonu rozhodnutí (exekuce) uvedenému v §258 odst. 2 o. s. ř. (potud srov. též ustanovení §351 o. s. ř.).
[24] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 10. 2020
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu