ECLI:CZ:NS:2020:29.CDO.3185.2018.1
sp. zn. 29 Cdo 3185/2018-57
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Komerční banky, a. s. , se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 969/33, PSČ 114 07, identifikační číslo osoby 45317054, proti žalovaným 1) S. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY a 2) M. L. , narozenému XY, bytem XY, oběma zastoupeným Mgr. Janem Polákem, advokátem, se sídlem v Praze 7, Komunardů 1091/36, PSČ 170 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 152/2017, o dovolání žalovaných proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. dubna 2018, č. j. 5 Cmo 109/2018-36, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Směnečným platebním rozkazem ze dne 4. října 2017, č. j. 16 Cm 152/2017-12, Městský soud v Praze uložil žalovaným, aby zaplatili žalobci společně a nerozdílně směnečný peníz ve výši 1.476.709 Kč s 6% úrokem od 20. července 2017 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 4.922 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 74.082 Kč.
Proti směnečnému platebnímu rozkazu podali žalovaní v zákonné lhůtě námitky, v nichž (mimo jiné) uplatnili výhradu, že daná věc má být projednána v řízení před rozhodci. Podle žalovaných totiž směnka, jejíhož zaplacení se žalobce v dané věci domáhá (dále jen „sporná směnka“), měla zajišťovat splnění závazků prvního žalovaného ze smlouvy o úvěru registrační číslo 0099015217878, uzavřené dne 27. června 2016 mezi žalobcem a prvním žalovaným (dále jen „smlouva o úvěru“), v níž byla sjednána rozhodčí doložka.
Usnesením ze dne 14. února 2018, č. j. 16 Cm 152/2017-26, soud prvního stupně – odkazuje na ustanovení §106 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) – námitku nedostatku pravomoci zamítl.
Přitom zdůraznil, že v článku XVII. úvěrových podmínek, jež jsou podle článku 1.2 smlouvy o úvěru její nedílnou součástí, je skutečně obsažena rozhodčí doložka, o níž první žalovaný (v témže článku smlouvy o úvěru) prohlásil, že se seznámil s jejím zněním a s rozhodčí doložkou souhlasí. Sjednaná rozhodčí doložka pak stanoví, že všechny spory vznikající ze smlouvy o úvěru nebo v souvislosti s ní budou rozhodovány s konečnou platností buď Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky v rozhodčím řízení podle jeho řádu třemi rozhodci nebo obecnými soudy České republiky. Strana, která první podá žalobu či jiným způsobem zahájí řízení, provádí volbu způsobu řešení sporu dle předchozí věty. Tato volba je pak závazná pro obě strany ve vztahu k danému sporu.
Podle soudu prvního stupně je ze znění rozhodčí doložky zřejmé, že žalobci je ponecháno právo volby způsobu řešení sporu vzniklého ze smlouvy o úvěru. Jestliže tedy žalobce podal v projednávané věci žalobu u obecného soudu České republiky, založil tím také jeho pravomoc k projednání a rozhodnutí dané věci. Námitka žalovaných proto není důvodná.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením k odvolání žalovaných potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
Odvolací soud ve vztahu k prvnímu žalovanému přitakal závěru soudu prvního stupně, podle kterého sjednaná rozhodčí doložka by zakládala právo věc projednat před rozhodci jen tehdy, podal-li by žalobce rozhodčí žalobu. Jelikož se tak nestalo, je bez dalšího dána pravomoc soudu. Na druhého žalovaného se pak rozhodčí doložka vůbec nevztahuje, neboť byla sjednána jen mezi stranami smlouvy o úvěru. Ve vztahu k druhému žalovanému proto žalobce ani právo volby neměl.
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost vymezují ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatelé namítají, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) a požadují, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že řízení se zastavuje a vydaný směnečný platební rozkaz se zrušuje.
Dovolatelé především snáší argumenty ve prospěch závěru, podle něhož ustanovení §2 a §3 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“) neumožňují uzavřít rozhodčí smlouvu, podle níž by mohl být alternativně majetkový spor rozhodován soudem nebo rozhodcem pouze na základě volby učiněné jednostranně některým z účastníků. Z uvedeného důvodu mají dovolatelé tu část sjednané rozhodčí doložky, jež takovou volbu umožňuje, za neplatnou. Jelikož zbývající část rozhodčí smlouvy, v níž smluvní strany projevily vůli, aby o majetkových sporech mezi nimi rozhodoval stálý rozhodčí soud, lze považovat za platnou, lze podle dovolatelů uzavřít, že pro danou věc byla vyloučena pravomoc soudů a věc má být projednána před stálým rozhodčím soudem.
Za nesprávný mají dovolatelé rovněž závěr odvolacího soudu, podle kterého se rozhodčí doložka nevztahuje na druhého žalovaného. Vzhledem k tomu, že podle znění sjednané rozhodčí doložky podléhají rozhodčímu řízení všechny spory vznikající ze smlouvy o úvěru nebo v souvislosti s ní, dovozují dovolatelé, že rozhodování stálým rozhodčím soudem by měl podléhat rovněž spor mezi žalobcem a druhým žalovaným jakožto osobou, která v souladu s článkem 7.1 smlouvy o úvěru zajišťuje úvěrovou pohledávku žalobce vůči prvnímu žalovanému a která rovněž podepsala prohlášení avalisty.
Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, maje závěry napadeného rozhodnutí za věcně správné. Podle žalobce sjednaná rozhodčí doložka zakládá žalobci toliko právo volby, nikoli též povinnost tuto volbu učinit.
Dovolání žalovaných, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Učinil tak proto, že dovolatelé mu (oproti svému mínění) nepředkládají k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož sjednaná rozhodčí doložka (týkající se všech sporů vznikajících ze smlouvy o úvěru nebo v souvislosti s ní) není neplatná jen proto, že umožňuje straně, která jako první podá žalobu (popř. jinak zahájí řízení) zvolit, zda věc bude projednána (v rozhodčí smlouvě) označeným rozhodčím soudem, nebo před obecnými soudy, zcela odpovídá závěrům formulovaným Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 21. února 2008, sp. zn. 32 Cdo 2697/2007, jakož i v rozsudku ze dne 23. listopadu 2016, sp. zn. 33 Cdo 1546/2016.
V nich Nejvyšší soud vysvětlil, že základem pravomoci rozhodců, resp. stálého rozhodčího soudu (§13 zákona o rozhodčím řízení), k rozhodování sporu je rozhodčí smlouva. Rozhodčí doložka, jež dává volbu alternativy zahájit řízení u rozhodčího soudu nebo obecného soudu straně zahajující řízení, je doložkou alternativní. Z ustanovení §2 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení přitom nevyplývá povinnost jednoznačného stanovení pravomoci rozhodčímu soudu vedle obecného soudu, neboť v tomto ustanovení je účastníkům dána toliko možnost domáhat se svého práva tam, kde by jinak byla dána pravomoc soudu (za předpokladu, že spor je v souladu s ustanovením §2 odst. 1 až 5 zákona o rozhodčím řízení arbitrabilní), u jednoho nebo více rozhodců anebo stálého rozhodčího soudu, a to na základě rozhodčí smlouvy.
Jakkoli by již výše uvedená argumentace postačovala k přijetí závěru o nepřípustnosti dovolání obou žalovaných, lze pro úplnost doplnit, že rovněž ve vztahu k druhé předestřené otázce [zda se sjednaná rozhodčí doložka, jež byla součástí smlouvy o úvěru uzavřené jen mezi žalobcem a prvním žalovaným, vztahuje rovněž na spory vedené mezi žalobcem a druhým žalovaným (směnečným rukojmím)] rozhodnutí odvolacího soudu zcela respektuje ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu. K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 1130/2011 (jenž byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročníku 2012, pod číslem 87), jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2014, sp. zn. 29 Cdo 3969/2013.
Naposledy zmiňované rozhodnutí přitom bylo přijato v typově shodné věci (v níž se žalobce domáhal zaplacení směnky avalované jiným směnečným dlužníkem, jehož námitka, že podle smlouvy účastníků věc měla být projednána v rozhodčím řízení, byla založena na obdobném skutkovém rámci, jako námitka druhého žalovaného v nyní projednávané věci), přičemž Nejvyšší soud v něm uzavřel, že byť je přílohou smlouvy o zajištění blankosměnkou i „prohlášení avalisty“, podle jehož obsahu je avalista srozuměn s tím, že žalobce může práva plynoucí ze smlouvy o zajištění blankosměnkou uplatnit za podmínek stanovených v této smlouvě, je zcela zjevné, že uvedené prohlášení je (pouze) jednostranný právní úkon žalovaného (ve kterém navíc o rozhodčí doložce žádná zmínka není). Současně neměl pochyb o tom, že rozhodčí doložka sjednaná mezi žalobcem a výstavcem směnky nezakládá pravomoc rozhodce (v poměrech dané věci stálého rozhodčího soudu) ve sporu mezi žalobcem a žalovaným směnečným rukojmím (potud odkázal též na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 31. března 2009, sp. zn. 23 Cdo 2351/2007, uveřejněném pod číslem 2/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Srov. dále shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2014, sp. zn. 29 Cdo 3768/2013, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015, sp. zn. 29 Cdo 3495/2015.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval (k tomu srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněného pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 7. 2020
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu