ECLI:CZ:NS:2020:29.CDO.341.2020.1
sp. zn. 29 Cdo 341/2020-191
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobců a) Z. K. , narozené XY, b) M. K., narozeného XY, obou bytem XY, zastoupených žalobcem c), se sídlem XY, a c) L. K., narozeného XY, bytem XY, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, PSČ 128 10, o zaplacení částky 465 262,68 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 113/2017, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. září 2019, č. j. 12 Co 176/2019-164, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
[1] Žalobci (Z. K., M. K., a L. K.) se žalobou domáhají vůči žalované (České republice – Ministerstvu spravedlnosti) náhrady škody a nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu ve smyslu ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Nesprávný úřední postup žalobci spatřují v nepřiměřené délce řízení vedeného v době od 19. prosince 1995 do 19. října 2016 u Krajského soudu v Brně (dříve u Krajského obchodního soudu v Brně) pod sp. zn. 28 K 211/94 (dále jen „konkursní řízení“). V konkursním řízení byl správcem konkursní podstaty ustaven právní předchůdce žalobců L. K., a to v době od 18. ledna 1996 do 9. února 2002 (dále jen „L. K.“). Žalobci dále svůj nárok na náhradu škody odvozují od průtahů konkursního soudu při vyplacení odměny a náhrady hotových výdajů L. K., když první žádost žalobců o úhradu byla uplatněna dne 14. dubna 2002 a plnění bylo poskytnuto až dne 14. února 2017.
[2] Rozsudkem ze dne 21. března 2019, č. j. 26 C 113/2017-140, Obvodní soud pro Prahu 2:
1/ Zamítl žalobu o zaplacení částek 79 160,33 Kč, 126 102,35 Kč a 260 000 Kč; vše s příslušenstvím ve výrocích blíže specifikovaným (body I. až III. výroku).
2/ Rozhodl o nákladech řízení (bod IV. výroku).
[3] K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. září 2019, č. j. 12 Co 176/2019-164:
1/ Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých bodech I. a II. výroku (první výrok).
2/ Zrušil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém bodě III. výroku a v bodě IV. výroku o nákladech řízení a věc v uvedeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (druhý výrok).
[4] Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že snížení hodnoty peněz v důsledku inflace za dobu od 1. ledna 2003 do 31. prosince 2016 (nárok ve výši 79 160,33 Kč s příslušenstvím) „není škodou v hmotněprávním smyslu“ a žalobci se nemohou domáhat její náhrady. Žalobci se rovněž nemohou domáhat náhrady ušlého zisku odpovídajícího úrokům z prodlení za dobu od 1. ledna 2013 do 19. října 2016 (nárok ve výši 126 102,35 Kč s příslušenstvím), neboť nárok na zaplacení odměny a hotových výdajů správce konkursní podstaty vzniká „okamžikem schválení konečné zprávy“ a v průběhu konkursního řízení tak nemůže dojít k prodlení. Ohledně nároku na přiměřené zadostiučinění nemajetkové újmy vzniklé nepřiměřenou délkou konkursního řízení v době od 1. ledna 2003 do 19. října 2016 (nárok ve výši 260 000 Kč s příslušenstvím) odvolací soud neshledal správným závěr soudu prvního stupně, že žalobci ani L. K. nebyli účastníky konkursního řízení a nemajetková újma jim tak nemohla vzniknout.
[5] Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu prvního výroku podali žalobci dovolání, jehož přípustnost vymezují ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že „napadené rozhodnutí závisí na otázce hmotného práva, která je vyšším soudy rozhodována rozdílně a musí být tak dovolacím soudem řešená právní otázka posouzena jinak“. Konkrétně dovolatelé předestřeli následující právní otázky:
1/ Lze uplatnit nárok na náhradu skutečné škody představované poklesem hodnoty peněz v důsledku inflace a nárok na náhradu ušlého zisku v podobě úroků z prodlení, oba z titulu nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu spočívajícího v „dlouhodobě nevyplacené“ odměně a náhradě hotových výdajů L. K.?
2/ Lze postup soudů v konkursním řízení považovat za „excesivní z hlediska délky řízení, nečinnosti při rozhodování o nárocích žalobců a průtahů“?
[6] Dovolatelé namítají, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požadují, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvnímu stupně k dalšímu řízení, popř. aby jej změnil tak, že se „žaloba potvrzuje“, a žalobcům přiznal náhradu nákladů řízení.
[7] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
[8] Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v ustanovení §238 o. s. ř., odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. V případě otázky č. 1/ tak učinil proto, že ji odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od které dovolací soud neshledal důvod se odchýlit ani na základě argumentace obsažené v dovolání; v případě otázky č. 2/ tak učinil pro vady, jež brání projednání dovolání, a které dovolatelé nezhojili v zákonem předepsané propadné lhůtě.
[9] K otázce 1/.
Již v rozsudku ze dne 8. února 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000, Nejvyšší soud vysvětlil, že za skutečnou škodu je nutno považovat takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež je nutno vynaložit k uvedení do předešlého stavu. Ke zmenšení majetkového stavu dochází tím, že se zmenší hodnota jeho aktiv (příp. se zvětší hodnota pasiv) takovým způsobem, že jeho celkové vyjádření v penězích se oproti předchozímu stavu sníží. Z toho je zřejmé, že porovnání hodnot majetkového stavu pro účely náhrady škody je možné pouze převodem na peníze, které plní úlohu všeobecného ekvivalentu. Tuto svoji funkci peníze neztrácejí ani vlivem inflace, která se projevuje vzestupem cenové hladiny a zpravidla má za důsledek to, že za stejnou částku peněz lze v různých obdobích pořídit rozdílný objem spotřebních předmětů či jiných věcí.
[10] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že konečné slovo při schvalování hotových výdajů a odměny správce konkursní podstaty, má konkursní soud, a to nejpozději v době schvalování konečné zprávy [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 66/2007, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2011, pod číslem 119, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 23. července 2012, sp. zn. IV. ÚS 878/10, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 2865/2011, uveřejněný pod číslem 22/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 22/2014“)]. V R 22/2014 dovolací soud dále doplnil, že tam, kde v průběhu konkursního řízení dojde k „výměně“ správce konkursní podstaty, předpokládá zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), že konečné rozhodnutí o účelnosti hotových výdajů bývalého správce konkursní podstaty a nákladů spojených s udržováním a správou konkursní podstaty, jež bývalý správce konkursní podstaty uspokojil v průběhu konkursního řízení z majetku konkursní podstaty, je v rukou konkursního soudu, který vydává rozhodnutí podle ustanovení §29 ZKV (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 301/2011).
[11] Promítnuto do poměrů projednávané věci výše řečené znamená, že se dovolatelé nemohou domáhat náhrady škody vzniklé snížením hodnoty peněz v důsledku inflace. Nárok na zaplacení odměny a hotových výdajů bývalého správce L. K. nadto vznikl až právní mocí usnesení o schválení konečné zprávy.
[12] Se závěry uvedenými v odstavcích [10] až [12] je tak napadené rozhodnutí v souladu.
[13] K otázce ad 2/.
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, podle kterého požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2014“), či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
[14] Argument, že „napadené rozhodnutí závisí na otázce hmotného práva, která je vyššími soudy rozhodována rozdílně a musí být tak dovolacím soudem řešená právní otázka posouzena jinak“, může být způsobilým vymezením důvodu přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelů) dovolací soud odchýlit (srov. opět R 4/2014).
[15] Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání však dovolatelé ve vztahu k druhé označené otázce nedostáli.
[16] Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že argumentují-li dovolatelé závěry učiněnými v usnesení Ústavního soudu ze dne 24. února 2016, sp. zn. II. ÚS 1400/15, pak pomíjí jednak to, že uvedené usnesení vychází z odlišného skutkového základu sporu před obecnými soudy (v tam posuzované věci Ústavní soud rozhodoval o zajišťovacím opatření v trestním řízení), jednak to, že podle „nálezové“ judikatury Ústavního soudu nejsou usnesení Ústavního soudu judikatorně významná. Srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. listopadu 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, uveřejněný pod číslem 190/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, podle něhož usnesení Ústavního soudu nejsou považována za závazná ani pro Ústavní soud, ani za obecně precedenčně významná.
[17] Vytýkají-li dovolatelé odvolacímu soudu procesní vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak pomíjí, že k těmto vadám přihlíží dovolací soud pouze u přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Vady řízení, které (jako v této věci) nezahrnují podmínku existence právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., přípustnost dovolání samy o sobě založit nemohou.
[18] Jelikož napadeným rozsudkem odvolacího soudu se řízení ve věci samé nekončí, nerozhodoval Nejvyšší soud o nákladech dovolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O nákladech řízení včetně tohoto řízení dovolacího rozhodne soud prvního stupně v rozhodnutí, jímž se bude řízení u něho končit (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 12. 2020
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu