ECLI:CZ:NS:2020:29.CDO.3475.2018.1
sp. zn. 29 Cdo 3475/2018-117
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobců a) P. c. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY a b) L. K. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Martinem Heřmánkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Panská 891/5, PSČ 110 00, proti žalovanému UniCredit Leasing CZ, a. s. , se sídlem v Praze 4, Želetavská 1525/1, PSČ 140 10, identifikační číslo osoby 15886492, zastoupenému Mgr. Petrem Šabatkou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Panská 854/2, PSČ 110 00, o určení neplatnosti právních úkonů, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 176/2013, o dovolání žalobce b) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. září 2016, č. j. 2 Cmo 153/2015-71, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
[1] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. března 2015, č. j. 16 Cm 176/2013-42, zamítl žalobu, jíž se žalobci (M.I.B. Risk Management Agency, s. r. o. a L. K.) domáhali vůči žalovanému (UniCredit Leasing CZ, a. s.) určení, že „kupní smlouva/nájemní smlouva“ č. 1572215623 ze dne 4. května 2012, v níž vystupuje žalobce a) jako prodávající, žalovaný jako pronajímatel a společnost ABIC s. r. o. v likvidaci jako nájemce, dále prohlášení ručitele ze dne 4. května 2012, v němž vystupuje žalobce a) jako ručitel, a mimosměnečné ujednání k nájemní smlouvě č. 1572215623 ze dne 4. května 2012, v němž vystupuje žalovaný jako pronajímatel/směnečný věřitel, žalobce a) jako ručitel a žalobce b) jako avalista (dále též jen „sporné právní úkony“), jsou neplatné (výrok I.). Dále uložil žalobcům zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 28.314 Kč (výrok II.).
[2] Soud prvního stupně – odkazuje na ustanovení §80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) – předeslal, že dle ustálené právní teorie i judikatury má určovací žaloba preventivní povahu a jejím účelem je poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva. Není proto opodstatněna tam, kde právní vztah nebo právo již byly porušeny a kde je proto právním prostředkem ochrany takového právního vztahu nebo práva žaloba na plnění. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení tak může být dán jen tehdy, jestliže je způsobilé odstranit stav právní nejistoty žalobce nebo ohrožení jeho práva.
[3] Podle soudu prvního stupně však v poměrech projednávané věci podaná určovací žaloba výše uvedený účel nenaplňuje. Žalobci odůvodnili uplatněný nárok tvrzením, že žalobce a) byl na základě leasingové smlouvy uzavřené se žalovaným leasingovým nájemcem motorového vozidla Bentley Continental GT (dále též jen „vozidlo“). Mezi žalobcem a) a žalovaným následně došlo k dohodě o zpětném odkupu vozidla s tím, že novým leasingovým nájemcem se stane společnost ABIC s. r. o. (dále jen „společnost A“), vůči níž původně rovněž směřovala podaná žaloba. Dne 4. května 2012 proto žalobce a), žalovaný a společnost A uzavřeli „kupní smlouvu/nájemní smlouvu“ č. 1572215623 (dále též jen „leasingová smlouva“), přičemž za případné závazky společnosti A vyplývající z této smlouvy dle požadavku žalovaného převzal žalobce a) ručení. Jako prostředek zajištění pohledávek z leasingové smlouvy a ručitelského prohlášení pak dále žalobce a) 4. května 2012 vystavil a žalobce b) avaloval blankosměnku vlastní s tím, že podmínky, za nichž žalovaný může na blankosměnce doplnit chybějící údaje, byly dohodnuty v mimosměnečném ujednání podepsaném žalobci a žalovaným téhož dne.
[4] Jak bylo zjištěno provedeným dokazováním, žalovaný práva z vystavené směnky již uplatnil samostatnými směnečnými žalobami vůči oběma žalobcům [vůči žalobci a) v řízení vedeném Městským soudem v Praze pod sp. zn. 24 Cm 146/2013, vůči žalobci b) pak v řízení vedeném týmž soudem pod sp. zn. 56 Cm 47/2013], žaloba na určení neplatnosti sporných právních úkonů tudíž zjevně nemá preventivní charakter a nemůže být důvodná.
[5] Vrchní soud v Praze k odvolání žalobců v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud přitom přihlédl při označení účastníků řízení v záhlaví rozhodnutí ke změně obchodní firmy žalobce a) [nově označeného Public cool s. r. o.].
[6] Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných na základě provedeného dokazování soudem prvního stupně a přitakal rovněž jeho závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Přitom zdůraznil, že byla-li mezi účastníky vedena další (výše označená směnečná) řízení, v nichž byl také řešen „vztah zajištěný směnkou“, nepředstavuje podaná určovací žaloba nic jiného než nepřípustnou snahu žalobců o zpochybnění (pro ně zatím nepříznivých) výsledků probíhajících směnečných sporů. Na uvedeném závěru podle odvolacího soudu nemůže nic změnit ani žalobci namítaná „specifická“ povaha směnečných řízení, ani tvrzení žalobců, že o okolnostech, v nichž nyní spatřují důvod neplatnosti sporných právních úkonů (tj. o tom, že leasingovou smlouvu měla jménem společnosti A podepsat neznámá osoba, která se pouze vydávala za jejího jednatele), se měli dozvědět až po uplynutí lhůty k podání námitek proti směnečným platebním rozkazům vydaným v označených směnečných řízeních. Takovou skutečnost je totiž nutné „vtělit“ do návrhu na obnovu řízení, což ostatně žalobci také učinili; zda bude obnova povolena, pak není pro rozhodnutí dané věci (pro posouzení, zda na požadovaném určení je dán naléhavý právní zájem) významné.
[7] Z uvedených důvodů odvolací soud uzavřel, že návrh žalobců na určení neplatnosti sporných právních úkonů neplní preventivní charakter a nepředstavuje tak řešení, jež by vedlo k odstranění právní nejistoty mezi účastníky řízení.
[8] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce b) dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatel namítá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[9] Nejvyšší soud dovolání žalobce b), jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
[10] Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
[11] Právní posouzení věci odvolacím soudem, jde-li o řešení otázky existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení neplatnosti sporných právních úkonů, plně respektuje judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu k této otázce, z níž se podává, že:
1/ Určovací žaloba podle ustanovení §80 o. s. ř. [před 1. lednem 2014 šlo o ustanovení §80 písm. c) o. s. ř.] je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby přitom korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu. V judikatuře Nejvyššího soudu srov. např. rozsudek ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 1997, pod číslem 21, rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2006, sp. zn. 31 Cdo 1836/2005, uveřejněný pod číslem 53/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. února 2016, sp. zn. 31 Cdo 4001/2013, uveřejněný pod číslem 22/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V judikatuře Ústavního soudu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, uveřejněný pod číslem 35/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
2/ Naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Naléhavý právní zájem na určení však může být dán i v případě, kdy by bylo možno žalovat na plnění, jestliže se určovací žalobou vytváří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků a předejde-li se tak případně dalším sporům o plnění, nebo jestliže žalobou na plnění nelze řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá. K tomu srov. dále např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2019, sp. zn. 29 Cdo 1951/2017.
3/ Probíhá-li před soudem spor o zaplacení pohledávky ze smlouvy mezi věřitelem a dlužníkem, má se dlužník proti takovému nároku bránit v rámci tohoto sporu [a nikoli mu oponovat vzájemnou určovací žalobou (žalobou o určení neexistence právního vztahu z takové smlouvy)]. Viz důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2019, sp. zn. 29 Cdo 3742/2018.
[12] Důvod, pro který by se shora formulované závěry o posouzení otázky (ne)existence naléhavého právního zájmu žalobců na požadovaném určení neměly prosadit v poměrech projednávané věci, Nejvyšší soud nenachází. V situaci, kdy mezi žalovaným a dovolatelem probíhal spor o zaplacení směnky vystavené (a dovolatelem avalované) k zajištění pohledávek vzniklých na základě leasingové smlouvy, popřípadě z titulu ručení převzatého žalobcem a), měl dovolatel uplatnit obranu mající původ v těchto kauzálních vztazích účastníků (včetně námitky neplatnosti leasingové smlouvy) právě v tomto probíhajícím směnečném řízení. Jestliže tak neučinil a kauzální námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu nevznesl, případně se jejich prostřednictvím povinnosti zaplatit směnku neubránil, nemůže – jak přiléhavě poznamenal již odvolací soud – dovolatel výsledky proběhnuvšího směnečného řízení úspěšně zpochybnit tím, že následně podá žalobu o určení neplatnosti právního úkonu, na jehož základě měla vzniknout směnkou zajištěná pohledávka. Na takovém určení vskutku nemůže být – poměřováno výše uvedenými kritérii – naléhavý právní zájem (žádnou z výše popsaných funkcí určovací žaloby není takto uplatněný požadavek způsobilý naplnit).
[13] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
[14] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 8. 2020
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu