ECLI:CZ:NS:2020:29.CDO.35.2019.1
sp. zn. 29 Cdo 35/2019-387
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce I. C. Finance Corp., s. r. o., se sídlem v Lysé nad Labem, Vojanova 1076/21, PSČ 289 22, identifikační číslo osoby 27 12 68 03, zastoupeného Mgr. Janou Šubrtovou, advokátkou, se sídlem v Milovicích, U Sokolovny 271, PSČ 289 23, proti žalovanému R. Š. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Richardem Novákem, advokátem, se sídlem v Brně, Dvořákova 588/13, PSČ 602 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 38 Cm 248/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. srpna 2018, č. j. 12 Cmo 164/2018-347, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.162,40 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové směnečným platebním rozkazem ze dne 22. února 2013, č. j. 38 Cm 248/2012-5, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci směnečný peníz ve výši 50.000,- Kč s 6% úrokem od 1. prosince 2009 do zaplacení, (SMĚNEČNOU) odměnu 166,66 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 2.510,- Kč.
Rozsudkem ze dne 14. dubna 2015, č. j. 38 Cm 248/2012-141, Krajský soud v Hradci Králové směnečný platební rozkaz zrušil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 1. prosince 2015, č. j. 12 Cmo 202/2015-173, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Usnesením ze dne 14. září 2016, č. j. 38 Cm 248/2012-230, Krajský soud v Hradci Králové povolil obnovu řízení vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 38 C 248/2012; Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. dubna 2017, č. j. 12 Cmo 364/2016-262, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Následně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 13. března 2018, č. j. 38 Cm 248/2012-316, výše označený směnečný platební rozkaz (opětovně) zrušil (výrok I.) a žalobci uložil zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 39.450,30 Kč (výrok II.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 29. srpna 2018, č. j. 12 Cmo 164/2018-347, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku v tomto znění:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. dubna 2015, č. j. 38 Cm 248/2012-141, změněný rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 1. prosince 2015, č. j. 12 Cmo 202/2015-173, se mění tak, že směnečný platební rozkaz Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. února 2013, č. j. 38 Cm 248/2012-5, se zrušuje. Tento rozsudek nahrazuje rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. dubna 2015, č. j. 38 Cm 248/2012-141, změněný rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 1. prosince 2015, č. j. 12 Cmo 202/2015-173 (první výrok).
Dále odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 13. března 2018 ve výroku II. o nákladech řízení tak, že žalobci uložil zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 64.726,30 Kč (druhý výrok) a na náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení částku 10.488,30 Kč (třetí výrok).
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení čl. I. §17 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“) – uzavřel, že žalovaný směnkou zajištěnou pohledávku (z titulu půjčky) zcela uhradil; současně s poukazem na skutkové okolnosti nabytí směnky žalobcem dovodil, že žalovanému ve vztahu k žalobci (jako novému majiteli směnky) kauzální námitky přísluší.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Učinil tak proto, že dovolatel kritikou postupu odvolacího soudu podle ustanovení §213a odst. 1 o. s. ř. namítá existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci (tj. neuplatňuje způsobilý dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 věty první o. s. ř.). Navíc je z obsahu spisu zjevné, že sám žalobce navrhl „provést důkazy listinami z trestního spisu Městského soudu v Brně – sp. zn. 6 T 80/2014“ (viz protokol o jednání ze dne 17. března 2015 – č. l. 100-101). Skutečnost, že u následného jednání (dne 7. dubna 2015) na provedení důkazu listinami netrval, je (jde-li o oprávnění soudu provést důkaz listinou v tomto spise obsaženou – protokolem o výslechu obviněného M. M. ze dne 31. července 2014) právně nevýznamná.
K tomu srov. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. srpna 2009, sp. zn. 21 Cdo 4419/2008, a ze dne 31. března 2015, sp. zn. 21 Cdo 1467/2014, uveřejněné pod čísly 27/2010 a 91/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2016, sen. zn. 29 ICdo 30/2014.
Rovněž výhradou, podle níž odvolací soud hodnotil smlouvu o převodu cenného papíru, aniž touto listinou provedl důkaz, dovolatel neuplatňuje způsobilý dovolací důvod (nepolemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem), nýbrž tvrdí existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci. Navíc i v tomto případě je zcela nepochybné, že důkaz zmíněnou listinou provedl soud prvního stupně, přičemž odvolací soud neměl povinnost zmíněný důkaz opakovat (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2014, sp. zn. 29 Cdo 1640/2011, k jehož závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v usnesení ze dne 27. října 2015, sp. zn. 29 Cdo 534/2014).
Konečně Nejvyšší soud nemá pochybnosti ani o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu není nepřezkoumatelné (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Závěrem Nejvyšší soud dodává, že na rozdíl od žalovaného nemá dovolání za nepřípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Předmětem řízení totiž byla částka převyšující 50.000,- Kč (konkrétně částka 50.166,60 Kč); odměna podle čl. I. §48 odst. 1 bodu 4. směnečného zákona totiž není příslušenstvím pohledávky (§121 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, respektive §513 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce Nejvyšší soud odmítl a žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 27. prosince 2018), která podle ustanovení §7 bodu 5, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu v aktuálním znění), činí (z tarifní hodnoty 50.166,60 Kč) 3.140,- Kč, z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.); celkem činí 4.162,40 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. 1. 2020
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu