ECLI:CZ:NS:2020:29.CDO.4538.2018.2
sp. zn. 29 Cdo 4538/2018-352
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce JANČA & EMAS group s. r. o. , se sídlem v Praze 10, Průběžná 2265/84, PSČ 100 00, identifikační číslo osoby 25907069, zastoupeného JUDr. Igorem Zmydleným, advokátem, se sídlem ve Valašském Meziříčí, Náměstí 94/27, PSČ 757 01, proti žalovanému P. K. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Janem Válkem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Vítkova 247/7, PSČ 186 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 42 Cm 114/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. června 2018, č. j. 2 Cmo 55/2017-288, takto:
I. Dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. června 2018, č. j. 2 Cmo 55/2017-288, se odmítá v rozsahu týkajícím se směnečného peníze ve výši 37.194 Kč s 6% úrokem z této částky za dobu od 18. května 2010 do zaplacení a směnečné odměny ve výši 123,98 Kč.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. června 2018, č. j. 2 Cmo 55/2017-288, se zrušuje v rozsahu týkajícím se směnečného peníze ve výši 938.248 Kč s 6% úrokem z této částky za dobu od 18. května 2010 do zaplacení, směnečné odměny ve výši ve výši 3.127,16 Kč a dále ve všech výrocích o nákladech řízení; v tomto rozsahu se věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Krajský soud v Hradci Králové směnečným platebním rozkazem ze dne 1. července 2010, č. j. 42 Cm 114/2010-19, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 975.442 Kč s 6% úrokem od 18. května 2010 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 3.251,14 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 108.042 Kč.
[2] K námitkám žalovaného soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. ledna 2017, č. j. 42 Cm 114/2010-260, směnečný platební rozkaz v celém rozsahu zrušil (výrok I.) a uložil žalobci zaplatit na náhradě nákladů řízení žalovanému částku 199.493,57 Kč (výrok II.) a státu částku 1.110 Kč (výrok III.).
[3] Soud prvního stupně při posuzování důvodnosti námitek žalovaného proti směnečnému platebnímu rozkazu vyšel zejména z toho, že:
1/ Žalobce se domáhal po žalovaném zaplacení směnky vlastní, vystavené dne 23. října 2009 společností ECF elektrocentrum fabrik s. r. o. (dále jen „společnost ECF“) ve prospěch žalobce, znějící na směnečný peníz 975.442 Kč, splatné 17. května 2010, za jejíž zaplacení převzal žalovaný směnečné rukojemství (dále též jen „sporná směnka“).
2/ Sporná směnka byla původně vystavena jako blankosměnka bez uvedení údajů data vystavení, směnečné sumy a data splatnosti. Dne 23. října 2009 žalobce a společnost ECF (jednající žalovaným jako jednatelem společnosti) podepsali směnečné prohlášení (dále též jen „dohoda o vyplňovacím právu“), ve kterém nejprve uvedli, že mezi nimi byla dne 21. září 2006 uzavřena rámcová kupní smlouva, na jejímž základě se žalobce jako prodávající zavázal dodávat společnosti ECF jako kupujícímu zboží dle jeho objednávek. Dále se dohodli, že vystavenou blankosměnku bude žalobce oprávněn vyplnit po dobu trvání rámcové kupní smlouvy, případně i po jejím skončení, a to tak, že na blankosměnce uvede jako směnečnou sumu částku odpovídající aktuálnímu dluhu včetně příslušenství společnosti ECF, který „vznikl po podpisu tohoto směnečného prohlášení“. Jen na tyto závazky společnosti ECF se vztahuje směnečné prohlášení.
3/ Žalovaný se proti směnečnému platebnímu rozkazu bránil (mimo jiné) námitkou nesprávného vyplnění blankosměnky, podle níž žalobce do směnečné sumy nesprávně zahrnul i částku 872.667 Kč, odpovídající ceně dodaného zboží, kterou žalobce vyúčtoval daňovým dokladem (fakturou) č. 9109015368, vystaveným dne 6. listopadu 2009, když ke vzniku této pohledávky (k dodání objednaného zboží) došlo ještě před podpisem směnečného prohlášení.
4/ Podle tvrzení žalobce tvoří směnečnou sumu, která byla doplněna do blankosměnky, částky odpovídající třem nezaplaceným fakturám, přičemž kromě faktury č. 9109015368, znějící na částku 872.667 Kč, vůči jejímuž zahrnutí do směnečné sumy vznáší výhrady žalovaný, jde o fakturu č. 9109016433, znějící na částku 16.006 Kč, a fakturu č. 9109016444 2009, znějící na částku 21.188 Kč (obě ze dne 25. listopadu 2009), a dále částka 65.581 Kč odpovídající „příslušenství z těchto nezaplacených faktur“.
5/ Zboží, jehož cena byla vyúčtována fakturou č. 9109015368, bylo dodáno nejpozději 13. října 2009, jak je zřejmé z předložených dodacích listů č. 90521521 ze dne 8. října 2009, č. 80064186 ze dne 9. října 2009, č. 80064269 ze dne 13. října 2009 a č. 329694 ze dne 13. října 2009 (dále též jen „dodací listy“).
[4] Na takto ustaveném základě soud prvního stupně uzavřel, že ačkoli daňový doklad č. 9109015368 neodkazuje na žádný dodací list, při porovnání údajů o druhu a množství dodaného zboží se údaje na daňovém dokladu plně shodují s údaji na dodacích listech. Jelikož právo na zaplacení kupní ceny vzniklo žalobci dodáním zboží, přičemž poslední dodávka byla – podle údajů uvedených na dodacích listech – uskutečněna dne 13. října 2009, tedy před podpisem směnečného prohlášení, žalobce vyplnil blankosměnku v rozporu s dohodou o vyplňovacím právu a námitka nesprávného vyplnění blankosměnky je proto důvodná.
[5] Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. června 2018, č. j. 2 Cmo 55/2017-288, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že vydaný směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti ve výroku o věci samé a v rozsahu částky 69.448,40 Kč též ve výroku o náhradě nákladů řízení, ve zbývající části nákladového výroku směnečný platební rozkaz zrušil (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů mezi účastníky (druhý výrok) a o náhradě nákladů řízení státu (třetí výrok).
[6] Odvolací soud – poté, co zopakoval dokazování částí předložených listin (mimo jiné směnečným prohlášením, fakturou č. 9109015368 a dodacími listy) – dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že žalovaný se námitkou nesprávného vyplnění blankosměnky povinnosti uložené mu směnečným platebním rozkazem neubránil, když v řízení nebylo prokázáno, že cena zboží dodaného podle dodacích listů byla vyúčtována právě fakturou č. 9109015368. Přitom zdůraznil, že porovnáním údajů uvedených na dodacích listech a na daňovém dokladu č. 9709015368 zjistil, že dodací listy neobsahují žádnou vazbu na daňový doklad, stejně jako daňový doklad neodkazuje na žádné konkrétní dodací listy, čísla objednávek a zakázek uvedená na dodacích listech nekorespondují s číslem objednávky na daňovém dokladu, některé zboží uvedené v dodacích listech není uvedené na daňovém dokladu, nebo naopak zboží uvedené na daňovém dokladu se nenachází na dodacích listech.
[7] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 o. s. ř., maje za to (posuzováno podle obsahu dovolání), že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že „návrhu žalobce se vyhovuje“ v rozsahu částek zde uvedených.
[8] Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že rozhodl v jeho neprospěch, aniž by mu poskytl poučení podle ustanovení §118a o. s. ř. a varoval ho, že ohledně namítaných skutečností neunáší důkazní břemeno. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo pro dovolatele překvapivé, neboť do té doby se domníval, že vazba faktury č. 9109015368 a dodacích listů není mezi účastníky sporná. Ostatně byl to sám žalobce, kdo v insolvenčním řízení vedeném na majetek výstavce směnky spojil dodací listy s předmětnou fakturou. Uvedeným postupem se podle názoru dovolatele odvolací soud odchýlil od závěrů formulovaných např. v rozsudku Nejvyššího soudu 19. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009, jakož i od nálezu Ústavního soudu ze dne 27. března 2017, sp. zn. II ÚS 2724/16 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 50/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
[9] Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně zamítnout.
[10] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
[11] Nejvyšší soud se nejprve věcí zabýval v rovině přípustnosti dovolání.
[12] Přestože dovolatel výslovně napadá rozhodnutí odvolacího soudu ve všech jeho výrocích, dovolací argumentaci uplatňuje pouze ve vztahu k té části napadeného rozhodnutí, jež se týká směnečného peníze v celkové výši 938.248 Kč (včetně souvisejících postižních práv), tvořeného částí směnečné sumy, jež byla dle tvrzení žalovaného doplněna do blankosměnky neoprávněně a odpovídá jednak kupní ceně dodaného zboží, kterou žalobce vyúčtoval fakturou č. 9109015368, znějící na částku 872.667 Kč, jednak příslušenství této pohledávky (to má celkem činit částku 65.581 Kč, přičemž dosud není zřejmé, jaká část tohoto nároku se týká pohledávky vyúčtované právě označenou fakturou). Ve vztahu k zbývající části dovoláním napadeného rozhodnutí dovolatel nijak nezpochybňuje právní posouzení věci, na kterém napadené rozhodnutí spočívá (nenamítá, že v rozsahu částek 16.006 Kč a 21.188 Kč, odpovídajících fakturám č. 9109016433 a č. 9109016444, byla blankosměnka vyplněna v rozporu s dohodou o vyplňovacím právu), jinak řečeno, ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. neotevírá žádnou otázku procesního nebo hmotného práva, jež by mohla mít vliv na správnost této části napadeného rozhodnutí. V této části proto dovolání přípustné není a Nejvyšší soud je (v rozsahu vymezeném v prvním výroku tohoto rozhodnutí) odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.
[13] V rozsahu, v němž směřuje proti zbývající části měnícího výroku rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, je naopak dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., a to k řešení otázky dovolatelem otevřené, týkající se předpokladů, za nichž může odvolací soud dospět ke skutkovým zjištěním (rozhodným pro právní posouzení věci) odlišným od soudu prvního stupně a rozhodnout v neprospěch účastníka řízení z důvodu, že neunesl důkazní břemeno; v tomto směru rozhodnutí odvolacího soudu odporuje ustálené judikatuře Nejvyššího soudu.
[14] Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
[15] Podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.
[16] Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěrech, podle kterých:
1/ V občanském soudním řízení (v tzv. sporném řízení), pro které platí zásada dispoziční a projednací (a takovým bylo i řízení v této věci), je zásadně povinností účastníků řízení tvrdit skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé a označit důkazy k prokázání svých tvrzení o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé. Protože ve sporném řízení stojí strany proti sobě a mají opačný zájem na výsledku řízení, povinnost tvrzení a důkazní povinnost zatěžuje každou ze sporných stran ve zcela jiném směru. Každá ze stran sporu musí v závislosti na hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé a označit v zájmu jejich prokázání důkazy, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch (břemeno tvrzení a důkazní břemeno). Účastník, který netvrdil (žádné nebo všechny) skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé nebo neoznačil důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé, nese případné nepříznivé následky v podobě takového rozhodnutí soudu, které bude vycházet ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů (rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
2/ Poučovací povinnost podle §118a o. s. ř. je vybudována na objektivním principu. Znamená to, že poskytnutí potřebného poučení není závislé na tom, zda se soud prvního stupně o potřebě poučení vůbec dozvěděl. Nebylo-li účastníku potřebné poučení poskytnuto, ačkoli se tak mělo z objektivního hlediska stát, došlo i v tomto případě k porušení ustanovení §118a o. s. ř. [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011, uveřejněný pod číslem 59/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 59/2012“)].
3/ Jestliže soud prvního stupně příslušné poučení neposkytne (lhostejno z jakých důvodů), musí tak učinit (je-li podáno odvolání) odvolací soud v odvolacím řízení (§213b odst. 1 o. s. ř.), a to bez ohledu na to, že již došlo ke koncentraci řízení (R 59/2012).
4/ Poučení o důkazní povinnosti podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. poskytne soud nejen účastníku, který dosud o sporném tvrzení neoznačil žádný důkaz nebo který sice o svém sporném tvrzení důkaz označil, avšak jde o důkaz zjevně nezpůsobilý prokázat sporné tvrzení, ale i tehdy, provedl-li ohledně sporného tvrzení účastníkem navržené důkazy, jestliže jimi nedošlo k jeho prokázání a jestliže proto (z důvodu neunesení důkazního břemene) by účastník nemohl být ve věci úspěšný (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[17] Promítnuto do poměrů projednávané věci, dospěl-li odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) k závěru, že žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně (včas uplatněné) námitky protismluvního doplnění blankosměnky (jinak řečeno, neměl za prokázanou skutečnost, že dodací listy potvrzují právě dodání objednaného zboží, jehož cena byla vyúčtována fakturou č. 9109015368, kterou žalobce zahrnul při vyplňování blankosměnky do údaje směnečné sumy), bylo jeho povinností poskytnout žalovanému poučení podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. Jelikož odvolací soud tuto povinnost nesplnil (u odvolacího jednání konaného dne 12. června 2018 účastníkům řízení žádné poučení o jejich procesních povinnostech neposkytl), nemůže jeho rozhodnutí v dotčené části již z tohoto důvodu obstát.
[18] Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí (v rozsahu vymezeném ve druhém výroku tohoto rozhodnutí) zrušil (včetně závislých výroků o nákladech řízení) a věc potud vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.).
[19] Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 9. 2020
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu