ECLI:CZ:NS:2020:29.CDO.828.2020.1
sp. zn. 29 Cdo 828/2020-355
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobkyně Ing. Evy Mikulčákové , bytem XY, jako správkyně konkursní podstaty úpadce NAP a. s., identifikační číslo osoby 25054686, zastoupené JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem, se sídlem v Praze 1, Národní 340/21, PSČ 110 00, proti žalovanému GATE MEMORY s. r. o. , se sídlem v Praze 6, Bělohorská 236/89, PSČ 169 00, identifikační číslo osoby 24230774, zastoupenému JUDr. Zdeňkou Mužíkovou, advokátkou, se sídlem v Berouně, Husovo náměstí 44/31, PSČ 266 01, o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy a o vzájemné žalobě žalovaného na nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 67 C 343/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2019, č. j. 62 Co 277/2019, 62 Co 406/2017-329, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
[1] Rozsudkem ze dne 27. června 2017, č. j. 67 C 343/2016-81, Obvodní soud pro Prahu 9 vyhověl žalobě, jíž se žalobkyně (Ing. Eva Mikulčáková, jako správkyně konkursní podstaty úpadce NAP a. s.) domáhala nahrazení souhlasu žalovaného (GATE MEMORY s. r. o.) s vydáním částky 240.000 Kč, kterou obvodní soud přijal do úschovy od složitele (Webasto Thermo & Comfort Czech Republic, s. r. o.) usnesením ze dne 5. května 2016, č. j. 13 Sd 11/2016-31 (bod I. výroku); dále uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 15.246 Kč (bod II. výroku).
[2] Rozsudkem ze dne 29. července 2019, č. j. 67 C 343/2016-263, obvodní soud doplnil rozsudek ze dne 27. června 2017 o bod III. výroku, jímž zamítl vzájemnou žalobu žalovaného na nahrazení souhlasu žalobkyně s vydáním téže částky (240.000 Kč) [výrok I.]; současně rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
[3] K odvolání žalovaného Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil jak rozsudek obvodního soudu ze dne 27. června 2017 (první výrok), tak doplňující rozsudek 29. července 2019 (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení(třetí a čtvrtý výrok).
[4] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil v tom duchu, že žalobu žalobkyně zamítne a jeho vzájemné žalobě vyhoví, případněaby je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[5] Dovolatel namítá (poměřováno obsahem dovolání), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), snášeje v dovolání argumenty na podporu závěru, že mu nelze upřít právo, aby soud ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení zkoumal předpoklady vzniku tohoto nároku, za něž pro poměry dané věci má především posouzení, zda nemovitosti ve vlastnictví osoby odlišné od úpadce (za jejichž užívání složitelem má oprávněné osobě náležet částka složená do soudní úschovy) jsou v konkursní podstatě úpadce stále zahrnuty (sepsány) oprávněně. Soudům potud vytýká nepředvídatelný výklad podústavního práva.
[6] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
[7] Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v posouzení dovoláním předestřených právních otázek souladné s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.
[8] Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že vylučovací žaloba podle §19 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, je svou povahou (obdobně jako vylučovací žaloba ve vykonávacím řízení) žalobou procesní, jejímž prostřednictvím se (jen) pro dobu trvání konkursu konečným způsobem vymezuje příslušnost určitého majetku ke konkursní podstatě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, uveřejněný pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutía stanovisek). V rozsudku ze dne 20. listopadu 2014, sp. zn. 21 Cdo 953/2014, uveřejněném pod číslem 48/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud vysvětlil, že otázku, zda určitý majetek byl pojat do soupisu majetkové podstaty oprávněně, je povolán řešit výlučně insolvenční soud, a to na základě žaloby na vyloučení majetku z majetkové podstaty, kterou projedná a rozhodne jako incidenční spor; jiný než insolvenční soud nemůže posuzovat příslušnost určitého majetku k majetkové podstatě dlužníka, a to ani jako otázku předběžnou. Jakkoli šlo o závěry, jež se pojily s vylučovací žalobou podle §225 zákonač. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), v rozsudku ze dne 31. července 2019, sp. zn. 29 Cdo 533/2017, se k nim Nejvyšší soud přihlásil (měl je za uplatnitelné) i pro poměry upravené zákonem o konkursu a vyrovnání. S těmito závěry [použitelnými pro odpověď na otázku, zda v řízení o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy se soudy mohou (nezávisle na konkursním soudu rozhodujícím příslušný incidenční spor) zabývat oprávněností soupisu určitého majetku do majetku konkursní podstaty úpadce] je napadené rozhodnutí v souladu. Současně jde o závěry, jež v žádném ohledu neodporují judikatuře citované dovolatelem na podporu jeho argumentace v dovolání, jakož i o závěry, na nichž neshledává Nejvyšší soud důvod cokoli měnit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
[9] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a u žalobkyně nebyly zjištěny žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 11. 2020
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu