ECLI:CZ:NS:2020:29.CDO.893.2020.1
sp. zn. 29 Cdo 893/2020-273
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce D. M. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Hanou Kapitánovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, sady 5. května 296/36, PSČ 301 00, proti žalované L. K. , narozené XY, bytem XY, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 48 Cm 273/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. června 2013, č. j. 9 Cmo 67/2013-181, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. června 2013, č. j. 9 Cmo 67/2013-181, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 10. prosince 2012, č. j. 48 Cm 273/2011-74, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 10. listopadu 2011, č. j. 48 Cm 273/2011-12, kterým uložil žalované zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši 251.712 Kč s 6% úrokem od 23. září 2011 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 831 Kč a náhradu nákladů řízení (výrok I.); dále rozhodl o nákladech námitkového řízení (výrok II.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalované ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zrušil směnečný platební rozkaz (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel při posuzování důvodnosti námitek, jimiž se žalovaná bránila povinnosti uložené jí směnečným platebním rozkazem, zejména z toho, že:
1/ Žalobce se v posuzované věci domáhal zaplacení směnky vlastní, vystavené dne 17. prosince 2010 žalovanou na řad žalobce, znějící na směnečný peníz 258.493 Kč, splatné dne 22. září 2011 (dále též jen „sporná směnka“).
2/ Dne 22. listopadu 2010 žalovaná jako budoucí objednatel a společnost Ekonomické stavby s. r. o. (dále jen „společnost E“) jako budoucí zhotovitel uzavřeli smlouvu o budoucí smlouvě o dílo č. 324/10 (dále též jen „smlouva o smlouvě budoucí“), v níž se smluvní strany zavázaly v dohodnuté době uzavřít smlouvu o dílo, jejímž předmětem bude zhotovení stavby rodinného domu. Podle článku III. bodu 3.3 smlouvy byla žalovaná povinna uhradit do 30 dnů po podpisu této smlouvy budoucímu zhotoviteli zálohu ve výši 170.000 Kč „na krytí přípravných prací“, s tím, že záloha bude vyúčtována ve smlouvě o dílo a z konečné ceny díla odečtena.
3/ Žalobce (jako věřitel) uzavřel se žalovanou (jako dlužnicí) dne 17. prosince 2010 smlouvu o půjčce č. 324/10-101221 (dále též jen „smlouva o půjčce“), v níž se zavázal poskytnout dlužnici půjčku ve výši 170.000 Kč, určenou na financování zálohy dle článku III. bodu 3.3 smlouvy o smlouvě budoucí. Smluvní strany se dále dohodly, že finanční prostředky budou poskytnuty tak, že věřitel převede nejpozději do 21. prosince 2010 uvedenou částku přímo ve prospěch budoucího zhotovitele (společnosti E). K zajištění pohledávky žalobce se žalovaná zavázala vystavit vlastní směnku znějící na částku 258.493 Kč.
Na takto ustaveném základě odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně, který měl námitky žalované vznesené proti směnečnému platebnímu rozkazu za nedůvodné – dospěl k závěru, že žalobou uplatněnému nároku nelze vyhovět.
Odvolací soud považoval pro posouzení důvodnosti námitek za podstatnou především povahu právního vztahu mezi účastníky. Přestože samotná smlouva o půjčce nebyla uzavřena mezi žalovanou a společností E, nelze podle přesvědčení odvolacího soudu pominout (jak ostatně upozornil již Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. listopadu 2012, sp. zn. I. ÚS 563/2011, jímž bylo rozhodnuto o ústavní stížnosti jiného klienta společnosti E), že žalobce vystupuje (nejen v posuzovaném případě, ale i ve vztahu k jiným spotřebitelům) při uzavírání smluv o dílo a při poskytování půjček ve „dvoudomém“ postavení, tj. jednak jako jednatel společnosti E (která uzavírá smlouvy o dílo), jednak jako „nepodnikající“ fyzická osoba (která poskytuje dlužníkům půjčky na úhradu zálohy na cenu díla).
Jelikož není pochyb o tom, že samotná smlouva o smlouvě budoucí je spotřebitelskou smlouvou ve smyslu ustanovení §52 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), je podle odvolacího soudu třeba na žalobce také v právním vztahu založeném smlouvou o půjčce (jakož i směnečnou dohodou, tj. dohodou uzavřenou mezi žalobcem a žalovanou o důvodu sporné směnky) pohlížet jako na dodavatele podle ustanovení §52 odst. 2 obč. zák., tj. jako na osobu, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Půjčku, kterou měl žalobce poskytnout žalované je proto třeba považovat za spotřebitelský úvěr ve smyslu §2 písm. a) zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb. (dále též jen „zákon o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru“), s tím, že podle názoru odvolacího soudu „nejsou dány výjimky“ stanovené v §1 odst. 2 tohoto zákona (rozuměj, že nejde o žádný ze zde vypočtených případů, na něž se zákon o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru nevztahuje).
Zdůrazňuje, že při „právním hodnocení“ spotřebitelských smluv je nutno „mít na paměti“, že jejich právní úprava obsažená v páté hlavě první části občanského zákoníku je výsledkem implementace směrnic Evropských společenství na ochranu spotřebitele a je ji proto třeba interpretovat v souladu s obsahem a účelem těchto směrnic (v poměrech dané věci zejména s čl. 10 směrnice Rady ze dne 22. prosince 1986 č. 87/102/EHS o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se spotřebitelského úvěru – dále jen „směrnice 87/102“), odvolací soud dále dovodil, že požadavek formulovaný v ustanovení §12 zákona o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, podle kterého splácí-li spotřebitel spotřebitelský úvěr prostřednictvím směnky nebo šeku nebo zajišťuje-li jimi jeho splacení, musí si věřitel počínat tak, aby byla zachována všechna práva spotřebitele, která vyplývají ze smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru, je nutné vykládat v tom smyslu, že věřitel je povinen při vystavení směnky zajišťující splnění spotřebitelského úvěru (půjčky) postupovat způsobem, který dlužníkovi umožní uplatnit stejnou obranu (tj. obranu, která dlužníkovi přísluší proti původnímu věřiteli) také proti „eventuálnímu nabyvateli směnky“.
V posuzovaném případě však podle odvolacího soudu žalobce uvedeným způsobem nepostupoval, když se žalovanou uzavřel směnečnou dohodu, podle které měla být pohledávka ze smlouvy o půjčce zajištěna směnkou znějící na řad žalobce, nikoli rektasměnkou. Jen u takové směnky (směnky „nikoliv na řad“) by totiž dlužník mohl vznášet námitky ze svého vztahu k předchozímu majiteli směnky i proti jejímu eventuálnímu nabyvateli, zatímco u směnek na řad je „přenos námitek“ směnečného dlužníka vůči nabyvateli směnky možný jen velmi obtížně, a to za podmínek stanovených čl. I. §17 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“).
Podle odvolacího soudu lze „nemožnost uzavřít směnečnou dohodu k použití směnky na řad (…) nepřímo dovodit“ i ze zákazu stanoveného v ustanovení §56 odst. 1 a odst. 3 písm. k) obč. zák., neboť platí-li obecně, že není „právně přípustné převádět dluhy dodavatele na třetí osobu, zhoršila-li by se tím možnost spotřebitele domoci se splnění své pohledávky, pak je nutno logicky dojít k závěru, že tatáž právní nedovolenost musí platit i v obráceném pořadí, tj. převádí-li (má-li možnost převádět) dodavatel na jinou osobu pohledávku (…) a proti této jiné osobě se spotřebitel může bránit s většími obtížemi, než by to bylo možné vůči dodavateli“.
Odvolací soud proto uzavřel, že nebyla-li v uzavřené směnečné dohodě vyloučena převoditelnost směnky rubopisem, pak taková dohoda „obsahuje“ ujednání, které způsobuje k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran a směnečná dohoda je pro rozpor se zákonem podle ustanovení §39 obč. zák. neplatná. Tato skutečnost sice nezpůsobuje neplatnost směnky, zakládá však důvodnou obranu proti povinnosti zaplatit směnku remitentovi (jinak řečeno, žalovaná není z uvedeného důvodu povinna na směnku plnit).
Okolnost, že sporná směnka nebyla v daném případě indosována na jinou osobu, měl odvolací soud – pro posouzení otázky platnosti uzavřené směnečné dohody – za právně bezvýznamnou, když nelze „učinit závěr, že směnečná dohoda je platná až do okamžiku, kdy remitent převede směnku rubopisem na jiného a teprve v důsledku tohoto jednání se dodatečně stává uzavřená směnečná dohoda absolutně neplatnou. Pro rozpor se zákonem je uvedená směnečná dohoda absolutně neplatná od samého počátku, neboť v sobě zahrnuje možnost remitenta (…) počínat si tak, že nebudou zachována všechna práva spotřebitele, která vyplývají ze smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Dovolatel namítá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.
Konkrétně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nepřesným výkladem judikatury Ústavního soudu dospěl k nesprávnému závěru ohledně včasnosti námitek, které žalovaná vznesla po uplynutí zákonné třídenní námitkové lhůty. Nález Ústavního soudu ze dne 14. ledna 2013, sp. zn. IV. ÚS 376/11 (jde o nález uveřejněný pod číslem 12/2013 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), jímž argumentoval odvolací soud, se podle dovolatele nevztahuje na nyní projednávanou věc, v níž (oproti Ústavním soudem posuzované věci) směnka nebyla vystavena (původně) jako blankosměnka, nedošlo k její indosaci, byla uplatněna neprodleně po splatnosti a námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu byly vzneseny až rok po uplynutí lhůty k jejich podání.
Za nesprávný má dovolatel rovněž závěr odvolacího soudu, podle kterého lze smlouvu o půjčce uzavřenou mezi žalobcem a žalovanou podřadit pod režim spotřebitelských smluv. Z pouhého opakování určité činnosti (poskytování půjček klientům společnosti E) ještě nelze dovozovat, že by tak žalobce činil s úmyslem obcházet zákon. Ostatně, i kdyby žalobce poskytl žalované předmětnou půjčku jako podnikatel, jak dovozuje odvolací soud, nemohl by se na předmětný závazkový právní vztah použít zákon o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, když je zřejmé, že půjčka poskytnutá žalované byla účelově určena na financování prvních přípravných prací pro stavbu rodinného domu, jinak řečeno, účel poskytnuté půjčky jednoznačně spadá pod negativní vymezení působnosti stanovené v §1 odst. 2 tohoto zákona.
V této souvislosti dovolatel připomíná, že směrnice Evropské unie nelze, jak činí odvolací soud v dané věci, aplikovat (na rozdíl od nařízení) přímo, ale musí být do právního řádu členského státu implementovány. V případě směrnice 87/102 se tak stalo právě zákonem o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, přičemž ani tento zákon, ani směrnice 87/102 použití směnek k zajištění závazků ze spotřebitelského úvěru nezakazují, pouze ukládají věřiteli povinnost počínat si tak, aby byla zachována všechna práva spotřebitele.
Odvolací soud podle přesvědčení dovolatele navíc shora uvedené normy také nesprávně vyložil, když dovodil, že dlužník může k zajištění závazku ze spotřebitelského úvěru vystavit pouze směnku s doložkou nikoli na řad (rektasměnku). Dohoda o vystavení směnky na řad totiž oproti mínění odvolacího soudu nepředstavuje bez dalšího ujednání, které způsobuje k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, ani v jejím důsledku nedochází ke zhoršení dobytnosti nebo zajištění pohledávky spotřebitele ve smyslu ustanovení §56 odst. 3 písm. k) obč. zák. (žádnou takovou pohledávku ostatně žalovaná vůči žalobci ani nemá). Nerovnováha v právech a povinnostech stran by mohla podle dovolatele nastat až tehdy, došlo-li by nejen k převodu směnky na nového majitele, ale tímto převodem by se také skutečně zhoršilo postavení spotřebitele. Ani jedna z uvedených podmínek však v poměrech dané věci splněna nebyla, neboť nedošlo ani k převodu sporné směnky, ani ke zhoršení postavení žalované.
Závěr odvolacího soudu, podle kterého je směnečná dohoda neplatná podle ustanovení §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem, proto podle dovolatele nemůže z výše uvedených důvodů obstát. Ostatně žalovaná ani námitku neplatnosti směnečné dohody v zákonné lhůtě nevznesla.
Žalovaná ve vyjádření navrhuje dovolání žalobce odmítnout, případně zamítnout, majíc závěry přijaté odvolacím soudem za věcně správné.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., když právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá (co do řešení otázky platnosti dohody smluvních stran o zajištění pohledávek ze spotřebitelské smlouvy směnkou na řad) a které bylo dovoláním zpochybněno, je v rozporu s (později přijatou) judikaturou Nejvyššího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Ustanovení §52 obč. zák. (ve znění účinném v době uzavření všech výše označených smluv, pro věc rozhodném) určovalo, že spotřebitelskými smlouvami jsou smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel (odstavec 1). Dodavatelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti (odstavec 2). Spotřebitelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti (odstavec 3).
Podle ustanovení §55 obč. zák. se smluvní ujednání spotřebitelských smluv nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení (odstavec 1). Ujednání ve spotřebitelských smlouvách ve smyslu §56 se považují za platná, pokud se spotřebitel nedovolá jejich neplatnosti (§40a). Ovlivňuje-li však takové ujednání přímo i další ujednání smlouvy, může se spotřebitel dovolat neplatnosti celé smlouvy (odstavec 2). V pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější (odstavec 3).
Podle ustanovení §56 obč. zák. spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran (odstavec 1).
Z ustanovení §1 zákona o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru se podává, že tento zákon stanovil některé podmínky smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, v souladu s právem Evropských společenství (odstavec 1). Tento zákon se nevztahuje (mimo jiné) na smlouvu, ve které je poskytován spotřebitelský úvěr na koupi, výstavbu, opravu nebo údržbu nemovitosti (odstavec 2 písm. a/).
Podle ustanovení §12 téhož zákona pak v rozhodné době platilo, že splácí-li spotřebitel spotřebitelský úvěr prostřednictvím směnky nebo šeku nebo zajišťuje-li jimi jeho splacení, musí si věřitel počínat tak, aby byla zachována všechna práva spotřebitele, která vyplývají ze smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru.
Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že řešením právních otázek, jež mu jsou dovoláním předestírány (posouzením povahy smluv uzavíraných žalobcem v souvislosti se zajišťováním částečného financování výstavby rodinných domů pro klienty společnosti E, jakož i posouzením otázky platnosti ujednání smluvních stran o zajištění pohledávek ze spotřebitelské smlouvy směnkou vystavenou ve formě na řad), se (po vydání dovoláním napadeného rozhodnutí) zabýval v rozsudku ze dne 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 562/2014, uveřejněném pod číslem 105/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 105/2017“). Šlo přitom o typově shodnou věc téhož žalobce, vycházející ze skutkového rámce, jenž se v ničem podstatném nelišil od nyní projednávané věci (žalobce ve věci rozebírané v označeném rozhodnutí rovněž uplatňoval práva ze směnky vlastní vystavené na jeho řad, zajišťující pohledávky vzniklé na základě smlouvy o půjčce, poskytnuté za obdobných podmínek pro účely financování výstavby rodinného domu klientům společnosti E).
Závěry, k nimž Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí dospěl (a na nichž nevidí důvod cokoli měnit ani v nyní projednávané věci), lze shrnout následovně:
1) Charakter spotřebitelské smlouvy má (vedle účastníky uzavřené smlouvy o smlouvě budoucí) rovněž smlouva o půjčce (včetně směnečné smlouvy, jež je její součástí), neboť i žalobce měl při jejím uzavření postavení dodavatele ve smyslu ustanovení §52 odst. 2 obč. zák. Pro posouzení postavení žalobce coby dodavatele při uzavírání smlouvy o půjčce a směnečné smlouvy v ní obsažené totiž není významné pouze formální hledisko (tj. zejména označení žalobce ve smlouvě a skutečnost, že jde v případě žalobce a společnosti E o dva samostatné subjekty práva), ale je nutné zohlednit také skutečný účel žalobcova jednání, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem, jež byly pro jeho učinění podstatné (určující). Z tohoto pohledu přitom nemůže být pochyb, že účelem uzavření smlouvy o půjčce nebylo uspokojování osobní potřeby (spotřeby) žalobce, ale naopak šlo o činnost, kterou žalobce (ve zjevné souvislosti s obchodními aktivitami společnosti E, v níž vykonává funkci jednatele) provádí opakovaně a za úplatu.
2) Ke shodným závěrům – jde-li o spotřebitelskou povahu smluv uzavíraných žalobcem v souvislosti se zajištěním částečného financování výstavby rodinných domů pro klienty společnosti E – dospěl Nejvyšší soud také v rozsudku ze dne 30. září 2015, sp. zn. 29 Cdo 688/2012. Na nezbytnost zabývat se (při posuzování oprávněnosti nároků uplatňovaných žalobcem vůči klientům společnosti E) „dvoudomým“ vystupováním žalobce, tedy tím, že žalobce ve smluvních vztazích s uvedenými osobami vystupuje jednak jako jednatel společnosti E, jednak jako fyzická osoba, pak upozornil rovněž Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 563/11. Důvody, pro které by se neměly závěry v něm vyslovené uplatnit i v nyní projednávané věci, přitom Nejvyšší soud nenachází.
3) Účastníky uzavřenou smlouvu o půjčce však nelze považovat za smlouvu o spotřebitelském úvěru podle zákona č. 321/2001 Sb. Zákon o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru se totiž nevztahoval (mimo jiné) také na smlouvu, ve které je spotřebitelský úvěr poskytován na výstavbu nemovitosti (srov. ustanovení §1 odst. 2 písm. a/ zákona). Přitom právě o takový případ šlo i v posuzované věci, kdy na základě uzavřené smlouvy o půjčce měly být finanční prostředky poskytnuty (srov. ve smlouvě výslovně vyjádřený účel půjčky) na výstavbu rodinného domu (na úhradu zálohy určené ke krytí prvních přípravných prací). Předmětná půjčka je proto – se zřetelem k jejímu dohodnutému účelu – vyloučena z působnosti zákona o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a úpravu v něm obsaženou (včetně ustanovení §12 tohoto zákona) nelze na právní vztah účastníků, založený smlouvou o půjčce a směnečnou smlouvou, použít.
4) Obstát by ostatně nemohl ani závěr o neplatnosti ujednání účastníků o zajištění pohledávek ze spotřebitelského úvěru směnkou na řad, založený na výkladu ustanovení §12 zákona o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru.
5) Zákon o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru užití směnek jako platebního nebo zajišťovacího prostředku v souvislosti se spotřebitelským úvěrem nezakazoval a nijak smluvní strany nelimitoval ani co do formy, v níž může být taková směnka vystavena (zákaz použití směnek, a to bez rozlišování jejich formy, při splácení nebo zajištění spotřebitelského úvěru byl v českém právním řádu zakotven až s účinností od 25. února 2013 – srov. ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 43/2013 Sb.). Úprava provedená ve výše citovaném ustanovení §12 zákona o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru se pak omezila jen na stanovení zvláštní prevenční povinnosti věřitele, který byl nucen počínat si (v případech, kdy měl být spotřebitelský úvěr splácen prostřednictvím směnky nebo měl být takový úvěr směnkou zajištěn) tak, aby „byla zachována všechna práva spotřebitele, která vyplývají ze smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru“. Takto formulovanému požadavku může věřitel dostát i tehdy, bude-li ke splácení nebo zajištění spotřebitelského úvěru využita (v závislosti na dohodě smluvních stran vyjádřené v uzavřené směnečné smlouvě) směnka s formou na řad. Postavení dlužníka na takové směnce se totiž – co do možnosti uplatnění práv, jež dlužníku jako spotřebiteli přísluší – nebude nijak lišit od postavení dlužníka na (odvolacím soudem aprobované) směnce vystavené s doložkou nikoli na řad (na rektasměnce).
6) Tak tomu přitom bude nejen tehdy, zůstane-li směnka v rukou původního věřitele (tedy v situaci, kdy k žádné změně v právním postavení spotřebitele vůbec nedochází), popřípadě dojde-li k převodu směnky na nového majitele ve smyslu ustanovení čl. I. §20 odst. 1 směnečného zákona jen s účinky obyčejného postoupení pohledávky (a dlužníku zůstanou – stejně jako u převedené rektasměnky – zachovány všechny námitky, které měl proti poslednímu majiteli směnky), ale také (oproti mínění odvolacího soudu) v ostatních „běžných“ případech indosace, tj. bude-li směnka převedena na nabyvatele rubopisem (indosamentem) ještě před protestem pro neplacení nebo před uplynutím lhůty k protestu a nový majitel nabude práva ze směnky originárně (neodvozeně od právního postavení převodce). Ani v takové situaci totiž nebude možné – má-li být zachován respekt k právům spotřebitele plynoucím z uzavřené spotřebitelské smlouvy – upřít žalovanému směnečnému dlužníku právo uplatnit vůči nabyvateli směnky námitky zakládající se na jeho vlastních vztazích k remitentovi (viz též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. 29 Cdo 1155/2014, uveřejněného pod číslem 104/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K výše uvedeným závěrům se pak Nejvyšší soud přihlásil rovněž v rozsudcích ze dne 30. listopadu 2016, sen. zn. 29 ICdo 4/2016 a sen. zn. 29 ICdo 68/2014.
Promítnuto do poměrů projednávané věci výše řečené znamená, že závěr o neplatnosti mimosměnečného ujednání (směnečné smlouvy) žalobce a žalované o zajištění pohledávky žalobce spornou směnkou, nelze, jak nesprávně učinil odvolací soud, opřít jen o zjištění, že sporná směnka byla vystavena ve formě na řad. Jinak řečeno, ani skutečnost, že na základě dohody účastníků směnečného vztahu byla k zajištění pohledávky vůči spotřebiteli použita směnka vystavená ve formě na řad, nevede bez dalšího k závěru o neplatnosti uzavřené směnečné smlouvy pro rozpor se zákonem podle ustanovení §39 obč. zák.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem již z výše uvedených důvodů nemůže obstát, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil (včetně závislého výroku o nákladech řízení) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Zabývat se další dovolací argumentací pokládal Nejvyšší soud v dané situaci za zbytečné.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2020
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu