ECLI:CZ:NS:2020:29.ICDO.106.2019.1
KSBR 53 INS XY
24 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 106/2019-291
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Tetera a spol. , se sídlem v Ostravě, Poštovní 39/2, PSČ 702 00, identifikační číslo osoby 04029178, jako insolvenčního správce dlužníka GEODIS BRNO, spol. s r. o., proti žalovanému GEOSYNTAX a. s. , se sídlem v Praze 1, Kaprova 42/14, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 28135016, o odpůrčí žalobě, o vstupu vedlejšího účastníka do řízení, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka G. B. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 53 INS XY, o dovolání L. P. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Kateřinou Sedláčkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Ostrovní 126/30, PSČ 110 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. března 2019, č. j. 24 ICm XY, 13 VSOL XY (KSBR 53 INS XY), takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
[1] Usnesením ze dne 6. prosince 2018, č. j. (72) 24 ICm XY, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) nepřipustil vstup L. P. (dále také jen „L. P.“) do řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného (bod I. výroku), nepřiznal mu právo na náhradu nákladu řízení (bod II. výroku), nepřipustil vstup R. J. (dále také jen „R. J.“) do řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného (bod III. výroku) a též mu nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (bod IV. výroku).
[2] K odvolání L. P. a R. J. Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu.
[3] Výslovně proti celému usnesení odvolacího soudu podal L. P. dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení právní otázky, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, tvrdí, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení, a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, eventuálně aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
[4] S přihlédnutím k době vydání napadeného usnesení je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (článek II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
[5] K dovolání proti části výroku napadeného rozhodnutí, jímž byly potvrzeny body III. a IV. výroku usnesení insolvenčního soudu týkající se R. J.
[6] Zkoumání, zda je dovolání v této části objektivně přípustné (v daném případě podle §237 o. s. ř.), předchází – ve smyslu §243c odst. 3, §240 odst. 1 a §218 písm. b/ o. s. ř. – posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání. K podání dovolání je totiž oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněné pod číslem 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[7] Při posuzování subjektivní přípustnosti dovolání nelze přehlédnout, že dovolatel napadá výrok usnesení odvolacího soudu i v části, kterou je potvrzen bod III. výroku usnesení insolvenčního soudu o nepřipuštění R. J. do řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalované a bod IV. výroku o nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení R. J.
[8] Potud zjevné, že dovolatel napadá část usnesení odvolacího soudu, která se jej nedotýká. Dovolání tak není ve výše uvedeném rozsahu subjektivně přípustné a Nejvyšší soud dovolání v této části odmítl podle §243c odst. 1 a 3 o. s. ř., ve spojení s §218 písm. b/ o. s. ř.
[9] K dovolání proti části prvního výroku ohledně práva na náhradu nákladů řízení dovolatele.
[10] Nejvyšší soud dovolání v rozsahu směřujícímu proti části výroku napadeného rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil bod II. výroku usnesení insolvenčního soudu o nákladech řízení, odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné dle §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.
[11] K dovolání proti části výroku napadeného rozhodnutí ohledně vedlejšího účastenství dovolatele.
[12] Dovolání ve zbývající části, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. též odmítl.
[13] Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu představovanou usnesením ze dne 30. května 2013, sen. zn. 29 ICdo 9/2013, uveřejněným pod číslem 89/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V situaci, kdy z označeného rozhodnutí plyne, že ve sporu vyvolaném insolvenčním řízením nelze proti vůli účastníka, který má být tím, kdo do řízení jako vedlejší účastník vstoupil, v řízení podporován, vedlejší účastenství nejen „založit“, ale ani „udržet“, nemá dovolatelova námitka, že žalovaný vyslovil svůj nesouhlas po uplynutí lhůty k tomu určené insolvenčním soudem, žádný význam.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu a dovolateli se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 11. 2020
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu