ECLI:CZ:NS:2020:29.ICDO.108.2018.1
KSBR 44 INS XY
44 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 108/2018-187
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců Mgr. Rostislava Krhuta a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce JUDr. Tomáše Truschingera , se sídlem v Brně, Bašty 413/2, PSČ 602 00, jako insolvenčního správce dlužníka F. E., zastoupeného JUDr. Lukášem Kučerou, advokátem, se sídlem v Brně, Bašty 413/2, PSČ 602 00, proti žalovaným 1) K. E. , narozené XY, bytem XY, 2) L. E. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Alenou Vavříkovou, advokátkou, se sídlem v Kroměříži, Velehradská 507/41, PSČ 767 01, 3) M. E. , narozené XY, bytem XY, a 4) J. B. , narozenému XY, bytem XY, o určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 44 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka F. E. , narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 44 INS XY, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. ledna 2017, č. j. 44 ICm XY, 12 VSOL XY (KSBR 44 INS XY), ve znění usnesení ze dne 29. listopadu 2017, č. j. 44 ICm XY, 12 VSOL XY (KSBR 44 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Druhá žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 1. července 2014, č. j. 15/44 ICm XY, určil, že právní úkon dlužníka – smlouva o zřízení věcného břemene ze dne 23. července 2010, kterou bylo zřízeno doživotní a bezplatné užívání jedné ideální poloviny nemovitých věcí (blíže specifikovaných v rozsudku) [dále jen „nemovitosti“] ve prospěch žalovaných – je neúčinný (bod I. výroku), rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku) a uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně České republice soudní poplatek (bod III. výroku).
Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:
1/ Smlouva o zřízení věcného břemene doživotního a bezplatného užívání nemovitostí ve prospěch žalovaných byla uzavřena dne 23. července 2010 s účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 26. července 2010.
2/ Insolvenční řízení na majetek dlužníka bylo zahájeno dne 9. listopadu 2011.
3/ Usnesením ze dne 5. ledna 2012, č. j. KSBR 44 INS XY, Krajský soudu v Brně zjistil úpadek dlužníka.
4/ Žaloba insolvenčního správce byla podána dne 2. května 2012.
5/ Druhá žalovaná je sestrou dlužníka.
Na tomto základě insolvenční soud – odkazuje na §239 odst. 1, 2 a 3 a §240 odst. 1, 2 a 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a §133 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) – konstatoval, že uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene doživotního a bezplatného užívání nemovitostí ve prospěch žalovaných ze dne 23. července 2010 je neúčinným právním úkonem dlužníka, neboť zřízením věcného břemene došlo ke snížení prodejní ceny nemovitostí a ke ztížení jejich prodeje na úkor věřitelů dlužníka a žalovaným se v řízení nepodařilo vyvrátit domněnku uvedenou v §240 odst. 2 insolvenčního zákona, tedy, že ke zřízení věcného břemene došlo v době, kdy byl dlužník již v úpadku (žalovaní pouze tvrdili, že o úpadku dlužníka nevěděli).
K odvolání druhé žalované Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud se plně ztotožnil s argumentací insolvenčního soudu a – odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015, sen. zn. 29 ICdo 17/2013 – dodal, že pro posouzení právního úkonu dlužníka jako neúčinného dle §240 insolvenčního zákona není rozhodné, zda žalovaní věděli, že dlužník byl v době uskutečnění odporovaného právního úkonu v úpadku, nebo že tento právní úkon vedl k dlužníkovu úpadku, či úmysl žalovaných odporovaným právním úkonem zkrátit uspokojení věřitelů dlužníka. Přičemž odvolatelka v řízení nijak neprokazovala, že dlužník v době uskutečnění odporovaného právního úkonu v úpadku nebyl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala druhá žalovaná dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, a to:
1/ Lze zřízení věcného břemene k nemovitosti osobě, která nemovitosti užívá a vynakládá investice na jejich běžnou údržbu, považovat za plnění, kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti dle §240 odst. 4 písm. c) insolvenčního zákona?
2/ Lze zřízení bezplatného věcného břemene k nemovitosti osobě, která nemovitosti užívá, a která po dobu přiměřenou majetkovým poměrům dlužníka hradí pravidelné měsíční splátky úvěru dlužníka, považovat za právní úkon bez přiměřeného protiplnění?
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), neboť dostatečně nezohlednil ve svých závěrech skutečnost, že dovolatelka (spolu s první žalovanou) v jedné z nemovitostí bydlí, a tudíž provádí její údržbu zabraňující jejímu chátrání a poklesu hodnoty, a v období od 2. ledna 2010 do 20. května 2011 platila za dlužníka splátky hypotéky, čímž za dlužníka zaplatila na jeho dluh celkem 153.000 Kč.
Dovolatelka má za to, že tyto skutečnosti jsou způsobilé odůvodnit posouzení projednávané věci (zřízení věcného břemene dlužníkem) jako učinění právního úkonu dlužníkem, kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti [§240 odst. 4 písm. c) insolvenčního zákona].
Dále má dovolatelka za to, že na skutečnosti výše uvedené lze pohlížet také jako na samotné přiměřené protiplnění, jež dlužník za zřízení věcného břemene obdržel.
Z těchto důvodů dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce považuje rozhodnutí soudů nižších stupňů za správná a navrhuje dovolání odmítnout, popř. zamítnout.
Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Při výkladu ustanovení §240 insolvenčního zákona se judikatura Nejvyššího soudu ustálila na těchto závěrech:
1/ K naplnění skutkové podstaty neúčinnosti právního úkonu podle ustanovení §240 insolvenčního zákona se nevyžaduje dlužníkův úmysl zkrátit věřitele, ale pouze zjištění, že dlužník byl v době uskutečnění zpochybněného právního úkonu v úpadku (nebo že tento právní úkon vedl k dlužníkovu úpadku). Jde-li o úkon činěný ve prospěch osoby dlužníku blízké, pak se skutečnost, že úkon byl učiněn v době, kdy byl dlužník v úpadku, předpokládá. V takovém případě je na žalovaném, chce-li se odpůrčí žalobě ubránit, aby tvrdil a prokázal, že dlužník v době uzavření darovací smlouvy nebyl v úpadku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 17/2013).
2/ Podmínky odporovatelnosti ve smyslu §240 insolvenčního zákona se posuzují ke dni vzniku právního úkonu (právního jednání); ke stejnému okamžiku se zjišťuje i to, zda měl dlužník po uzavření odporovaného právního úkonu další dostatečný majetek k uspokojení věřitelů, v jejichž prospěch se insolvenční neúčinnost vyslovuje (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2015, sen. zn. 29 ICdo 48/2013, uveřejněný pod číslem 106/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
3/ Protiplnění dle §240 insolvenčního zákona musí být majetkové povahy, reálné a přiměřeně ekvivalentní, neboť jinak dochází ke zkrácení uspokojení věřitelů, nacházel-li se dlužník v době provedení sporného právního jednání v úpadku (jako v této věci). Dlužník totiž musí obdržet majetkovou hodnotu, ze které mohou být věřitelé uspokojeni. Protiplnění nemůže mít jinou, např. nemajetkovou povahu či podobu, kterou nelze nijak zpeněžit či využít k uspokojení věřitelů. Toto pravidlo platí o to více u věcných břemen (služebností a reálných břemen) zřízených dlužníkem na majetku náležejícím do majetkové podstaty, neboť ta zpeněžením nezanikají (nestanoví-li jiný právní předpis jinak) a přechází spolu se zpeněženým majetkem na nového vlastníka, přičemž jedinou výjimkou, kdy tomu tak není, je právě neúčinnost právního jednání vedoucího ke zřízení věcného břemene dle §285 odst. 4 insolvenčního zákona (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2019, sen. zn. 29 ICdo 178/2017).
4/ Prokáže-li insolvenční správce v řízení o odpůrčí žalobě, že dlužník poskytl třetí osobě plnění právním jednáním, které je podle své povahy právním jednáním bez přiměřeného protiplnění (§240 insolvenčního zákona) [jde např. o darovací smlouvu nebo o smlouvu o bezúplatném zřízení práva odpovídajícího věcnému břemeni], pak povinnost tvrzenía důkazní břemeno ohledně skutečnosti, že za předmětné plnění byloi tak poskytnuto přiměřené protiplnění, nese tato osoba (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 178/2017, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 ICdo 98/2018).
5/ Otázku, zda jde o plnění, kterým bylo ve smyslu ustanovení §240 odst. 4 písm. c) insolvenčního zákona vyhověno ohledům slušnosti, je třeba posuzovat vždy s ohledem na konkrétní okolnosti každého případu a při jejím posuzování je třeba přihlížet zejména k tomu, o jaké konkrétní plnění jde, zda je v dané situaci ospravedlnitelné, že tímto plněním třetí osobě dlužník tuto osobu zvýhodní na úkor svých věřitelů, zda je dlužníkem poskytnuté plnění za daných okolností přiměřené jeho majetkovým poměrům a zda se poskytnutím plnění podstatně nesnižuje hodnota dlužníkova majetku, v jaké majetkové (popřípadě sociální) situaci se v době právního jednání nacházel nabyvatel plnění a jakou subjektivní hodnotu pro něj toto plnění s ohledem na jeho majetkovou (sociální) situaci představuje, ale i k tomu, zda tímto plněním dlužník skutečně chtěl vyhovět ohledům slušnosti (zda právní jednání bez přiměřeného protiplnění nečinil pouze v úmyslu zkrátit uspokojení pohledávek svých věřitelů) [srov. opět důvody rozsudku Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 98/2018].
6/ Pojem „ohledy slušnosti“ užitý v ustanovení §240 odst. 4 písm. c) insolvenčního zákona je nutné vykládat tak, že dlužníkem poskytnuté plnění musí vyhovovat těmto ohledům jak ve vztahu k nabyvateli plnění, tak ve vztahu k dlužníku. Za plnění, kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti vůči jiné osobě (nabyvateli plnění), by bylo možné považovat například poskytování výživného, byť by k tomu dlužník nebyl podle zákona povinen, za situace, kdy by nabyvatel plnění byl na tomto příjmu existenčně závislý. I v takovém případě však musí být plnění dlužníka přiměřené jeho majetkovým poměrům a nesmí podstatně snižovat hodnotu jeho majetku (viz opět rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 98/2018).
Výše uvedeným judikatorním závěrům se rozhodnutí odvolacího soudu nijak neprotiví (je s nimi v souladu).
Namítá-li dovolatelka nově, že přiměřené protiplnění za zřízení věcného břemene má představovat jednak provádění běžné údržby nemovitostí, jednak částka 153.000 Kč, kterou měla dovolatelka zaplatit za dlužníka coby splátky hypotečního úvěru, nelze přehlédnout, že tuto argumentaci poprvé nepřípustně uplatňuje až v dovolacím řízení. Vzhledem k tomu, že přihlédnout k těmto skutečnostem Nejvyššímu soudu zapovídá ustanovení §241a odst. 6 o. s. ř., je výše uvedená argumentace pro účely dovolacího řízení právně bezcenná.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §163 insolvenčního zákona, §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání druhé žalované bylo odmítnuto a vznikla jí tak povinnost nahradit žalobci jeho náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 8. srpna 2018), která podle ustanovení §7 bodu 5., §9 odst. 4 písm. c) a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí (z tarifní hodnoty ve výši 50.000 Kč) částku 3.100 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 714 Kč. Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném do 29. září 2017 (článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce.
V Brně dne 28. 5. 2020
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu