ECLI:CZ:NS:2020:29.ICDO.108.2020.1
KSOS 39 INS XY
39 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 108/2020-158
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobců a) J. F. , narozeného XY, a b) A. D. , narozené XY, obou bytem XY, zastoupených Mgr. Ivo Šotkem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Ostružnická 325/6, PSČ 779 00, proti žalovanému Mgr. Martinu Fuchsigovi , se sídlem v Oticích, Hlavní 25, PSČ 747 81, jako insolvenčnímu správci dlužníka J. F., narozeného XY, o určení neplatnosti kupní smlouvy, o žalobě žalobců na obnovu řízení, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 39 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka J. F. , narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 39 INS XY, o dovolání žalobců proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. března 2020, č. j. 39 ICm XY, 13 VSOL XY (KSOS 39 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Okresního soudu v Opavě dne 8. července 2014 se žalobci (J. F., narozený XY, a A. D.) domáhali vůči žalovanému (Mgr. Martinu Fuchsigovi, jako insolvenčnímu správci dlužníka J. F., narozeného XY) určení, že „kupní smlouva uzavřená žalovaným s R. P. na podíl o velikosti ½ nemovitostí specifikovaných v čl. I. odst. 2, je neplatná z důvodu porušení zákonného předkupního práva“, a že „žalovaný je povinen žalobcům nabídnout k odkoupení podíl o velikosti ½ nemovitostí specifikovaných v čl. I. odst. 2 za cenu 900.000,- Kč“.
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 14. dubna 2015, č. j. Ncp 204/2015-50, určil, že k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni jsou (věcně) příslušné Krajské soudy; současně věc postoupil Krajskému soudu v Ostravě.
Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 10. července 2015, č. j. 39 ICm XY, zastavil řízení pro nezaplacení soudního poplatku podle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.
Usnesením ze dne 30. listopadu 2015, č. j. 39 ICm XY, insolvenční soud odmítl odvolání žalobců proti usnesení ze dne 10. července 2015, č. j. 39 ICm XY, jako opožděné. Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobců usnesením ze dne 29. dubna 2016, č. j. 39 ICm XY, 13 VSOL XY (KSOS 39 INS XY), potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 30. listopadu 2015, č. j. 39 ICm XY.
Podáním ze dne 8. listopadu 2018, doručeným insolvenčnímu soudu dne 23. listopadu 2018 (č. l. 97 až 99), podali žalobci a dlužník žalobu na obnovu řízení, kterou se domáhali „obnovy řízení vedeného u Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn. 13 VSOL 29/2016“.
Usnesením ze dne 25. června 2019, č. j. 39 ICm XY, ve znění usnesení ze dne 18. prosince 2019, č. j. 39 ICm XY, insolvenční soud zamítl žalobu na obnovu řízení a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce a) J. F. usnesením ze dne 17. března 2020, č. j. 39 ICm XY, 13 VSOL XY (KSOS 39 INS XY), potvrdil usnesení insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud ̶ cituje ustanovení §228 a §235f zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) ̶ zdůraznil, že žalobou na obnovu řízení žalobce (odvolatel) napadl usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení, kterým insolvenční soud odmítl jako opožděné odvolání proti usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku.
Jelikož žalobou na obnovu řízení napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím ve věci samé, není žaloba na obnovu řízení přípustná.
Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 17. března 2020 podali žalobci dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci odvolacím soudem, podle něhož usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení, kterým soud prvního stupně odmítl odvolání pro opožděnost, není rozhodnutím ve věci samé, odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu.
K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 75/2003, ze dne 22. srpna 2006, sp. zn. 29 Odo 592/2005, ze dne 23. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 3019/2008, jakož i usnesení ze dne 6. března 2018, sp. zn. 21 Cdo 5108/2017, 21 Cdo 5109/2017 [včetně v jeho důvodech zmíněného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 1997, pod číslem 88, k jehož závěrům (ohledně vymezení pojmu „rozhodnutí ve věci samé“) se Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 25. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 92/97, uveřejněném pod číslem 10/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že účastník může pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro opožděnost, napadnout žalobou pro zmatečnost (§229 odst. 4 o. s. ř.). Přípustnost žaloby na obnovu řízení proti usnesení odvolacího soudu tak výslovně vylučuje ustanovení §230 odst. 2 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
V Brně dne 23. 9. 2020
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu