ECLI:CZ:NS:2020:29.ICDO.114.2018.1
KSPH 67 INS XY
67 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 114/2018-303
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců Mgr. Rostislava Krhuta a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobců a) D. J. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Janou Jankotovou, advokátkou, se sídlem v Praze 8, Andrštova 1078/7, PSČ 180 00, b) H. V. , narozené XY, bytem XY, c) L. V. , narozené XY, bytem XY, a d) Golden Opportunity, družstva , se sídlem v Praze 1, Hybernská 1012/30, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 29012805, proti žalovaným 1) JUDr. Lucii Marešové , jako insolvenční správkyni dlužníka D. J., se sídlem XY, a 2) O. G. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Ondřejem Kafkou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Valentinská 92/3, PSČ 110 00, o určení neplatnosti kupní smlouvy o zpeněžení zajištěného majetku dlužníka prodejem mimo dražbu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 67 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka D. J. , vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 67 INS XY, o dovolání žalobce a) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. prosince 2017, č. j. 67 ICm XY, 102 VSPH XY (KSPH 67 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce a) je povinen zaplatit první žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalobce a) je povinen zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 24. května 2016, č. j. KSPH 67 ICm XY, zamítl žalobu na určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené dne 27. srpna 2015 mezi první žalovanou a druhým žalovaným, jíž se převádí vlastnické právo k blíže označenému pozemku (dále jen kupní smlouva), [bod I. výroku], zastavil řízení ve vztahu mezi žalobkyní c) a žalovanými (bod II. výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (body III. až V. výroku).
Insolvenční soud vyšel z toho, že:
1/ Zajištěný věřitel (A. K.) udělil 26. srpna 2015 pokyn ke zpeněžení majetku dlužníka prodejem mimo dražbu.
2/ Kupní smlouva byla uzavřena v písemné formě s dostatečně určitým označením smluvních stran a jejího předmětu.
3/ Kupní smlouva byla následně zveřejněna v insolvenčním rejstříku.
Argumentaci žalobců, dovozující neplatnost kupní smlouvy z důvodu sjednání nižší kupní ceny, než kolik činila (dle jejich názoru) obvyklá cena prodávaného majetku, měl insolvenční soud pro výsledek sporu za právně bezcennou, když podle občanského zákoníku není na újmu platnosti právního jednání ani to, je-li majetek zcizován bezúplatně; blíže se tedy insolvenční soud touto námitkou nezabýval a pro úplnost poukázal na závěr formulovaný v usnesení Ústavního soudu ze dne 22. prosince 2009, sp. zn. III. ÚS 3066/09, který ve vztahu k insolvenčnímu řízení jednoznačně uzavřel, že prodej (majetku z majetkové podstaty dlužníka) za nižší než obvyklou cenu je běžný a logický.
K odvolání žalobce a) Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodech I., III., IV. a V. výroku (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).
Odvolací soud se plně ztotožnil s argumentací a skutkovými zjištěními insolvenčního soudu, když ani ve stádiu odvolacího řízení nevyšlo najevo nic, co by bylo s to závěry insolvenčního soudu zpochybnit. K námitce rozporu s dobrými mravy odvolací soud uvedl, že neshledal naplnění podmínek §580 a §588 o. z., když první žalovaná při zpeněžování majetku dlužníka jednala dle pokynu zajištěného věřitele a nebylo prokázáno, že by se uzavřená kupní smlouva příčila dobrým mravům či veřejnému pořádku. Závěrem odvolací soud dodal, že případné pochybení první žalované při zpeněžování majetku dlužníka nemůže způsobit neplatnost kupní smlouvy, může však založit její odpovědnost za škodu či jinou újmu, kterou by mohl dlužník či věřitelé při výkonu její činnosti utrpět [§37 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)]. Rozhodnutí insolvenčního soudu neshledal odvolací soud dále ani nepřezkoumatelným, ani v rozporu s rozhodovací praxí Ústavního soudu ohledně tzv. opomenutých důkazů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce a) dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí jednak na vyřešení právní otázky dovolacím soudem dosud neřešené, a to, zda nedodržení §5, §36 a §58 insolvenčního zákona může způsobit neplatnost kupní smlouvy uzavřené v insolvenčním řízení, a jednak na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjadřující se k neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy dle §580 o. z. (potud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2014, sp. zn. 30 Cdo 926/2014, a ze dne 27. března 2012, sp. zn. 30 Cdo 21/2012). Dovolatel dále namítá též nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, když se odvolací soud nevyjádřil k právě uvedeným otázkám, uplatněným již v odvolání proti rozhodnutí insolvenčního soudu.
Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí insolvenčního soudu zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel má za to, že k platnosti uzavřené kupní smlouvy nepostačuje dodržení (pouze) ustanovení uvedených v občanském zákoníku, ale je potřeba dodržet i účel a zásady úpadkového práva. Přičemž v případě, že by soud dospěl k opačnému závěru, dovolatel uvádí, že je nutno považovat kupní smlouvu za absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy z důvodu výše sjednané kupní ceny.
Dovolatel zdůrazňuje, že přestože je v nakládání se svým majetkem v insolvenčním řízení určitým způsobem omezen, nelze připustit, aby byla ochrana jeho vlastnického práva vyplývající z čl. 11 Listiny základních práv a svobod narušena.
První žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání pro absenci dovolacích důvodů odmítl. Druhý žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné zamítl.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř.a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je co do právního posouzení otázky platnosti kupní smlouvy, kterou byl zpeněžen majetek dlužníka představující zajištění zajištěné pohledávky věřitele pod cenou odhadní, zcela v souladu se závěry formulovanými dovolacím soudem v rozsudku ze dne 27. února 2020, sen. zn. 29 ICdo 8/2018, ve kterém uvedl, že podle §289 odst. 2 věty první insolvenčního zákona lze při prodeji mimo dražbu kupní cenu stanovit pod cenu odhadní, přičemž je rozhodný pouze pokyn zajištěného věřitele. Ten navíc může insolvenční správce odmítnout, pokud by bylo možné předmět zajištění zpeněžit výhodněji, přičemž za pokyn odpovídá zajištěný věřitel a za zpeněžení insolvenční správce (srov. §293 odst. 1 větu třetí insolvenčního zákona a závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2017, sen. zn. 29 NSČR 47/2015). Případná (ne)výhodnost takového prodeje může založit odpovědnost insolvenčního správce a zajištěného věřitele, avšak není významná pro posouzení platnosti kupní smlouvy.
Je-li prodej předmětu zajištění za cenu nižší než odhadní podle zvláštní (insolvenční) úpravy platný, je zřejmé, že nemůže být jen z těchto důvodů současně neplatný pro rozpor s dobrými mravy.
Ve vztahu k námitce nedostatečného odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, jež otevírá otázku přezkoumatelnosti tohoto rozhodnutí, je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.
K výše řečenému lze dodat, že z ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. [které upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, platí obdobně pro odůvodnění usnesení, jímž se rozhoduje ve věci samé (§169 odst. 4 o. s. ř.) a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§211 o. s. ř.)] ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. června 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Rozhodnutí odvolacího soudu těmto požadavkům vyhovuje.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobcem a) a první žalovanou se opírá o ustanovení §163 insolvenčního zákona, §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce a) bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost nahradit první žalované účelně vynaložené náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle §151 odst. 3 o. s. ř. (§1 a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu) za podání vyjádření k dovolání (ze dne 12. července 2018), které nebylo sepsáno advokátem, přičemž první žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobcem a) a druhým žalovaným se opírá o ustanovení §163 insolvenčního zákona, §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce a) bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost nahradit druhému žalovanému účelně vynaložené náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 9. července 2018), která podle ustanovení §7 bodu 5., §9 odst. 4 písm. c) a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí (z tarifní hodnoty ve výši 50.000 Kč) částku 3.100 Kč, z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) celkem částku 4.114 Kč.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 6. 2020
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu