ECLI:CZ:NS:2020:29.ICDO.125.2018.1
MSPH 78 INS XY
178 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 125/2018-92
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobkyně Ing. Hany Sazovské , se sídlem ve Frýdku-Místku, U Hřiště 255, PSČ 739 42, jako insolvenční správkyně dlužníka O. S., zastoupené Mgr. Pavlem Mollerem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Haštalská 760/27, PSČ 110 00, proti žalovanému M. D. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Pavlem Hráškem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Týnská 1053/21, PSČ 110 00, o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 178 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka O. S. , narozeného XY, bytem XY, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 78 INS XY, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. května 2018, č. j. 178 ICm XY, 101 VSPH XY (MSPH 78 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 23. srpna 2017, č. j. 178 ICm XY, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, jíž se žalobkyně (Ing. Hana Sazovská, jako insolvenční správkyně dlužníka O. S.) domáhala určení, že pohledávky žalovaného (M. D.), přihlášené do insolvenčního řízení v částkách 1 715 980,18 Kč a 203 096,83 Kč, nejsou po právu (bod I. výroku), a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel zejména z toho, že:
1/ Dne 21. prosince 2005 uzavřel pozdější insolvenční dlužník se společností G. C. L. (nyní po změně obchodní firmy P. C.) [dále jen „společnost G“] smlouvu o spolupráci, podle které společnost G jako oprávněná uživatelka pozemků přenechala jejich užívání za úplatu pozdějšímu insolvenčnímu dlužníku k jeho obchodním aktivitám (dále také jen „smlouva o spolupráci“).
2/ Dne 30. září 2008 vystavil pozdější insolvenční dlužník směnku na částku 2 000 000 Kč na řad společnosti G, která zajišťovala splnění povinností pozdějším insolvenčním dlužníkem vyplývajících ze smlouvy o spolupráci (dále jen „směnka“). Dne 27. července 2009 společnost G rubopisovala směnku na žalovaného.
3/ Dne 2. září 2009 vydal Městský soud v Praze směnečný platební rozkaz č. j. 30 Cm 341/2009-8, jímž pozdějšího insolvenčního dlužníka zavázal k zaplacení pohledávky ze směnky (dále jen „směnečný platební rozkaz“). Ve směnečném řízení zůstal pozdější insolvenční dlužník zcela nečinný, neuplatnil kauzální námitky.
4/ Žalovaný přihlásil zajištěnou pohledávku v celkové výši 1 919 077,01 Kč sestávající ze zůstatku směnečné sumy ve výši 1 715 980,18 Kč a z 6% kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 203 096,83 Kč. Pohledávku uplatnil jako vykonatelnou dle směnečného platebního rozkazu. Důvodem vzniku pohledávky byla směnka, jež zajišťovala plnění závazků ze smlouvy o spolupráci. Přihláška je evidována pod č. P33, žalovaný jako věřitel č. 32.
5/ Žalobkyně popřela na přezkumném jednání dne 26. ledna 2016 pohledávku žalovaného co do pravosti, výše i pořadí, a to z důvodu, že smlouva o spolupráci byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 30. ledna 2014, č. j. 29 C 230/2011-128, posouzena jako neplatný právní úkon pro absenci předchozího písemného souhlasu spoluvlastníků sporných pozemků k jejich podnájmu insolvenčnímu dlužníku. V důsledku toho označila žalobkyně jako neplatnou i směnku, která byla mezi účastníky na základě této smlouvy vystavena.
Odvolací soud – cituje §199 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – konstatoval včasnost podané žaloby a nejprve připomněl, že v incidenčním sporu o určení existence popřené směnečné pohledávky lze uplatňovat stejné námitky jako v řízení o vydání směnečného platebního rozkazu, a že tyto námitky mohou vznášet popírající věřitelé i insolvenční správce. Přitom není vyloučeno, aby jimi uplatněné námitky směřovaly proti platnosti i kauze směnky. Důkazní břemeno zůstává na popírajícím, který prokazuje kauzální námitky.
Cituje závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 ICdo 7/2013, uveřejněného pod číslem 106/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) veřejnosti dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu, odvolací soud uvedl, že při neexistenci kauzálních námitek dlužníka ve směnečném řízení bylo třeba se zabývat (kauzální) námitkou (popěrným důvodem) žalobkyně ohledně neplatnosti smlouvy o spolupráci z důvodu absence předchozího souhlasu spoluvlastníků pozemků společnosti G k jejich podnájmu.
Odvolací soud přisvědčil insolvenčnímu soudu v závěru, podle něhož absence souhlasu spoluvlastníků pozemků k přenechání těchto pozemků společností G do užívání pozdějšímu insolvenčnímu dlužníku na podkladě smlouvy o spolupráci neplatnost této smlouvy nezpůsobuje. Založila pouze možnost spoluvlastníků odstoupit od smlouvy, jíž byly tyto pozemky přenechány do užívání (pronajaty) společnosti G (viz též §666 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku). Odkázal přitom na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2007, sp. zn. 33 Odo 170/2005. S insolvenčním soudem souhlasil i v tom, že nebylo na místě ve smyslu §135 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), vycházet ze závěrů, které ohledně platnosti této smlouvy přijal Obvodní soud pro Prahu 8 ve svém rozsudku ze dne 30. ledna 2014, č. j. 29 C 230/2011-128. Předmětem řízení v uvedené věci nebyla otázka platnosti smlouvy o spolupráci, ale otázka vyklizení nemovitostí, přičemž Obvodní soud pro Prahu 8 vyslovil názor ohledně neplatnosti smlouvy o spolupráci jen „nad rámec“ posuzovaných skutečností. Odvolací soud pak v rozsudku ze dne 4. listopadu 2014, č. j. 30 Co 382/2014-154, neměl otázku platnosti smlouvy o spolupráci vůbec za významnou. Jestliže tedy smlouva o spolupráci není neplatná z důvodů, které žalobkyně uplatnila popěrným úkonem, pak nemůže být neplatná ani směnka, která plnění povinností dlužníka z této smlouvy zajišťovala.
Dále odvolací soud dovodil, že insolvenční soud nepochybil, když se s ohledem na §199 odst. 3 insolvenčního zákona nezabýval dalšími námitkami, které žalobkyně uplatňovala až v tomto incidenčním sporu, aniž byly součástí jejího popěrného úkonu. Odvolací soud vyšel ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2014, sp. zn. 29 Cdo 716/2012, a uzavřel, že v daném případě žalobkyně v popěrném úkonu jednoznačně vymezila, že důvodem popření pohledávky ze směnky je neplatnost smlouvy o spolupráci pro absenci předchozího písemného souhlasu spoluvlastníků pozemků přenechaných touto smlouvou k jejich podnájmu. Tímto popěrným důvodem tak byla s ohledem na zákonnou koncentraci vymezenou v §199 odst. 3 insolvenčního zákona vázána. Stejně tak je jím vázán i soud v incidenčním sporu, jehož předmětem je popření této pohledávky. Nebylo proto na místě poučovat ve smyslu §118a o. s. ř., neboť i kdyby na podkladě tohoto poučení žalobkyně tvrdila další důvody neplatnosti smlouvy o spolupráci, nebylo by k nim možno přihlížet.
Důvod poskytovat žalobkyni poučení dle §118a odst. 2 o. s. ř. nebyl dán, protože věc nebyla po právní stránce insolvenčním soudem posuzována jinak, než podle právního názoru žalobkyně.
Vzhledem k výše uvedenému měl odvolací soud za nepřiléhavou argumentaci žalobkyně závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011, uveřejněného pod číslem 59/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 59/2012“), a nálezem Ústavního soudu ze dne 7. dubna 2011, sp. zn. I. ÚS 2014/10.
Proti části rozsudku odvolacího soudu ve věci samé (posuzováno podle obsahu dovolání) podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a která v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena. Tvrdí, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení, a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Konkrétně namítá, že se odvolací soud odchýlil od závěrů Nejvyššího soudu obsažených v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 716/2012, v usnesení ze dne 28. dubna 2016, sen. zn. 29 ICdo 31/2014, v rozsudku ze dne 27. února 2018, sen. zn. 29 ICdo 39/2016, uveřejněném pod číslem 39/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 39/2019“), a v usnesení ze dne 24. dubna 2018, sen. zn. 29 NSČR 75/2016, uveřejněném pod číslem 57/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Má za to, že odvolací soud vyložil §199 odst. 3 insolvenčního zákona extenzivně tak, že v popěrném úkonu musí být naprosto přesně a konkrétně uvedeno, z jakých důvodů je vykonatelná pohledávka popírána; to považuje za nepřípustné. K tomu doplňuje, že pokud by Nejvyšší soud „neuznal důvodnost“ takto formulované procesní otázky, pak je zde podle jejího názoru neřešená otázka rozsahu či konkrétnosti popěrných námitek ve smyslu §199 odst. 1 a 3 insolvenčního zákona a definice pojmu „skutečnosti, pro které pohledávku popřel“.
Jako další otázku procesního práva, při jejímž řešení se dovolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, uvádí dovolatelka otázku nutnosti poučení o povinnosti doplnit tvrzení a důkazy ve smyslu §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Namítá, že poučena nebyla, ačkoli procesní postup insolvenčního soudu nenasvědčoval tomu, že by neměla unést důkazní břemeno ohledně absolutní neplatnosti smlouvy o spolupráci. Právní posouzení odvolacím soudem proto odporuje například R 59/2012.
Žalovaný se ve vyjádření ztotožňuje se závěry napadeného rozhodnutí, které považuje za předvídatelné, a navrhuje dovolání odmítnout jako bezdůvodné. Poukazuje na skutečnost, že dovolatelka jednoznačně a určitě konkretizovala popěrný důvod a tuto skutečnost se snaží v dovolání zamlčet.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozsudku je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (článek II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že ve výkladu §199 insolvenčního zákona je napadený rozsudek – oproti mínění dovolatelky – v souladu s níže uvedenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Ta je ustálena v těchto závěrech:
1/ Popření přihlášené pohledávky je procesním úkonem, pro nějž přiměřeně platí §41 odst. 2 o. s. ř. a co do obsahových náležitostí úkonu §42 odst. 4 o. s. ř. Pro posouzení, zda a v jakém rozsahu popřel insolvenční správce pravost, výši nebo pořadí pohledávky, je určující obsah popěrného úkonu insolvenčního správce při přezkumném jednání (do skončení přezkumného jednání; srov. §192 odst. 2 insolvenčního zákona). V mezích „určitého“ popěrného úkonu je insolvenční správce vázán důvody svého popření jen při popření vykonatelné pohledávky, tedy podává-li následně sám žalobu (srov. §199 odst. 3 insolvenčního zákona). K tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 716/2012 a R 39/2019.
2/ Popírá-li vykonatelnou pohledávku, je insolvenční správce povinen v poměrném úkonu konkrétně uvést (vedle podstatných náležitostí popěrného úkonu) i skutečnosti, pro které pohledávku popřel (důvody popření). Úprava popření vykonatelné pohledávky (totiž) insolvenčního správce omezuje co do rozsahu žalobních tvrzení (okruhu námitek), které může v řízení uplatnit (§199 odst. 3 insolvenčního zákona); proti popřené vykonatelné pohledávce může v žalobě uplatnit pouze ty skutečnosti, pro které pohledávku popřel. Neuvede-li žádné skutečnosti, pro které pohledávku popřel, nebude mít pro účely uplatnění popření žalobou u soudu k dispozici žádné skutečnosti, kterými by nárok na určení neexistence vykonatelné pohledávky mohl odůvodnit. Běžně přijímanou praxí je přitom postup, kdy insolvenční správce důvody popření specifikuje v seznamu přihlášených pohledávek, na který v protokolu o přezkumném jednání pouze odkáže (k tomu srov. i §197 odst. 1 větu za středníkem insolvenčního zákona). Srov. R 39/2019.
3/ U přihlášené vykonatelné směnečné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jako důvod popření její pravosti nebo výše i kauzální námitky, nebyly-li uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí. Z pohledu §199 odst. 2 insolvenčního zákona v takovém případě nejde o (nepřípustné) jiné právní posouzení věci. Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014, sen. zn. 29 ICdo 4/2012, uveřejněný pod číslem 59/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Odvolací soud nijak nevybočil z mezí shrnuté judikatury, jestliže posuzoval (pouze) otázku neplatnosti smlouvy o spolupráci z důvodu absence předchozího souhlasu spoluvlastníků pozemků společnosti G k jejich podnájmu, neboť tuto okolnost uváděla dovolatelka jako kauzální námitku proti vykonatelné pohledávce žalovaného ze směnky.
K tomu lze doplnit, že Nejvyšší soud nepřehlédl, že dovolatelka popěrným úkonem neuplatnila pouze obecně námitku (absolutní) neplatnosti smlouvy o spolupráci jako důvod neplatnosti směnky, ale že v něm srozumitelně formulovala konkrétní důvod neplatnosti smlouvy o spolupráci, a to právě pouze zmíněnou absenci předchozího souhlasu spoluvlastníků společnosti G k podnájmu pozemků. Tato skutečnost plyne ze seznamu přihlášených pohledávek (B-24) pro přihlášku žalovaného č. P33, jenž byl podkladem pro přezkumné jednání konané dne 26. ledna 2016 (B-28), stejně jako z upraveného seznamu přihlášených pohledávek (B-29; viz též jeho opravu B-30).
Přestože v samotném protokolu ze zmíněného přezkumného jednání je uveden pouze popěrný důvod v podobě obecné námitky neplatnosti smlouvy o spolupráci, je zapotřebí v souladu s §41 odst. 2 o. s. ř. (ve spojení s §7 insolvenčního zákona) popěrný úkon posuzovat podle jeho obsahu ve vazbě na přezkumné listy, ze kterých insolvenční soud vycházel (viz opět např. R 39/2019). Ze seznamu přihlášených pohledávek vyhotoveného před přezkumným jednáním (jenž byl pro něj podkladem), ale i z opraveného upraveného seznamu zaslaného po přezkumném jednání dovolatelkou insolvenčnímu soudu, bez pochybností plyne výše uvedený konkrétní popěrný důvod. Žádný další dovolatelka nevznesla (dokonce ještě v žalobě uváděla pouze tento důvod popření).
Argumentace dovolatelky je tak pouze v rovině akademických úvah na téma konkrétnosti popěrného důvodu vykonatelné pohledávky a následné vázanosti těmito důvody v incidenčním sporu. Na jejich zodpovězení ale rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Jak již bylo zdůrazněno, odvolací soud v souladu s ustálenými judikatorními závěry dovolacího soudu zkoumal dovolatelkou uplatněný konkrétní popěrný důvod neplatnosti směnky, resp. smlouvy o spolupráci. Tyto závěry dovolatelka nijak nezpochybňuje.
K námitce o absenci poučení dle §118a o. s. ř. a odchýlení se od závěrů R 59/2012 Nejvyšší soud poznamenává, že ta je pro účely posouzení přípustnosti dovolání nevýznamná již proto, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na závěru, podle něhož by dovolatelka neunesla břemeno tvrzení či důkazní ohledně důvodů svého popření. Nadto je postavena na nesprávné premise o obecnosti popěrného důvodu.
Konečně dovolacími námitkami zpochybňujícími hodnocení důkazů a skutková zjištění (podle nichž měla dovolatelka popřít pohledávku žalovaného pro neplatnost směnky z důvodu „obecně“ formulované absolutní neplatnosti smlouvy o spolupráci bez uvedení konkrétních důvodů), dovolatelka (posuzováno podle obsahu) jednak (nepřípustně) zpochybňuje skutkové závěry, na jejichž základě odvolací soud vybudoval své (následné) právní posouzení věci (a uplatňuje tak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2012, který od 1. ledna 2013 k dispozici nemá), jednak nesouhlasí s hodnocením důkazů odvolacím soudem; to však – se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. – nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o §202 odst. 1 insolvenčního zákona, podle kterého ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlašovaných pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 6. 2020
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu