ECLI:CZ:NS:2020:29.ICDO.131.2018.1
KSOS 14 INS XY
21 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 131/2018-110
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Rostislava Krhuta a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce M. K. , narozeného XY, bytem XY, proti žalovanému Ing. Borku Placrovi , se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, nábřeží Dukelských hrdinů 561, PSČ 756 61, jako insolvenčnímu správci dlužníka S. M., zastoupenému JUDr. Kateřinou Martínkovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 966/22, PSČ 702 00, o vyloučení části výtěžku zpeněžení z majetkové podstaty dlužníka, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 21 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka S. M. , narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 14 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. ledna 2018, č. j. 21 ICm XY, 12 VSOL XY (KSOS 14 INS XY), ve znění usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. května 2018, č. j. 21 ICm XY, 12 VSOL XY (KSOS 14 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupkyně.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 3. února 2017, č. j. 21 ICm XY, Krajský soud v Ostravě (dále též jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, kterou se žalobce (M. K.) domáhal vůči žalovanému (Ing. Borku Placrovi, insolvenčnímu správci dlužníka S. M.) vyloučení částky 887.731,92 Kč jako části výtěžku zpeněžení nemovitých věcí zapsaných v doplnění soupisu majetkové podstaty ze dne 16. dubna 2013 pod položkami č. 15-18 (dále jen „nemovitosti“) z majetkové podstaty dlužníka (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
2. Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:
1/ Insolvenční řízení ve věci dlužníka bylo zahájeno dne 19. srpna 2010.
2/ Rozsudkem ze dne 9. února 2010, č. j. 20 C 53/2009-42, rozhodl Okresní soud ve Vsetíně o odpůrčí žalobě nynějšího žalobce směřující proti žalovaným 1/ J. M. (dále jen „J. M.“) a 2/ L. M. (dále jen „L. M.“) [dcerám dlužníka] tak, že určil, že darovací smlouva ze dne 16. června 2008, kterou dlužník a jeho manželka darovali nemovitosti žalovaným, a kterou byla ve prospěch dárců zřízena k nemovitostem označená věcná břemena (dále jen „darovací smlouva“), je vůči žalobci právně neúčinná. K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. prosince 2010, č. j. 57 Co 217/2010-101, který nabyl právní moci dne 7. února 2011, potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku o věci samé.
3/ Usnesením ze dne 7. března 2011, č. j. KSOS 14 INS XY, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka a ustanovil do funkce insolvenčního správce žalovaného.
4/ Žalobce přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka nezajištěnou, vykonatelnou pohledávku za dlužníkem ve výši 887.731,92 Kč, která byla na přezkumném jednání zjištěna.
5/ Rozsudkem ze dne 22. listopadu 2012, č. j. 14 ICm XY, který nabyl právní moci dne 19. ledna 2013, vydaným jako rozsudek pro uznání, rozhodl insolvenční soud o odpůrčí žalobě nynějšího žalovaného (jako insolvenčního správce dlužníka) směřující proti žalovaným 1/ J. M. a 2/ L. M. tak, že určil, že předmětná darovací smlouva je vůči věřitelům dlužníka v insolvenčním řízení dlužníka právně neúčinná.
6/ Žalovaný sepsal nemovitosti (pod položkami č. 15-18) dne 16. dubna 2011 do majetkové podstaty dlužníka
7/ Cena dosažená vydražením nemovitostí činila 1.500.000 Kč.
3. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení §225 odst. 1 a 2, §239 odst. 1, §243 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), §42a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2016, sp. zn. 21 Cdo 539/2015 – dospěl k závěru, že žalobce se na základě rozhodnutí označených v odstavci 2. bodu 2/ výše nemůže domoci vyloučení požadovaného výtěžku zpeněžení nemovitostí, jelikož rozsudek odvolacího soudu byl (nesprávně) vydán a nabyl právní moci až po zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka. Vzhledem k tomu, že ohledně nemovitostí sepsaných do majetkové podstaty dlužníka jako důsledek rozsudku (označeného v odstavci 2. bodu 5/ výše), jímž insolvenční soud vyhověl odpůrčí žalobě insolvenčního správce dlužníka, není vylučovací žaloba přípustná (§239 odst. 4 insolvenčního zákona), dospěl insolvenční soud k závěru, že vylučovací žaloba není důvodná.
4. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem (ve znění opravného usnesení) potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
5. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry insolvenčního soudu, uzavíraje, že žalobce nemá „lepší právo“ k výtěžku zpeněžení nemovitostí.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje na základě ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak než v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 539/2015 a v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2299/2013 [jde o usnesení ze dne 7. října 2014, uveřejněné pod číslem 34/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 34/2015“)]. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně je změnil a žalobě vyhověl.
7. Žalovaný navrhuje dovolání odmítnout, popř. zamítnout.
8. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu, jež mohlo být přípustné jen podle §237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
9. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je co do svého právního posouzení souladné s jednoznačnou dikcí §239 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona a se závěry formulovanými na dané téma (včetně popisu vzájemného vztahu posledně označeného ustanovení a §243 insolvenčního zákona) v R 34/2015 a v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 539/2015. S těmito závěry se Nejvyšší soud ztotožňuje i v poměrech dané věci a důvod přistoupit ke změně této judikatury na základě argumentace obsažené v dovolání nemá.
10. Ostatně, k závěrům vysloveným v R 34/2015 se Nejvyšší soud přihlásil též např. v usnesení ze dne 30. října 2014, sp. zn. 21 Cdo 702/2014, v rozsudku ze dne 30. září 2015, sen. zn. 29 ICdo 17/2013, v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 539/2015, v usnesení ze dne 24. března 2016, sp. zn. 21 Cdo 5734/2015, v rozsudku ze dne 15. dubna 2016, sp. zn. 21 Cdo 5656/2015, nebo v rozsudku ze dne 16. ledna 2018, sp. zn. 21 Cdo 5033/2016.
11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §163 insolvenčního zákona, §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce Nejvyšší soud odmítl a žalobci tak vznikla povinnost nahradit žalovanému účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastupování advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 26. září 2018), která podle ustanovení §7 bodu 5., §9 odst. 4 písm. c) a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí (z tarifní hodnoty ve výši 50.000 Kč) částku 3.100 Kč, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu); celkem s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) činí částku 4.114 Kč.
12. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (srov. bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
V Brně dne 29. 10. 2020
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu