ECLI:CZ:NS:2020:29.ICDO.139.2018.1
MSPH 90 INS 210/2014
190 ICm 1659/2016
sp. zn. 29 ICdo 139/2018-160
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců Mgr. Rostislava Krhuta a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce HUTIRA – BRNO, s. r. o. , se sídlem v Popůvkách, Vintrovna 398/29, PSČ 664 41, identifikační číslo osoby 25324870, zastoupeného Mgr. Ivanou Rychnovskou, advokátkou, se sídlem v Brně, Vranovská 45/1, PSČ 614 00, proti žalovaným 1) TRINITY BANK a. s. , se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 1375/19, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 25307835, zastoupenému JUDr. Jiřím Vodou, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 85/104, PSČ 186 00, 2) SKEX a. s. , se sídlem v Praze 1, Opletalova 1683/41, PSČ 113 32, identifikační číslo osoby 28209036, zastoupenému Mgr. Janem Vytiskou, advokátem, se sídlem v Praze 3, Velehradská 88/1, PSČ 130 00, a 3) Horizont ISPL v. o. s. , se sídlem v Ostravě, Koněvova 177/61, PSČ 713 00, identifikační číslo osoby 28599373, jako insolvenčnímu správci dlužníka SKEX, a. s., o určení neplatnosti úvěrových smluv, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 190 ICm 1659/2016, jako incidenční spor v insolvenční věci druhého žalovaného, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 90 INS 210/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. února 2018, č. j. 190 ICm 1659/2016, 101 VSPH 384/2017-126 (MSPH 90 INS 210/2014), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
III. Ve vztahu mezi žalobcem, druhým žalovaným a třetím žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
[1] Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 24. března 2017, č. j. 190 ICm 1659/2016-75, zamítl žalobu, kterou se žalobce (HUTIRA – BRNO, s. r. o.) domáhal určení neplatnosti úvěrových smluv č. 110703310800US ze dne 9. srpna 2011, č. 12040131800US ze dne 26. dubna 2012 a č. 111201310800US ze dne 19. prosince 2011 (ve znění dodatků), které byly uzavřeny mezi druhým žalovaným (insolvenčním dlužníkem) a prvním žalovaným (tehdy s firmou Moravský peněžní Ústav – spořitelní družstvo) – dále jen „úvěrové smlouvy – (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. až IV. výroku).
[2] Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:
1/ Insolvenční řízení ve věci dlužníka bylo zahájeno dne 6. ledna 2014.
2/ Usnesením ze dne 20. května 2015, č. j. MSPH 90 INS 210/2014-A-178, byl zjištěn úpadek dlužníka.
3/ Žalobce přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka včas své pohledávky za dlužníkem (přihláškou P42).
4/ První žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka včas pohledávky za dlužníkem z titulu úvěrových smluv (přihláškou P54). Poslední doplnění přihlášky P54 bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku dne 17. července 2015.
5/ Část seznamu přihlášených pohledávek obsahující pohledávky prvního žalovaného za dlužníkem byla zveřejněna v insolvenčním rejstříku dne 4. srpna 2015.
6/ Přezkumné jednání, na kterém byly přezkoumány pohledávky prvního žalovaného a žalobce (přihlášené přihláškami P54 a P42), se konalo dne 11. srpna 2015. Pohledávky prvního žalovaného i žalobce byly zjištěny. Na přezkumném jednání byl přítomen zástupce žalobce.
7/ Žalobu na určení neplatnosti úvěrových smluv podal žalobce dne 11. května 2016.
[3] Na tomto základě insolvenční soud uzavřel, že žaloba není důvodná.
[4] Předně dovodil, že ač byla část seznamu přihlášených pohledávek obsahující pohledávky prvního žalovaného zveřejněna méně než 10 dnů přede dnem konání přezkumného jednání, na kterém byly tyto pohledávky přezkoumány, mohl se k nim žalobce vyjádřit dlouho před termínem přezkumného jednání, když kompletní přihláška P54 byla zveřejněna v insolvenčním rejstříku již 17. července 2015. Nedodržení lhůty uvedené v §189 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), dle insolvenčního soudu neznamená, že by se žalobce nemohl seznámit s přihláškou P54.
[5] Nadto – pokračoval insolvenční soud – v situaci, kdy došlo ke zveřejnění části seznamu přihlášených pohledávek, který obsahoval pohledávky prvního žalovaného, dne 4. srpna 2015, měl žalobce zachovány tři pracovní dny lhůty pro účinné popření pohledávek prvního žalovaného (srov. §200 odst. 2 insolvenčního zákona). Nehledě na skutečnost, že žalobce, jehož zástupce byl přítomen na přezkumném jednání, mohl navrhnout vyloučení pohledávek přihlášených přihláškou P54 k přezkoumání na zvláštním přezkumném jednání z důvodu nedodržení lhůty dle §189 odst. 3 insolvenčního zákona.
[6] Insolvenční soud dále zdůraznil, že žalobce se nemůže úspěšně domáhat nahrazení svého (absentujícího) popření pohledávek prvního žalovaného (jiného věřitele druhého žalovaného) dle §200 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona tím, že žaluje na určení neplatnosti úvěrových smluv. Určovací žaloba dle §80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), by neměla sloužit k obcházení specifických soudních procedur zakotvených v §200 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona.
[7] Opodstatněnými insolvenční soud ostatně neshledal ani výhrady žalobce mířící k platnosti úvěrových smluv či jejich rozporu s dobrými mravy. Potud dovodil, že výše smluvních úroků ujednaných v úvěrových smlouvách nepředstavuje ujednání rozporné se zásadou poctivého obchodního styku ani dobrými mravy, a tudíž mu nelze odepřít právní ochranu; obdobně neshledal insolvenční soud důvod neplatnosti úvěrových smluv ani co do ujednání o úrocích z prodlení, smluvních pokutách, či kapitalizaci úroku. Insolvenční soud uzavřel, že v situaci, kdy si druhý žalovaný půjčil 153 mil. Kč, byl vznik povinnosti zaplatit smluvní pokuty a příslušenství v celkové výši 57 mil. Kč způsoben tím, že druhý žalovaný neplnil své závazky z úvěrových smluv, a to ani v prodloužených lhůtách splatnosti.
[8] Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek insolvenčního soudu:
a/ potvrdil v bodě I. výroku ve věci samé a v bodě IV. výroku o náhradě nákladů řízení (první výrok),
b/ změnil v bodě II. a III. výroku o náhradě nákladů řízení (první výrok),
c/ a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý, třetí a čtvrtý výrok).
[9] Odvolací soud – odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 392/2011 – konstatoval, že nebyla-li zjištěná pohledávka (srov. §201 insolvenčního zákona) uspokojena nebo jestliže jinak nezanikla (srov. §186 odst. 1 insolvenčního zákona), neumožňuje insolvenční zákon žádnému z účastníků insolvenčního řízení (ani třetím osobám) domáhat se toho, aby pro potřeby insolvenčního řízení byly výsledky přezkumného jednání zvráceny, tedy zásadně zapovídá nové přezkoumávání a dodatečné popření již zjištěné pohledávky.
[10] Na tomto závěru podle odvolacího soudu ničeho nemění ani skutečnost, že nebyla dodržena lhůta dle §189 odst. 3 insolvenčního zákona [když část seznamu přihlášených pohledávek obsahující pohledávky prvního žalovaného byla zveřejněna pouhých 8 dnů přede dnem konání přezkumného jednání (namísto 10 dnů)], neboť samotná přihláška P54 byla (v konečném znění) zveřejněna (již) 17. července 2015. Žalobce, zastoupený advokátem, se tak mohl s přihláškou P54 včas seznámit, mohl navrhnout odročení přezkumného jednání, popř. mohl pohledávky přihlášené přihláškou P54 popřít a nesplnění postupu dle §200 insolvenčního zákona zdůvodnit poukazem na nedodržení lhůty dle §189 odst. 3 insolvenčního zákona insolvenčním soudem.
[11] Odvolací soud tak uzavřel, že jen v případném žalobcem vyvolaném incidenčním sporu o oprávněnosti jeho popření by byl dán prostor pro posouzení toho, jaký dopad výše zmíněné selhání (opoždění zveřejnění) mělo do poměrů žalobce.
[12] Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., dovozuje, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu v daných souvislostech dosud vyřešena, a to zda je možné řešit otázku platnosti právního jednání posuzovaného při přezkoumání pohledávek na přezkumném jednání žalobou na určení neplatnosti dle §231 insolvenčního zákona s účinkem na případné zjištění pohledávky v případě, že přezkumné jednání neproběhlo řádně, neboť nebyla dodržena zákonná lhůta ke zveřejnění seznamu přihlášených pohledávek dle §189 odst. 3 insolvenčního zákona a kompletní seznam přihlášených pohledávek byl zveřejněn 2 pracovní dny před přezkumným jednáním, tzn. později, než skončila lhůta k popření pohledávek dle §200 odst. 2 insolvenčního zákona a tedy, pokud přezkumné jednání neproběhlo v souladu se zákonem, je možné s ním spojovat jakékoli další účinky.
[13] Dovolatel odvolacímu soudu zejména vytýká, že pomíjí význam zákonné lhůty zakotvené v §189 odst. 3 insolvenčního zákona, byť se jedná o normu neobsahující výslovnou sankci.
[14] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
[15] Nejvyšší soud předesílá, že v průběhu dovolacího řízení změnil první žalovaný obchodní firmu a právní formu, což Nejvyšší soud promítl v jeho označení v záhlaví tohoto rozsudku.
[16] Dovolání žalobce, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2. Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu.
[17] V rozsudku sp. zn. 29 Cdo 392/2011 Nejvyšší soud vysvětlil, že ustanovení §231 insolvenčního zákona v žádném směru neřeší otázku platnosti právních úkonů posuzovaných při přezkoumání pohledávek popřených co do pravosti, výše nebo pořadí (lhostejno, zda vykonatelných) v insolvenčním řízení (neklade takovému přezkoumání žádné meze). Jeho cílem je pouze zajistit, aby otázka platnosti právního úkonu, jež je určující pro příslušnost majetku dlužníka do jeho majetkové podstaty nebo pro identifikaci závazků dlužníka, nebyla v průběhu insolvenčního řízení účelově vytěsňována [určovacími žalobami podle §80 písm. c/ o. s. ř. (s účinností od 1. ledna 2014 jde o ustanovení §80 o. s. ř.), podávanými u obecných soudů] mimo rámec procedur nastavených insolvenčním zákonem k řešení těchto otázek.
[18] V usnesení ze dne 27. května 2015, sen. zn. 29 NSČR 13/2014, Nejvyšší soud zdůraznil, že jakmile dojde ke zjištění přihlášené pohledávky, není možné tuto pohledávku (její existenci, výši či pořadí) zpochybňovat, neboť by šlo o nepřípustnou revizi výsledků přezkumu přihlášených pohledávek.
[19] Konečně z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 25/2011, uveřejněném pod číslem 105/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, plyne, že věřitel musí podat žalobu na určení existence své vykonatelné pohledávky i v případě, kdy byla nesprávně přezkoumána jako nevykonatelná.
[20] Nejvyšší soud přitom neshledal důvod cokoli na závěrech formulovaných výše zmíněnou judikaturou měnit ani na základě argumentace obsažené v dovolání. Nemůže být žádných pochyb o tom, že jediným způsobem, jak může věřitel zabránit zjištění pohledávky jiného věřitele, je i v případě případných vad procesu přezkoumávání přihlášených pohledávek popření pohledávky dotčeného věřitele a vyvolání odporového incidenčního sporu.
[21] Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §163 insolvenčního zákona, §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce Nejvyšší soud odmítl a žalovaným tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
[22] Zatímco druhému a třetímu žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly, v případě prvního žalovaného tyto náklady sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 18. května 2018), která podle ustanovení §7 bodu 5., §9 odst. 4 písm. c) a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí (z tarifní hodnoty ve výši 50.000 Kč) částku 3.100 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 714 Kč. Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení prvnímu žalovanému částku 4.114 Kč.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 30. 10. 2020
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu