ECLI:CZ:NS:2020:29.ICDO.142.2020.1
KSPA 44 INS XY
44 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 142/2020-151
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce CASPER UNION s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Olivova 948/6, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 24830801, zastoupeného Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Koliště 259/55, PSČ 602 00, proti žalované V. B. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Martinem Červinkou, advokátem, se sídlem v České Třebové, Čechova 396, PSČ 560 02, o určení pravosti pohledávky pro dobu, po kterou trvalo insolvenční řízení, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 44 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci žalované, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. KSPA 44 INS XY, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. června 2020, č. j. 44 ICm XY, 101 VSPH XY (KSPA 44 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
[1] Rozsudkem ze dne 14. prosince 2015, č. j. 44 ICm XY, Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „insolvenční soud“), určil, že pohledávka původního žalobce CLEAR FINANCE s. r. o. ve výši 6 663 765,95 Kč přihlášená v insolvenčním řízení žalované dlužnice V. B. (tehdy T.) je po právu pohledávkou vykonatelnou podle rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. ledna 1998, č. j. 44 Cm 58/97, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 31. května 2005, č. j. 5 C 1157/2004-101 (bod I. výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
[2] K odvolání žalované (tehdy druhé žalované) a insolvenčního správce (tehdy prvního žalovaného) Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. května 2017, č. j. 44 ICm XY, 101 VSPH XY (KSPA 44 INS XY), změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že zamítl žalobu o určení pravosti pohledávky č. P2 (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok) a o povinnosti žalobce zaplatit soudní poplatek za odvolání (třetí výrok).
[3] Odvolací soud zohlednil, že usnesením ze dne 25. února 2016, č. j. KSPA 44 INS XY, insolvenční soud rozhodl, že v insolvenčním řízení bude na místě dosavadního věřitele – původního žalobce – pokračováno se společností CASPER UNION s. r. o., proto v odvolacím řízení jako se žalobcem jednal s touto společností.
[4] K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. prosince 2019, sen. zn. 29 ICdo 171/2017, uveřejněným pod číslem 86/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 86/2020“), který je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyšší soudu uvedené dále – veřejnosti dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. května 2017, č. j. 44 ICm XY, 101 VSPH XY (KSPA 44 INS XY), zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení se závazným právním názorem.
[5] Nejvyšší soud nepřehlédl, že jako žalovaní vystupovali do té doby v řízení insolvenční správce a dlužnice. Usnesením ze dne 27. listopadu 2017, č. j. KSPA 44 INS XY, vzal insolvenční soud na vědomí splnění oddlužení žalované, čímž skončilo insolvenční řízení. Tento výrok nabyl právní moci dne 27. listopadu 2017. Nejvyšší soud proto nadále od tohoto okamžiku jednal jako s žalovanou pouze s dlužnicí, neboť ta vstoupila do práv žalovaného insolvenčního správce; od skončení insolvenčního řízení se předmětný spor bez dalšího pokládá za spor o určení pravosti pohledávky „pro dobu, po kterou trvalo insolvenční řízení“ [srov. §159 odst. 1 písm. a/ a odst. 4 a 5 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)].
[6] V návaznosti na to odvolací soud v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu s tím, že žalobce měl po dobu trvání insolvenčního řízení pohledávku č. P2, a to nejvýše v rozsahu ceny převedených nemovitostí (první výrok), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího i dovolacího řízení (druhý výrok).
[7] Odvolací soud, vázán právním názorem Nejvyššího soudu dle R 86/2020, se ztotožnil se závěrem insolvenčního soudu, že s ohledem na právo žalobce domáhat se vzhledem k neúčinnosti darovací smlouvy uspokojení své pohledávky vůči rodičům dlužnice z výtěžku zpeněžení darovaných nemovitostí, může tento věřitel přihlásit postupem dle §173 a násl. insolvenčního zákona v insolvenčním řízení vedeném na majetek obdarované svou peněžitou pohledávku spočívající ve finanční náhradě odpovídající prospěchu obdarované dlužnice. Žalovaná (dlužnice v již ukončeném insolvenčním řízení) není obligační dlužnicí žalobce, proto je předmětná peněžní náhrada limitována hodnotou převedených nemovitostí. Jinými slovy žalobce by neměl vůči obdarované právo na náhradu jeho pohledávky vůči rodičům žalované v plné výši, je-li cena převedených nemovitostí nižší, než pohledávka s příslušenstvím přihlášená ve výši 6 663 765,95 Kč. Odvolací soud proto (i v souladu s pokynem Nejvyššího soudu) tuto skutečnost vyjádřil rovněž ve výroku svého rozsudku.
[8] Proti rozsudku odvolacího soudu, podle obsahu dovolání proti potvrzujícímu výroku ve věci samé, podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, které je třeba posoudit jinak, tvrdí, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení, a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba zamítá, nebo jej zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[9] Dovolatelka uvádí, že podle předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu měla být pohledávka žalobce zřejmě uspokojována v režimu pohledávek nezajištěných, tedy plněním splátkového kalendáře. Podle ní však Nejvyšší soud pominul skutečnost, že nemovitost ušlá z dispozice obligačních dlužníků odporovaným úkonem se v době insolvenčního řízení stále nacházela v jejím majetku, byla řádně sepsána do majetkové podstaty a žalobci nic nebránilo v tom, aby se z tohoto majetku uspokojil, ovšem pouze tehdy, kdyby si svoji pohledávku uplatnil tak, aby to odpovídalo jeho právnímu vztahu k osobě dovolatelky. Tím má na mysli, že žalobce měl pohledávku uplatnit jako podmíněnou, a to vázanou na podmínku, že předmětné nemovitosti budou v insolvenčním řízení zpeněženy. Žádnou jinou pohledávku podle dovolatelky žalobce vůči ní nikdy neměl a nelze považovat za „pravdivé“, že by uspokojení pohledávky žalobce z předmětného majetku nebylo dobře možné. Žalobce měl zcela nepochybně k případnému výtěžku zpeněžení lepší právo než ostatní věřitelé a uspokojení z výtěžku nic nebránilo.
[10] Podle dovolatelky je předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu v dané věci v rozporu se základními zásadami insolvenčního řízení, zejména zásadou poměrného uspokojování, neboť v jeho důsledku by byla pohledávka žalobce za osobami odlišnými od dovolatelky uspokojována na úkor jejích věřitelů. Takový postup by její „skutečné“ věřitele zásadním způsobem poškodil. Navíc má za nepochybné, že se oddlužení pohledávky žalobce nikterak netýká. To podle ní potvrzuje postup soudního exekutora JUDr. Lukáše Jíchy v exekučním řízení pod sp. zn. 203 Ex 24864/14, ve kterém nadále pokračuje exekuce prodejem předmětných nemovitostí, neboť dovolatelka není osvobozena od povinnosti strpět uspokojení pohledávky žalobce za obligačními dlužníky z majetku ušlého odporovaným právním úkonem. Domnívá se, že by žalobce na takto ustanoveném základě měl být uspokojen jak ze splátkového kalendáře, tak i z prodeje nemovitostí, a de facto by tak na tom, že se dovolatelka rozhodla řešit svou situaci podáním insolvenčního návrhu, vydělal, neboť by na svou pohledávku vůči obligačním dlužníkům obdržel více, než kdyby dovolatelka insolvenční řízení nebyla podstoupila. Dovedeno ad absurdum, pokračuje dále dovolatelka, by žalobci v takovém případě nebránilo nic v tom, aby na dovolatelku v zájmu maximalizace výtěžku pro svou pohledávku podal sám insolvenční návrh. V jeho důsledku by mu vznikl vůči dovolatelce relutární nárok, který by si přihlásil a zároveň by pak po skončení insolvenčního řízení mohl pokračovat v exekuci prodejem předmětné nemovitosti. To považuje za nepřijatelné.
[11] K dovolání se vyjádřil žalobce, který ho považuje za nepřípustné a nedůvodné, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu. Žalobce má za to, že individuální práva dovolatelky nebyla a ani nemohla být jakkoliv dotčena. Nadto zdůraznil, že insolvenční řízení již bylo pravomocně skončeno a napadené rozhodnutí odvolacího soudu do poměrů dovolatelky v pravomocně skončeném insolvenčním řízení zasáhnout nemůže.
[12] S přihlédnutím k době vydání napadeného rozsudku je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (článek II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
[13] Dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.
[14] Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v souladu se závěry obsaženými v R 86/2020, na kterých nemá Nejvyšší soud ani na základě argumentace dovolatelky důvodu cokoli měnit. Tomu ostatně odpovídá, že k závěrům formulovaným v R 86/2020 se Nejvyšší soud následně výslovně přihlásil v usnesení ze dne 30. října 2020, sen. zn. 29 ICdo 71/2019.
[15] V návaznosti na dovolací argumentaci nicméně Nejvyšší soud pokládá za vhodné zdůraznit, že již z R 86/2020 lze dovodit, že pohledávka žalobce z titulu odpůrčího nároku měla být uspokojována spolu s ostatními nezajištěnými pohledávkami podle schváleného způsobu oddlužení a nikoli (jen) z výtěžku zpeněžení sporných nemovitostí. Nejvyšší soud nijak nepominul, že sporné nemovitosti byly do konce insolvenčního řízení zahrnuty v soupisu majetkové podstaty a že dovolatelka byla jejich vlastnicí. Tato dovolatelkou zdůrazňovaná okolnost však byla (a je) pro právní posouzení projednávané věci irelevantní. Dovolatelka se rovněž mýlí, když namítá, že žalobce (jeho právní předchůdce) měl svou pohledávku do insolvenčního řízení přihlásit jako podmíněnou. Pomíjí totiž, že tato pohledávka není vázána na výtěžek zpeněžení nemovitostí, neboť žalobce podle insolvenčního zákona nikdy nebyl zajištěným věřitelem ani neměl žádná jiná přednostní práva v rovině uspokojení své pohledávky. Dále dovolatelka přehlíží, že pohledávka vyplývající z odpůrčího nároku není pohledávkou za obligačními dlužníky (rodiči dovolatelky), ale je to samostatná pohledávka, která je („jen“) součástí pohledávky za obligačními dlužníky a sleduje její osud. Lze dodat, že pohledávku z odpůrčího nároku má žalobce přímo vůči dovolatelce, přičemž její uspokojení je současně splněním pohledávky za obligačními dlužníky.
[16] Poukaz dovolatelky na údajně dále probíhající exekuční řízení a otázka osvobození od placení této pohledávky pak nemohou založit přípustnost dovolání již proto, že na jejich zodpovězení napadené rozhodnutí nespočívá; nejde ani o problematiku, která by mohla být předmětem daného incidenčního sporu.
[17] Přesto k tomu Nejvyšší soud pro úplnost a v zájmu vyloučení případných pochybností uvádí, že řešení těchto otázek nastínil právě v R 86/2020. Ze závěru, že pohledávka z odpůrčího nároku žalobce měla být uspokojována společně s ostatními pohledávkami nezajištěných věřitelů, plyne současně i to, že taková pohledávka sleduje společný osud těchto pohledávek podle způsobu řešení úpadku. Jinak řečeno, osvobození dovolatelky od placení pohledávek podle §414 insolvenčního zákona se vztahuje i na pohledávku z odpůrčího nároku dle §42a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Na tom nic nemění ani skutečnost, že sporné nemovitosti nebyly v insolvenčním řízení zpeněženy a po skončení insolvenčního řízení tak odpadla překážka podle §109 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona pro dotčené exekuční řízení. Je tomu tak proto, že dovolatelka byla osvobozena od uspokojení žalobcovy pohledávky z odpůrčího nároku jako takové bez ohledu na to, zda jde o její nepeněžitou či peněžitou podobu. Žalobce tak již má za dovolatelkou pouze pohledávku v podobě naturální obligace, což se týká i veškerého příslušenství, jako jsou náklady exekučního a nalézacího řízení nebo i náklady incidenčního sporu dle §202 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona.
[18] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 12. 2020
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu