ECLI:CZ:NS:2020:29.ICDO.159.2018.1
36 INS XY
41 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 159/2018-109
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Rostislava Krhuta a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce Mgr. Marka Konečného , se sídlem ve Zlíně, tř. Tomáše Bati 201/8, PSČ 760 01, jako insolvenčního správce dlužnice A. K., proti žalovanému Auto finance s. r. o. , se sídlem v Ostravě, Nádražní 962/123, PSČ 702 00, identifikační číslo osoby 26842297, zastoupenému JUDr. Richardem Pustějovským, advokátem, se sídlem v Ostravě, Matiční 730/3, PSČ 702 00, o určení neúčinnosti právních úkonů dlužníka, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 41 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice A. K. , narozené XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 36 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. června 2018, č. j. 41 ICm XY, 13 VSOL XY (KSOS 36 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
[1] Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 7. prosince 2017, č. j. 41 ICm XY, zamítl žalobu o určení neúčinnosti právních úkonů (právních jednání) [plnění peněžitých závazků, blíže specifikovaných ve výroku rozsudku] dlužnice (A. K.) a zaplacení částky 2.100.000 Kč s příslušenstvím do majetkové podstaty dlužnice (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
[2] K odvolání žalobce (proti výroku o věci samé) a žalovaného (jen proti výroku o nákladech řízení) Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[3] Odvolací soud přitakal insolvenčnímu soudu v závěru, podle něhož žalobce neprokázal, že k právním jednáním, jimiž dlužnice v době před zahájením insolvenčního řízení jednak hradila žalovanému své dluhy, jednak poskytla žalovanému plnění bez právního důvodu, došlo v době po 5. srpnu 2015 (v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení).
[4] Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), k řešení právní otázky (podle jeho názoru) Nejvyšším soudem dosud nezodpovězené, a to, zda v daném incidenčním sporu [tj. ve sporu o určení neúčinnosti právních jednání dlužnice a o zaplacení (vrácení) částky ve výši 2.100.000 Kč s příslušenstvím do majetkové podstaty dlužnice] tíží břemeno tvrzení a důkazní břemeno o včasnosti žaloby (vždy) žalobce (insolvenčního správce).
[5] Dovolatel – poukazuje na ustanovení §5 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – snáší argumenty ve prospěch závěru, že k prokázání skutečnosti, kdy dlužnice dotčená právní jednání učinila (a včasnosti žaloby), „je povolán“ žalovaný; požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[6] Dovolání žalobce, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
[7] Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, podle které v řízení o odpůrčí žalobě (§235 odst. 2 insolvenčního zákona) tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně okolností zakládajících neúčinnost odporovaného právního úkonu dlužníka insolvenčního správce, jenž je také výlučně nositelem práva odpůrčí žalobu podat (srov. rozsudek ze dne 31. března 2014, sen. zn. 29 ICdo 13/2012, a rozsudek ze dne 29. dubna 2014, sen. zn. 29 ICdo 14/2012, uveřejněný pod číslem 113/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k nimž se Nejvyšší soud přihlásil i následně např. v rozsudcích ze dne 28. listopadu 2019, sen. zn. 29 ICdo 178/2017, a ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 ICdo 98/2018).
[8] Nejvyšší soud přitom neshledal důvod cokoli na závěrech formulovaných výše zmíněnou judikaturou měnit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
[9] Zpochybňuje-li dovolatel správnost skutkového závěru odvolacího soudu ohledně neunesení důkazního břemene, zjevně uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.); přitom zmíněný závěr (jako výsledek hodnocení důkazů) neshledává zjevně nepřiměřeným ani Nejvyšší soud.
[10] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
[11] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 11. 2020
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu