ECLI:CZ:NS:2020:29.ICDO.29.2019.3
MSPH 76 INS XY
176 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 29/2019-69
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Mgr. Ing. Ladislava Málka , se sídlem v Praze 3, Vinohradská 89/90, PSČ 130 00, jako insolvenčního správce dlužníka Z. K., proti žalovanému A. K. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Janou Slintákovou, advokátkou, se sídlem ve Varnsdorfu, T. G. Masaryka 1838, PSČ 407 47, o určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 176 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Z. K. , narozeného XY, bytem XY, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 76 INS XY, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. srpna 2018, č. j. 176 ICm XY, 103 VSPH XY (MSPH 76 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí částku 300 Kč.
Odůvodnění:
[1] Rozsudkem ze dne 3. dubna 2017, č. j. 176 ICm XY (MSPH 76 INS XY), Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“):
1/ Určil, že ve výroku specifikovaná darovací smlouva, podepsaná 13. července 2015, kterou dlužník (Z. K.) daroval žalovanému (A. K.) označenou bytovou jednotku, je vůči věřitelům dlužníka neúčinným právním úkonem (bod I. výroku).
2/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
3/ Uložil žalovanému zaplatit českému státu soudní poplatek za žalobu ve výši 2.000 Kč (bod III. výroku) a vrátil žalobci (Mgr. Ing. Ladislavu Málkovi, jako insolvenčnímu správci dlužníka) soudní poplatek ve výši 2.000 Kč (bod IV. výroku).
[2] Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení §3 odst. 1 a 2, §237 odst. 1, §239 odst. 3 a §240 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a z ustanovení §2055 odst. 1 a §2057 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:
[3] V době uzavření darovací smlouvy již byl dlužník v úpadku.
[4] Právní úkon, kterým dlužník daroval žalovanému (svému synovi), předmětnou bytovou jednotku, je právním úkonem bez přiměřeného protiplnění dle ustanovení §240 insolvenčního zákona a dlužník jej učinil ve prospěch osoby blízké v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení. Na věc rovněž nedopadá žádný z případů uvedených v §240 odst. 4 insolvenčního zákona.
[5] Dlužník v době, kdy úkon činil, věděl, že je v úpadku (že má více věřitelů s pohledávkami po splatnosti delší 3 měsíců a že není schopen uhradit jejich pohledávky přesahující 5 miliónů Kč), přesto převedl bytovou jednotku bezúplatně na svého syna, čímž zkrátil možnost uspokojení svých věřitelů (§235 odst. 1 insolvenčního zákona).
[6] K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. srpna 2018, č. j. 176 ICm XY, 103 VSPH XY (MSPH 76 INS XY):
1/ Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok).
2/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[7] Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §7, §239 odst. 1 a 3 a z §240 insolvenčního zákona – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:
[8] Úprava neúčinnosti právních úkonů, které byly učiněny „bez přiměřeného protiplnění“, má své ekonomické i právní východisko v porovnání ekvivalentnosti plnění, které dlužník (na základě právního úkonu) obdržel za jím poskytnuté plnění. Je-li takové (dlužníkem obdržené) plnění rovnocenné, pak tím dlužník nezkracuje možnost uspokojení pohledávek svých věřitelů.
[9] K naplnění skutkové podstaty dle §240 insolvenčního zákona se nevyžaduje dlužníkův úmysl zkrátit věřitele, ale pouze zjištění, že dlužník byl v rozhodné době v úpadku (nebo že tento právní úkon k jeho úpadku vedl). Jde-li o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké, pak se skutečnost, že úkon byl učiněn v době, kdy byl dlužník v úpadku, předpokládá; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015, sen. zn. 29 ICdo 17/2013 [jde o rozsudek uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročníku 2016, pod číslem 101, který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu ]. V takovém případě je na žalovaném, aby tvrdil a prokázal, že dlužník v době uzavření smlouvy nebyl v úpadku.
[10] Z provedených důkazů lze dovodit, že v době darování bytové jednotky byl dlužník v úpadku ve smyslu ustanovení §3 odst. 1, odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona). Darovací smlouva pak nenaplňuje žádný ze znaků uvedených v §240 odst. 4 písm. a/ až c/ insolvenčního zákona, neboť ani eventuální potvrzení pravdivosti argumentace žalovaného o okolnostech „opatření“ bytové jednotky dlužníkem (za peníze od matky) „pro syna“ není způsobilé zohlednit darování bytové jednotky jako příležitostný dar v přiměřené výši nebo jako plnění, jímž bylo vyhověno ohledům slušnosti. Měla-li matka dlužníka v úmyslu obdarovat vnuka (žalovaného), pak tak měla učinit přímo, nikoli prostřednictvím dlužníka. Ustanovení §240 odst. 4 písm. d/ insolvenčního zákona jako právní jednání učiněné dlužníkem ve prospěch osoby blízké (syna) na darovací smlouvu nedopadá.
[11] Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalovaný dovolání, namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[12] V mezích uplatněného dovolacího důvodu vytýká dovolatel odvolacímu soudu, že v rámci závěru, že jde o neúčinný právní úkon dle §240 insolvenčního zákona, nezohlednil, že ve smyslu ustanovení §240 odst. 4 písm. c/ insolvenčního zákona vyhověl dlužník poskytnutým plněním ohledům slušnosti. Následně dovolatel ve skutkové rovině rozebírá časovou osu případu, uzavíraje, že jde o prakticky učebnicový případ, kdy dlužník učinil zadost své mravní povinnosti, přiměřeným způsobem „vracel“ to, co bylo poskytováno sice jemu, ale určeno jeho osobě blízké, a co nebylo možné bez jeho součinnosti vůči osobě blízké (dovolateli) jinak učinit, aniž by bez svého přičinění byl majetkově znevýhodněn.
[13] Dovolatel (uvádí se dále v dovolání) byl z hlediska nabytí bytové jednotky darem (od babičky) fakticky „obmyšlenou“ osobou, nebylo však možné, aby se ve věci neangažoval i dlužník. Bytovou jednotku měl získat za babiččiny peníze dovolatel, nemohlo se tak ale stát přímo. Dvojí křivda, k níž podle dovolatele došlo, spočívá v tom, že dar ve prospěch dovolatele je fakticky i právně popírán, přičemž potrestán není dlužník, nýbrž dovolatel (dlužníkův syn), a (znehodnocením daru) dárce (babička).
[14] Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako zjevně bezdůvodné. Míní, že dovolání je co do svého obsahu nepřípustnou kritikou skutkových zjištění, jdoucí mimo rámec dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř. Potud odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V rovině přezkoumatelnosti neshledává žalobce ve skutkových zjištěních soudů nižších stupňů žádné vady. Dovolatelem nyní popisovaný příběh je v přímém rozporu s tím, co tvrdil dlužník v insolvenčním návrhu spojeném s návrhem na povolení oddlužení (že bytová jednotka má být použita k uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů, a že dovolatel je s tím srozuměn).
[15] Výklad pojmů „mravní závazek nebo ohledy slušnosti“ v dovolání má žalobce za parafrázi vyjádření M. Z., na webových stránkách www.pravniprostor.cz/clanky/rekodifikace/relativni-neucinnost-ii , dodávaje, že tento názor uzavírá konstatování, že: „O všech právě zmíněných skupinách jednání, často nikoli právních, platí, že se nepředpokládají, tj. že skutečně jde o takové jednání, navíc souladné s ustanovením zákona, se očekává důkaz žalovaného, a to právě proto, že se vlastně jedná o jeho obranu proti odpůrčí žalobě, ovšem chováním dlužníka! Proto často dlužník vystupuje v řízení jako vedlejší účastník na straně žalovaného a pomáhá mu bránit se proti odpůrčí žalobě“. V daném případě však dlužník příběh popisovaný dovolatelem popírá.
[16] Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že v posouzení toho, co se rozumí „ohledy slušnosti“, odpovídá napadené rozhodnutí níže označené judikatuře Nejvyššího soudu přijaté vesměs po podání dovolání v této věci.
[17] V rozsudku ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 ICdo 98/2018, se Nejvyšší soud přihlásil k závěrům, které přijal k „ohledům slušnosti“ při výkladu ustanovení §591 písm. d/ o. z. v rozsudku ze dne 9. října 2018, sp. zn. 21 Cdo 867/2018, v rozsudku ze dne 13. prosince 2018, sp. zn. 21 Cdo 2332/2018, uveřejněném pod číslem 127/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v rozsudku ze dne 28. února 2019, sp. zn. 21 Cdo 955/2018. Tyto závěry, jež pro výklad ustanovení §240 odst. 4 písm. c/ insolvenčního zákona předtím převzal již v rozsudku ze dne 28. listopadu 2019, sen. zn. 29 ICdo 178/2017, pak Nejvyšší soud shrnul (v odstavcích [32] až [35]) takto: [18] Ustanovení §240 odst. 4 písm. c/ insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet při posuzování otázky, zda právní jednání dlužníka představuje plnění, kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro aplikaci §240 odst. 4 písm. c/ insolvenčního zákona, je vždy třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu.
[19] Podmínky uvedené v §240 odst. 4 písm. c/ insolvenčního zákona je třeba vykládat – vzhledem k tomu, že jde o výjimku, která vylučuje možnost dovolat se neúčinnosti právního jednání dlužníka bez přiměřeného protiplnění – v souladu se smyslem a účelem institutu neúčinnosti. Tuto výjimku je namístě uplatnit jen tehdy, převáží-li ohledy slušnosti nad povinností dlužníka splnit svou právní povinnost (dluh) vůči věřiteli (věřitelům). Ustanovení §240 odst. 4 písm. c/ insolvenčního zákona tedy nelze interpretovat tak, že by jakékoliv právní jednání dlužníka bez přiměřeného protiplnění, které by z obecného hlediska bylo možné ve vztahu k nabyvateli plnění považovat za slušné, mohlo být důvodem k vyloučení možnosti dovolat se jeho neúčinnosti. Takový výklad by nadřazoval ohledy slušnosti nad závazky právní bez ohledu na jejich konkrétní podobu a prakticky by činil nepoužitelnou možnost dovolat se neúčinnosti právních jednání dlužníka bez přiměřeného protiplnění učiněných vůči osobám jemu blízkým. Při standardně fungujících vztazích mezi osobami blízkými by se totiž téměř každé právní jednání bez přiměřeného protiplnění mezi těmito osobami mohlo pokládat za „slušné“. Takové absolutní nadřazení ohledů slušnosti nad závazky právními však nebylo smyslem a účelem ustanovení §240 odst. 4 písm. c/ insolvenčního zákona; naopak by v některých případech mohlo vést k rozporu s dobrými mravy, neboť ne každé právní jednání dlužníka bez přiměřeného protiplnění, které lze považovat ve vztahu k nabyvateli plnění za „slušné“ (za plnění, kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti), je způsobilé převážit nad právním závazkem dlužníka vůči věřiteli (věřitelům) a ospravedlnit tak skutečnost, že dlužník na úkor svého věřitele (věřitelů) převádí právním jednáním bez přiměřeného protiplnění majetek na třetí osobu, a že právo věřitele (věřitelů) proto zůstane zcela nebo zčásti neuspokojeno.
[20] Otázku, zda jde o plnění, kterým bylo ve smyslu ustanovení §240 odst. 4 písm. c/ insolvenčního zákona vyhověno ohledům slušnosti, je tedy třeba posuzovat vždy s ohledem na konkrétní okolnosti každého případu a při jejím posuzování je třeba přihlížet zejména k tomu, o jaké konkrétní plnění jde, zda je v dané situaci ospravedlnitelné, že tímto plněním třetí osobě dlužník tuto osobu zvýhodní na úkor svých věřitelů, zda je dlužníkem poskytnuté plnění za daných okolností přiměřené jeho majetkovým poměrům a zda se poskytnutím plnění podstatně nesnižuje hodnota dlužníkova majetku, v jaké majetkové (popřípadě sociální) situaci se v době právního jednání nacházel nabyvatel plnění a jakou subjektivní hodnotu pro něj toto plnění s ohledem na jeho majetkovou (sociální) situaci představuje, ale i k tomu, zda tímto plněním dlužník skutečně chtěl vyhovět ohledům slušnosti (zda právní jednání bez přiměřeného protiplnění nečinil pouze v úmyslu zkrátit uspokojení pohledávek svých věřitelů).
[21] Pojem „ohledy slušnosti“ užitý v ustanovení §240 odst. 4 písm. c/ insolvenčního zákona je nutné vykládat tak, že dlužníkem poskytnuté plnění musí vyhovovat těmto ohledům jak ve vztahu k nabyvateli plnění, tak ve vztahu k dlužníku. Za plnění, kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti vůči jiné osobě (nabyvateli plnění), by bylo možné považovat například poskytování „výživného“, byť by k tomu dlužník nebyl podle zákona povinen, za situace, kdy by nabyvatel plnění byl na tomto příjmu existenčně závislý. I v takovém případě však musí být plnění dlužníka přiměřené jeho majetkovým poměrům a nesmí podstatně snižovat hodnotu jeho majetku.
[22] S těmito závěry je napadené rozhodnutí (poměřováno skutkovým stavem, z nějž vyšlo) v souladu.
[23] Budiž dodáno, že nelze upřít opodstatnění námitce žalobce (ve vyjádření k dovolání), že dovolání má povýtce „skutkový rozměr“ (vybočující z dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř.). Ze spisu je patrno, že skutková tvrzení, jež dovolatel pro účely prosazení „ohledů slušnosti“ uplatnil v dovolání (srov. odstavce VIII. až XII.), jsou ve své úplnosti takto přednášena v řízení poprvé. V porovnání s vyjádřením žalovaného z 22. listopadu 2016 (srov. č. l. 8 p. v.), přednesy žalovaného při jediném jednání u insolvenčního soudu konaném 3. dubna 2017 (č. l. 18-20), odvoláním žalovaného z 19. dubna 2017 (č. l. 28-29) a přednesy žalovaného při jediném jednání u odvolacího soudu konaném 15. srpna 2018 (č. l. 36-37) tak žalovaný teprve v dovolání ve skutkové rovině vysvětluje, proč bytovou jednotku nekoupil (nemohl koupit) sám, jestliže jednání dlužníka mělo od počátku směřovat (jak dovolatel tvrdí) k tomu, aby se vlastníkem bytové jednotky stal právě žalovaný (srov. odstavce VIII. až X. dovolání) [při jednání u insolvenčního soudu konaném 3. dubna 2017 žalovaný v rámci svého přednesu uvedl, že bytovou jednotku dostal od své babičky, a že dost dobře nepochopil, proč ji musel koupit jeho otec, který měl byt v nájmu]. Zohlednit tato nová tvrzení (až) v dovolacím řízení však dovolacímu soudu zapovídá ustanovení §241a odst. 6 o. s. ř.
[24] Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto, čímž žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z paušální náhrady ve výši 300 Kč (§1 a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu) za vyjádření k dovolání ze dne 14. ledna 2019.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 19. srpna 2020
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu