ECLI:CZ:NS:2020:29.ICDO.51.2018.1
KSUL 71 INS XY
71 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 51/2018-156
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobkyně JUDr. Ing. Kristýny Fronc Chalupecké , se sídlem v Praze, Zemské právo 1574/3, PSČ 102 00, jako insolvenční správkyně dlužníka B., zastoupené Mgr. Vladimírem Enenklem, advokátem, se sídlem v Brně, Orlí 492/18, PSČ 602 00, proti žalovaným 1/ J. B. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Ing. Pavlem Cinkem, LL.M., advokátem, se sídlem v Plzni, Veleslavínova 363/33, PSČ 301 00, a 2/ J. M. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem, se sídlem v Chomutově, Kadaňská 3550/39, PSČ 430 03, o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 71 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka B. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 71 INS XY, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. prosince 2017, č. j. 71 ICm XY, 104 VSPH XY (KSUL 71 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit každému ze žalovaných na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejich zástupců.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 8. září 2017, č. j. 71 ICm XY, Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (JUDr. Ing. Kristýna Fronc Chalupecká, jako insolvenční správkyně dlužníka B.) domáhala určení neúčinnosti právního úkonu spočívajícího v tom, že dlužník udělil dne 31. prosince 2012 souhlas prvnímu žalovanému (J. B.) s převzetím dluhu druhého žalovaného (J. M.) ze smlouvy o půjčce ze dne 31. ledna 2012 v částce 5 mil. Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. a III. výroku).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví uvedeným rozhodnutím rozsudek insolvenčního soudu potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti oběma výrokům, podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí, jakož i rozsudek insolvenčního soudu zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
Konkrétně má dovolatelka za to, že insolvenční soud, potažmo odvolací soud, pochybil v tom, že neprovedl navržený důkaz výslechem prvního žalovaného. Tento žalovaný je jednatelem dlužníka a má tak v insolvenčním řízení (jehož součástí jsou i incidenční spory) poskytovat podle §210 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) součinnost. Není tak možné, aby první žalovaný odepřel poskytnout výpověď v této věci a soud na základě tohoto odepření důkaz výslechem neprovedl.
První žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako opožděné, popřípadě je zamítl. Druhý žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. bod 2., části první, článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
K dovolání proti výroku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení (druhý výrok).
Dovolání proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, je podle §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. objektivně nepřípustné. Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
K dovolání proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu (první výrok).
Z §237 o. s. ř. vyplývá, že musí jít o rozhodnutí odvolacího soudu, které je založeno na vyřešení právní otázky. Řešená právní otázka může mít povahu hmotněprávní nebo procesní (závisí na posouzení otázek procesního práva). S přihlédnutím k §241a o. s. ř., jež jako jediný způsobilý dovolací důvod vymezuje ten, jenž je založen na námitce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a jež s účinností od 30. září 2017 výslovně vylučuje tzv. zmatečnostní vady řízení dle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., nejsou způsobilým dovolacím důvodem ani tvrzené „jiné vady“, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti u přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.), jestliže takové (tvrzené) vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř. Srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2019, sp. zn. 29 Cdo 3900/2019.
Namítá-li dovolatelka, že „rozsudek insolvenčního soudu trpí vadou“, neprovedl-li insolvenční soud ve věci důkaz výslechem prvního žalovaného, a vytýká-li odvolacímu soudu nesprávnost závěru, že soud prvního stupně shora uvedeným postupem nepochybil, uplatňuje tímto ve skutečnosti vadu řízení. Ta však sama o sobě není způsobilým dovolacím důvodem a pro její posouzení nelze dovolání podle §237 o. s. ř. připustit.
Ostatně, judikatorní závěry k aplikaci §131 o. s. ř. lze mít za ustálené způsobem, s nímž je napadené rozhodnutí v souladu (a žádné korekce pro spory vyvolané insolvenčním řízením nevyžadují). Srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2016, sp. zn. 21 Cdo 1862/2015, uveřejněný pod číslem 53/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl jako nepřípustné podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Pro úplnost (bez vlivu na výsledek dovolacího řízení) Nejvyšší soud dodává, že poskytnutí součinnosti podle §210 insolvenčního zákona má zcela zjevně jiný účel než překonání nesouhlasu účastníka řízení s jeho výpovědí.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a každému z žalovaných tak vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci, vzhledem k zastoupení žalovaných advokáty, sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření prvního žalovaného k dovolání z 3. dubna 2018 a vyjádření druhého žalovaného ze dne 29. března 2018) z částky 50 000 Kč podle §9 odst. 4 písm. c/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 30. června 2018, která podle §7 bodu 5. této vyhlášky činí 3 100 Kč. Spolu s režijním paušálem za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a s připočtení náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč jde o částku 4 114 Kč, kterou je žalobkyně povinna zaplatit každému z žalovaných k rukám jejich advokátů (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 28. 5. 2020
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu