ECLI:CZ:NS:2020:29.ICDO.92.2018.1
KSLB 76 INS XY
76 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 92/2018-152
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců Mgr. Rostislava Krhuta a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce J. H. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Davidem Bezuchou, advokátem, se sídlem v Liberci, Kostelní 10/5, PSČ 460 01, proti žalované České republice - České správě sociálního zabezpečení , se sídlem v Praze 5, Křížová 1292/25, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 00006963, o určení pravosti pohledávek, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 76 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka J. H. , vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. KSLB 76 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2017, č. j. 76 ICm XY, 103 VSPH XY (KSLB 76 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 7. října 2016, č. j. 76 ICm XY, Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu na určení, že (dílčí) pohledávky žalované (č. 5 ve výši 32.548 Kč, č. 6 ve výši 5.626 Kč a č. 7 ve výši 14.258 Kč, tedy celkem ve výši 52.432 Kč) nejsou v insolvenčním řízení dlužníka přihlášeny po právu (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Soudy obou stupňů vyšly zejména z toho, že:
1/ Usnesením ze dne 26. listopadu 2015, č. j. KSLB 76 INS XY, zjistil insolvenční soud úpadek dlužníka a jako způsob jeho řešení bylo povoleno oddlužení.
2/ Žalovaná přihlásila do insolvenčního řízení včas hromadnou přihláškou č. 10 pohledávky za dlužníkem v celkové výši 94.984 Kč (č. d. P10-1), představující nároky na pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti (dále jen „pojistné“) a penále.
3/ Na přezkumném jednání konaném dne 25. ledna 2016 popřel dlužník dílčí pohledávky žalované č. 5, č. 6 a č. 7 v celkové výši 52.432 Kč s tím, že dle jeho názoru měla být od 1. ledna 2014 výše pojistného 0 Kč, protože již nepodnikal, ale byl osobou pečující, tudíž mu nevznikla povinnost hradit pojistné.
4/ Žalovaná vzala dne 5. května 2016 dílčí pohledávku č. 7 zpět, což vzal insolvenční soud na vědomí usnesením ze dne 18. května 2016, č. j. KSLB 76 INS XY.
Na tomto základě insolvenční soud – odkazuje na §193 odst. 1 a §410 odst. 2 a 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném do 30. června 2017 – uzavřel, že popírá-li dlužník pohledávky z důvodu, že nevznikly, nikoli z důvodu, že zanikly nebo jsou promlčené, jedná se o popření neúčinné, neboť bylo učiněno v rozporu s §410 odst. 3 insolvenčního zákona.
Odvolací soud se ztotožnil se závěry insolvenčního soudu ohledně dílčích pohledávek č. 5 a č. 6. Jelikož vzala žalovaná dílčí pohledávku č. 7 v průběhu odvolacího řízení zpět, zůstalo předmětem tohoto řízení popření pouze dílčích pohledávek č. 5 a č. 6. Vzhledem k tomu, že dlužník nevzal žalobu v části popření dílčí pohledávky č. 7 zpět, bylo na místě žalobu v rozsahu popření dílčí pohledávky č. 7 bez dalšího zamítnout.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, a to – posuzováno podle jeho obsahu – proti potvrzujícímu výroku ve věci samé ohledně dílčích pohledávek č. 5 a č. 6, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud (a taktéž insolvenční soud) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí nižších soudů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel odvolacímu soudu konkrétně vytýká, že nezkoumal jako předběžnou otázku v tomto řízení, zda popřené dílčí pohledávky byly přihlášeny do insolvenčního řízení jako vykonatelné, popř. zda byly jako vykonatelné přihlášeny po právu.
Žalovaná ve vyjádření argumentuje ve prospěch závěru, že předmětné pohledávky byly přihlášeny po právu.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud dovolání odmítl podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) a 243c odst. 1 o. s. ř., jako nepřípustné.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50.000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Podle ustanovení §238 odst. 3 o. s. ř. se za rozhodnutí podle odst. 1 písm. c) považuje i rozhodnutí vydané v řízení o určení pravosti nebo výše pohledávky nepřevyšující 50.000 Kč.
V projednávané věci jsou – se zřetelem ke zpětvzetí dílčí pohledávky č. 7 a obsahu podaného dovolání – předmětem řízení coby sporné přihlášené pohledávky jen dílčí pohledávky č. 5 (ve výši 32.548 Kč) a č. 6 (ve výši 5.626 Kč) a není pochyb o tom, že nejde o pohledávky pracovněprávní ani o pohledávky ze spotřebitelských smluv.
Přípustnost dovolání přitom nezakládá ani nesprávné poučení poskytnuté dovolateli odvolacím soudem v písemném vyhotovení napadeného rozsudku (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2001, sp. zn. 29 Odo 62/2001, a ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněná pod čísly 73/2001 a 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §163 insolvenčního zákona, §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když procesně úspěšné žalované vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení; ty v dané věci sestávají z paušální náhrady ve výši 300 Kč (§1 a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu) za vyjádření k dovolání ze dne 19. července 2018.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. 4. 2020
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu