ECLI:CZ:NS:2020:29.NSCR.11.2020.1
MSPH 99 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 11/2020-B-102
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci dlužnice D. S. , narozené XY, bytem XY, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 99 INS XY, o zproštění výkonu funkce insolvenčního správce, o dovolání dlužnice, zastoupené Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou, se sídlem v Praze 7, Pplk. Sochora 740/34, PSČ 170 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. října 2019, č. j. MSPH 99 INS XY, 2 VSPH XY, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
[1] Usnesením ze dne 15. listopadu 2018, č. j. MSPH 99 INS XY, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) zamítl návrh dlužnice (D. S.), aby insolvenční správce dlužnice Mgr. Petr Brož byl zproštěn funkce.
[2] K odvolání dlužnice Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu.
[3] Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, konkrétně otázky, zda závažným porušením povinností insolvenčního správce je též souhrn samostatných (nikoli závažných) porušení povinností správce.
[4] Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[5] Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
[6] Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v posouzení právních otázek, na jejichž řešení spočívá, v souladu s ustálenou judikaturou k výkladu §32 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Z této judikatury se podává, že:
[7] Ustanovení §32 odst. 1 insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností [ usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2015, sen. zn. 29 NSČR 93/2014, uveřejněné pod číslem 58/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 58/2016“); usnesení je, stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže, dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu].
[8] Důležitým důvodem pro zproštění funkce insolvenčního správce ve smyslu §32 odst. 1 insolvenčního zákona je zejména skutečnost, že při výkonu funkce neplní insolvenční správce řádně povinnosti vyplývající pro něj z §36 insolvenčního zákona, liknavě provádí soupis majetkové podstaty, zpeněžuje majetek náležející do majetkové podstaty v rozporu s §225 odst. 4 nebo s §226 odst. 5 insolvenčního zákona, nebo že nesplnil povinnost uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v souvislosti s výkonem funkce. Takovým důvodem může být též skutečnost, že insolvenční správce bezdůvodně nesplní závazný pokyn insolvenčního soudu nebo zajištěného věřitele, nebo že nerespektuje soudní rozhodnutí o vyloučení majetku z majetkové podstaty. V závislosti na míře a intenzitě pochybení insolvenčního správce může vést soud ke zproštění správce funkce i zjištění ojedinělého, leč závažného porušení důležité povinnosti stanovené zákonem nebo uložené soudem (srov. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. června 2014, sen. zn. 2 VSOL 358/2014, uveřejněné pod číslem 91/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, R 58/2016).
[9] O tom, zda insolvenční správce má být zproštěn funkce, rozhoduje insolvenční soud v intencích §32 odst. 1 insolvenčního zákona „po slyšení insolvenčního správce“ (tedy na základě vysvětlení, jež insolvenční správce podal k tvrzením osoby, jež žádá jeho zproštění) a na základě obsahu insolvenčního spisu, jenž by měl příslušná tvrzení potvrzovat nebo vyvracet. Hodnotící skutkové soudy o (ne)opodstatněnosti návrhu, aby insolvenční správce byl zproštěn funkce, pak insolvenční soud zásadně přijímá na základě obsahu spisu, aniž by formálně prováděl dokazování listinami tvořícími obsah insolvenčního spisu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2015, sen. zn. 29 NSČR 2/2014, uveřejněné pod číslem 48/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2016, sen. zn. 29 NSČR 24/2014, uveřejněné pod číslem 135/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[10] Právní posouzení věci odvolacím soudem, jenž uzavřel, že insolvenční správce neporušil své povinnosti, když zpeněžil předmět zajištění za částku 1 400 000 Kč, jsa vázán pokynem jediného zajištěného věřitele a vycházeje ze závěrů dvou znaleckých posudků o obvyklé ceně bytu (Ing. Kamily Štěpánkové a Ing. Jana Šímy), je s těmito judikatorními závěry v souladu.
[11] K námitce dovolatelky o nízké částce dosažené zpeněžením bytové jednotky mimo dražbu, podpořené poukazem na posudek znaleckého ústavu MONTEKALA, spol. s r. o. (jehož odhad činil 2 246 000 Kč) a na průměrnou cenu bytu v Praze v roce 2016 (62 200 Kč/1 m ˛), budiž dodáno, že skutkovými dovolacími námitkami (námitkami založenými na jiných skutkových zjišt ěních či závěrech než těch, z nichž vyšel odvolací soud) právní posouzení věci odvolacím soudem nelze zpochybnit (tyto námitky jsou tudíž bezcenné i pro založení přípustnosti dovolání). Dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
[12] K řečenému lze doplnit, že argumentace dovolatelky o mimořádně nízké částce dosažené zpeněžením předmětného bytu nemůže obstát již proto, že sama neposkytla insolvenčnímu správci žádnou součinnost při prodeji předmětného bytu, dokonce ani neumožnila prohlídku bytu znalci (jak plyne ze skutkových zjištění soudů obou stupňů).
[13] Na řešení dovolatelkou položené otázky ohledně důsledku kumulace samostatných (nikoli závažných) porušení povinností správce, jež (dle mínění dovolatelky) nebyla dosud řešena, napadené rozhodnutí nespočívá (odpověď na ni je pro výsledek dovolacího řízení bezcenná), když podle odvolacího soudu insolvenční správce neporušil žádnou povinnost vyplývající z §36 insolvenčního zákona. Jinak řečeno, odvolací soud nevyšel z toho, že se insolvenční správce při výkonu své funkce dopustil jednotlivých dílčích pochybení.
[14] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2020
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu