ECLI:CZ:NS:2020:29.NSCR.144.2019.1
MSPH 79 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 144/2019-B-186
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců Mgr. Hynka Zoubka a JUDr. Zdeňka Krčmáře v insolvenční věci dlužníka M. P. , narozeného XY, bytem XY, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 79 INS XY, o schválení konečné zprávy a o vyúčtování odměny a výdajů insolvenčního správce, o dovolání dlužníka, zastoupeného Mgr. Vojtěchem Teslíkem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6, PSČ 120 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. srpna 2019, č. j. MSPH 79 INS XY, 4 VSPH XY, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
[1] Usnesením ze dne 7. června 2019, č. j. MSPH 79 INS XY , Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“):
1/ Schválil konečnou zprávu ze dne 30. dubna 2018, zveřejněnou v insolvenčním rejstříku dne 18. května 2018 [B-106], podle níž činí:
- příjmy majetkové podstaty 705 000 Kč,
- výdaje majetkové podstaty 705 000 Kč,
- zůstatek k rozdělení pro věřitele v rozvrhu 0 Kč (bod I. výroku).
2/ Určil odměnu insolvenčních správců tak, že z celkové částky 73 471,41 Kč připadne správci Mgr. Karlu Kutálkovi částka 0 Kč a správkyni Ing. Heleně Štětinové, LL.M. (dále jen „správkyně H. Š.“) částka 73 471,41 Kč (bod II. výroku).
3/ Schválil hotové výdaje správkyně H. Š. ve výši 474 Kč (bod III. výroku).
4/ Uložil správkyni H. Š., aby po právní moci usnesení vrátila insolvenčnímu navrhovateli (České spořitelně, a. s.) zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50 000 Kč (bod IV. výroku).
[2] Přitom šlo o v pořadí druhé rozhodnutí insolvenčního soudu o věci samé. První usnesení insolvenčního soudu ze dne 12. února 2019, č. j. MSPH 79 INS XY zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. května 2019, č. j. MSPH 79 INS XY, 3 VSPH XY, a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
[3] K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. srpna 2019, č. j. MSPH 79 INS XY, 4 VSPH XY , potvrdil usnesení insolvenčního soudu.
[4] Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, jež byly vyřešeny v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, popř. mají být dovolacím soudem posouzeny jinak, než je tomu v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2017, sen. zn. 29 NSČR 7/2015 , uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2018, pod číslem 66. Konkrétně dovolatel klade otázku, zda jeho nepříznivá majetková situace může vést ke snížení odměny správkyně H. Š. podle §38 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
[5] Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v otázce určení jiné výše odměny insolvenčního správce v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od které dovolací soud neshledal důvod se odchýlit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
[6] Již v usnesení ze dne 24. července 2014, sen. zn. 29 NSČR 53/2012, uveřejněném pod číslem 10/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud k otázce určení jiné výše odměny insolvenčního správce uvedl, že zákonným podkladem pro přiměřené snížení nebo zvýšení odměny je úprava obsažená v ustanovení §38 odst. 3 insolvenčního zákona. K „okolnostem případu“, jež mohou podle tohoto ustanovení odůvodňovat přiměřené zvýšení nebo snížení odměny insolvenčního správce, pak zjevně nepatří majetkové poměry dlužníka (to, zda z majetkové podstaty dlužníka lze uspokojit odměnu insolvenčního správce ve větším nebo menším rozsahu). K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu, sen. zn. 29 NSČR 7/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2018, sen. zn. 29 NSČR 27/2017, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2020, pod číslem 52.
[7] Se závěry uvedenými v odstavci [6] je napadené rozhodnutí v souladu.
[8] Nejvyšší soud nemá důvod připustit dovolání ani ve vztahu k doplňující otázce, zda správkyně H. Š. porušila své povinnosti tím, že nevymáhala tvrzenou pohledávku dlužníka. Odvolací soud při zkoumání uvedené skutečnosti dospěl k závěru, že správkyně H. Š. své povinnosti neporušila a potud je napadené rozhodnutí rovněž plně souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, na níž je odkazováno v odstavci [6]. K tomu dále srov. mutatis mutandis závěry ohledně plnění povinností insolvenčního správce obsažené v usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. června 2014, sen. zn. 2 VSOL 358/2014, uveřejněném pod číslem 91/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2015, sen. zn. 29 NSČR 2/2014, uveřejněném pod číslem 48/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
[9] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 12. 2020
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu